V občanském zákoníku má být deklarováno, že fyzické trestání dětí je nepřijatelné. Někteří z rodičů jsou z návrhu rozpačití. Často jej považují za zbytečný.
Podle mluvčího ministerstva spravedlnosti Vladimíra Řepky cílem není trestat rodiče. „Smyslem je výslovně podpořit výchovu prostřednictvím jiných výchovných prostředků než tělesných trestů,“ uvedl pro Deník.
Připomněl, že tělesné tresty jsou v Česku zakázané ve školství, vězeňství či zaměstnání. „Násilí je postihováno v partnerských vztazích mezi dospělými. Vůči dětem – těm nejzranitelnějším – ale stále zákonem a společností tolerováno je,“ upozornil.
Návrh, k němuž Česko zavazují mezinárodní smlouvy, prošel připomínkovým řízením, bude o něm jednat vláda, následně poputuje do Poslanecké sněmovny. Pokud projde celým legislativním procesem (tedy i Senátem a podpisem prezidenta), účinný má být od ledna 2025.
Jeho přijetí podporuje vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. „Vnímám to jako určitý kompromisní návrh, na kterém je politická shoda a který má potenciál zvýšit ochranu dětí před násilím,“ řekla Deníku.
Názory rodičů
Fyzické tresty jako součást výchovy svých dětí běžně využívá více než třetina českých rodičů. Nejvíc je takto trestají rodiče, kterým je mezi pětadvaceti a čtyřiatřiceti lety, nejméně ti, kterým je od pětačtyřiceti do čtyřiapadesáti let.
Vyplývá to z letos zveřejněných výsledků výzkumu odborníků z Psychiatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kterého se zúčastnilo přes tisíc respondentů. „Přitom je prokázáno, že fyzické tresty dětí mají dlouhodobé negativní důsledky,“ okomentoval vedoucí výzkumného týmu Radek Ptáček.
A jak to vidí jednotliví rodiče? Ti oslovení Deníkem různě. Když byla dnes čtyřicetiletá Iva H. z Prahy malá, od matky vyfasovala výprask, od otce zákaz sledování televize nebo chození ven. „Žádné trauma jsem z toho neměla a nemám. Sama ale takové výchovné metody nepoužívám. Upřednostňuji domluvu a vysvětlování,“ dodala. Se zákonnou deklarací nepřijatelnosti fyzického trestání dětí nemá problém.
Oproti tomu šestatřicetiletý Petr B. ze středních Čech považuje návrh za nadbytečný. „Rozlišuji týrání dětí a výchovný pohlavek. Myslím, že většina rodičů je rozumných. A ty, kteří nejsou, k tomu nepřinutí ani zákon. Osobně děti fyzicky příliš netrestám, jen jsem třeba synka výstražně plácnul, když utíkal tak, že málem vběhl do vozovky,“ svěřil se Deníku.
Hlasy odborníků
Návrh má podporu neziskových organizací pracujících s ohroženými dětmi. „Věříme, že i deklaratorní zakotvení může způsobit pozitivní změnu v naší společnosti, kde je fyzické trestání dětí normou. Přitom řada studií opakovaně dokládá, že výchovné metody zahrnující fyzické tresty mají veskrze negativní dopad na vývoj i sebepojetí člověka,“ vzkázala Deníku manažerka advokačního týmu SOFA Lenka Hečková.
Jednoznačně za zákonným ukotvením nepřijatelnosti tělesných trestů stojí i Centrum LOCIKA. „Sice nejde o zákaz, ze kterého by vyplývaly jasné sankce, jde ale o důležitou deklaraci, že násilí mezi blízkými nemůžeme tolerovat v žádné podobě. Tím měníme celospolečenskou normu. Stejně jako není přijatelné bít dospělé nebo zvířata, je také nepřijatelné bít děti. Taková deklarace nám v zákoně doposud chyběla,“ uvedla pro Deník mluvčí centra Magdaléna Černá.
Nahrává se anketa ...
S návrhem ministerstva naopak nesouhlasí učitel a poradce exprezidenta Václava Klause Ivo Strejček. „Řezat dítě jako žito bylo odpudivé a nepřijatelné vždycky, na to nemusíme mít doporučení žádného evropského výboru ani výboru pro práva dětí OSN. Drobný a výjimečně využívaný tělesný trest však byl vždy prostředkem ke zjednání autority – a tu rodič v očích dítěte prostě mít má,“ napsal mimo jiné ve své glose na webu Klausova institutu.
Většina zemí Evropské unie i mnohé státy mimo ni, na rozdíl od Česka, Slovenska či Belgie, nepřijatelnost tělesných trestů dětí ve svých normách zakotvenu již má. Prvním státem, kde tělesné tresty výslovně zakázali novelou zákona o dětech, bylo Švédsko, jehož zákonodárci tak učinili již v roce 1979.
