Zblízka i zdálky je to obyčejná vila na okraji Prahy. Nenápadná, ničím nevybočující. Neupozorňuje na ni ani malá cedulka u veřejí vrátek, na níž je jen malý nápis NEO. Takových štítků je u branek po celé republice nepočítaně. To, co se však za brankou skrývá, zas tak ojedinělé není. Odvykací centrum, neboli počesku „odmašťovna“. Spolu s další pěticí dobrovolníků stojím u zvonku a jsem nejen plný očekávání, ale i strachu. „Vždyť, když nemám Suchej únor, chodím na pivo prakticky denně. Nenechají si mě tu?“ je jenda z hlavních otázek, která mi v hlavě vyplouvá na povrch a stále mi jako permoník ťuká na šedou kůru mozkovou.
Klika cvakla, dveře letí a… vcházíme do neznáma. „Tak si dýchneme, zda k nám jdete opravdu čistí. Stejnou procedurou musejí projít všichni,“ vítá nás trojice žen a mužů, kteří budou na příštích 24 hodin našimi průvodci.
Bez alkoholu a drog nedokázal Dominik Turza alias DJ Roxtar prakticky ani vylézt z postele:
Po obligátním nabídnutí kávy, čaje a menšího pohoštění nám do ruky dávají arch s nápisem „Průvodce léčbou“. Při její četbě se mi trošku sevře srdce a pichne u jater. Program je napěchovaný tak, že kromě komunit, meditací a času na jídlo člověk prakticky nemá čas sám na sebe. Zaujme i položka „Večerka a odevzdání elektroniky“. „I když sem většinou přicházejí lidé se závislostmi na alkoholu, drogách či lécích, i digitální detox je důležitý,“ vysvětluje skupince vyjukaných návštěvníků terapeutka a psycholožka s medovým hlasem Markéta Miláčková-Čermáková.
Ostatně její hlas nás brzy provádí krátkou relaxací. Při ní se mi v hlavě honí myšlenky, zda tu nebudu zavřen nadobro. Vycházím z nově získané zkušenosti, kdy ještě před touto procedurou rozebíráme u stolu věčné téma, zda lze v Česku pivu říkat alkohol. „Považuji pivo za iontový nápoj,“ dávám své myšlenky do placu.
„Vy to myslíte ze srandy, ale opravdu se na mě jedna z klientek jednou podívala a strašně se divila, že právě pivo dávám do kategorie alkoholu,“ vyvádí mě z omylu šéfka kliniky NEO a současně klinická psycholožka a adiktoložka Kateřina Marklová.
Ještě více mne přitom z míry vyvádí její adiktologický kolega Radek Němec, který si při mých ódách na chmelový mok stále dělá poznámky.
Přes šedesát procent lidí ve výkonu trestu má potíž se závislostí nebo s problémovým užíváním:
Jsem nervózní a v hlavě se mi začínají promítat úryvky „naučných“ snímků, které jsem zhlédl ještě před návštěvou kliniky. Tedy hlavně Přelet nad kukaččím hnízdem, Úsměvy smutných mužů a Dobří holubi se vracejí.
Přichází první ze dvou večerních komunitních setkání. „Všichni jsme prakticky stejní a něčeho se bojíme,“ uvádí jednu z nich Němec a postupně nám vysvětluje, jak a kdy se člověk stane závislým.
Bojují s démony
Při jeho popisu však nepřemýšlím o sobě, ale o svých kamarádech a známých a trošku si je škatulkuji. Hlavně tedy při zmínce o tom, že na hraně už je člověk, který se na různé oslavy netěší proto, že uvidí své příbuzné a známe, ale má v hlavě jen myšlenky typu – „to se zas krásně vožeru“.
„To už je opravdu čas se nad sebou zamyslet. Všechny závislosti nicméně vznikají na půdorysu kruhu rovnováh mezi bytím a strachy. Někdo se bojí toho, že bude opakovat chyby z minulosti, někdo se bojí budoucnosti. A ne všichni s těmi démony dokážou bojovat bez toho, aby si nenašli pomocníka v podobě alkoholu, prášků či drog, bez kterých se nakonec neobejdou,“ naznačuje nám při následné přednášce adiktolog Němec.
Přichází čas „sám na sebe“ v podobě nočního klidu a spánku. Při něm si všichni, i když trošku s humorem, uvědomujeme, že jsme vlastně všichni závislí na elektronice. „Máme ráno snídani od půl osmé. Ale jak se vzbudím, když nemám nastavený budík na telefonu, který jsme dali z ruky?“ zní skoro svorně otázka.
Odpovědí je, že každý má na svém pokoji klasický budík. S tím je však trošku problém. Je totiž analogový a ani poklepáním na sklíčko se neobjeví žádné ikony. Nakonec se vracíme do dětství a „jako v pravěku“ jej, tedy po menších potížích, kdy místo malou ručičkou pro buzení otáčíme rafičkami samotných hodin, nastavujeme na požadovaný čas. Následně jdeme spát.
Po více než deseti letech závislosti na pervitinu i alkoholu je Simona z Chomutova už rok čistá. A to díky speciální terapii:
A je tu nový den, který po snídani začínáme opět komunitou. Na ni navazuje expresivní terapie, při níž si s terapeutem Ondřejem Dočekalem uvědomujeme vlastní bytí a pokoušíme se vypnout autopilota. Ten v nás mnohdy může resetovat a přejít do módu, kdy nám přijde vlastně normální, že v noci v lednici místo po vodě na pití sáhneme po vodce, či práci posouváme až na dobu, kterou vyplníme praktičtějším šňupnutím či doplněním živin v podobě drog a prášků.
„Život s těmito látkami je vlastně takový šnek. Začíná tím, že člověk experimentuje. To jsou ty začátky, kdy si někdo dá v mládí pivo či okusí třeba trávu. Pak je fáze užívání, ve které žije většina společnosti a může trvat celý život. Toto užívání však může bez varování sklouznout do problematického užívání. A od něj je už jen krůček k závislosti,“ osvětluje nám šneka Dočekal. Přiznává, že si jím také prošel.
V České republice je podle statistik přes milion lidí na hraně rizikové konzumace alkoholu:
Přichází chvíle, na níž se člověk z celého programu, který dal spíše otázky než odpovědí, těšíme ze všeho nejvíce. Po vyčerpávajících kolečcích promluv a přednášek je čas meditace. „To se alespoň trošku prospím,“ říkám si v hlavě.
Ale chyba lávky. Ona meditace strašně bolí. A ne jen psychicky. Jen si vydržte několik minut v sedě se prakticky nehýbat a soustředit se jen na dech a vjemy okolí. Už po pár vteřinách mi kromě lektory vštěpovaného dokola opakovaného „nadechuji se, nadechuji se, nadechuji se, vydechuji, vydechuji, vydechuji,“ začínají hlavou a tělem proudit slova trošku obhroublejší. „Bolí, bolí bolí, štve mě to, štve mě to, štve mě to (u mě byla trošku jadrnější).“
Cítím se vyčerpán. Konec dne je však ještě prošpikován povídáním si s bývalými klienty, kteří zdejší léčbou prošli. A také s bývalým „feťákem a notorikem“ zakladatelem kliniky Liborem Votrubou. A je to nejen poučné vyprávění, ale také velmi hororové.
„Už jsem bez toho alkoholu nemohl být. A teď vím, že to byla nejenom strašná blbost, ale kvůli mé závislosti přišly třeba mé děti o tátu. A já o ně a o důstojnost,“ vypráví postarší Jirka, který nyní abstinuje již čtyři roky.
Nad závislostí vyhraje ten, kdo pochopí, že prohrál
Doplňuje ho diskžokej, moderátor a herec s pseudonymem DJ Roxtar. „Já jsem se nemohl dostat do pohody bez toho, abych denně neměl k snídani dvě piva, během dne několik jointů, večer pivo a tvrdý alkohol a také kokain,“ vypočítává.
Dostupnost péče v Česku? Rodiče dětí s duševními potížemi čekají na psychoterapeutickou pomoc třeba i půl roku:
Nad jejich vyprávěním, které mnohdy až mrazí, však ční věta zakladatele kliniky Votruby, který abstinuje již dvanáct let: „Člověk si musí uvědomit, že nad alkoholem a drogami vyhrát nemůže. Ale výhrou je, když pochopí, že ten boj prohrál.“
S tímto poselstvím později všichni vilu opouštíme a každý z nás ze sebe jen těžko vysouká tu zdvořilostní frázi při loučení: Na shledanou.