Zblízka i zdálky je to obyčejná vila na okraji Prahy. Nenápadná, ničím nevybočující. Neupozorňuje na ni ani malá cedulka u veřejí vrátek, na níž je jen malý nápis NEO. Takových štítků je u branek po celé republice nepočítaně. To, co se však za brankou skrývá, zas tak ojedinělé není. Odvykací centrum, neboli počesku „odmašťovna“. Spolu s další pěticí dobrovolníků stojím u zvonku a jsem nejen plný očekávání, ale i strachu. „Vždyť, když nemám Suchej únor, chodím na pivo prakticky denně. Nenechají si mě tu?“ je jenda z hlavních otázek, která mi v hlavě vyplouvá na povrch a stále mi jako permoník ťuká na šedou kůru mozkovou.
Klika cvakla, dveře letí a… vcházíme do neznáma. „Tak si dýchneme, zda k nám jdete opravdu čistí. Stejnou procedurou musejí projít všichni,“ vítá nás trojice žen a mužů, kteří budou na příštích 24 hodin našimi průvodci.
Bez alkoholu a drog nedokázal Dominik Turza alias DJ Roxtar prakticky ani vylézt z postele:
Po obligátním nabídnutí kávy, čaje a menšího pohoštění nám do ruky dávají arch s nápisem „Průvodce léčbou“. Při její četbě se mi trošku sevře srdce a pichne u jater. Program je napěchovaný tak, že kromě komunit, meditací a času na jídlo člověk prakticky nemá čas sám na sebe. Zaujme i položka „Večerka a odevzdání elektroniky“. „I když sem většinou přicházejí lidé se závislostmi na alkoholu, drogách či lécích, i digitální detox je důležitý,“ vysvětluje skupince vyjukaných návštěvníků terapeutka a psycholožka s medovým hlasem Markéta Miláčková-Čermáková.
Ostatně její hlas nás brzy provádí krátkou relaxací. Při ní se mi v hlavě honí myšlenky, zda tu nebudu zavřen nadobro. Vycházím z nově získané zkušenosti, kdy ještě před touto procedurou rozebíráme u stolu věčné téma, zda lze v Česku pivu říkat alkohol. „Považuji pivo za iontový nápoj,“ dávám své myšlenky do placu.
close
info
Zdroj: se svolením Hany Tietze
zoom_in
Den v léčebně je plný komunikace a meditace
„Vy to myslíte ze srandy, ale opravdu se na mě jedna z klientek jednou podívala a strašně se divila, že právě pivo dávám do kategorie alkoholu,“ vyvádí mě z omylu šéfka kliniky NEO a současně klinická psycholožka a adiktoložka Kateřina Marklová.
Ještě více mne přitom z míry vyvádí její adiktologický kolega Radek Němec, který si při mých ódách na chmelový mok stále dělá poznámky.
Přes šedesát procent lidí ve výkonu trestu má potíž se závislostí nebo s problémovým užíváním:
Jsem nervózní a v hlavě se mi začínají promítat úryvky „naučných“ snímků, které jsem zhlédl ještě před návštěvou kliniky. Tedy hlavně Přelet nad kukaččím hnízdem, Úsměvy smutných mužů a Dobří holubi se vracejí.
Přichází první ze dvou večerních komunitních setkání. „Všichni jsme prakticky stejní a něčeho se bojíme,“ uvádí jednu z nich Němec a postupně nám vysvětluje, jak a kdy se člověk stane závislým.
Bojují s démony
Při jeho popisu však nepřemýšlím o sobě, ale o svých kamarádech a známých a trošku si je škatulkuji. Hlavně tedy při zmínce o tom, že na hraně už je člověk, který se na různé oslavy netěší proto, že uvidí své příbuzné a známe, ale má v hlavě jen myšlenky typu – „to se zas krásně vožeru“.
„To už je opravdu čas se nad sebou zamyslet. Všechny závislosti nicméně vznikají na půdorysu kruhu rovnováh mezi bytím a strachy. Někdo se bojí toho, že bude opakovat chyby z minulosti, někdo se bojí budoucnosti. A ne všichni s těmi démony dokážou bojovat bez toho, aby si nenašli pomocníka v podobě alkoholu, prášků či drog, bez kterých se nakonec neobejdou,“ naznačuje nám při následné přednášce adiktolog Němec.
close
info
Zdroj: se svolením Hany Tietze
zoom_in
Den v léčebně je plný komunikace a meditace
Přichází čas „sám na sebe“ v podobě nočního klidu a spánku. Při něm si všichni, i když trošku s humorem, uvědomujeme, že jsme vlastně všichni závislí na elektronice. „Máme ráno snídani od půl osmé. Ale jak se vzbudím, když nemám nastavený budík na telefonu, který jsme dali z ruky?“ zní skoro svorně otázka.
Odpovědí je, že každý má na svém pokoji klasický budík. S tím je však trošku problém. Je totiž analogový a ani poklepáním na sklíčko se neobjeví žádné ikony. Nakonec se vracíme do dětství a „jako v pravěku“ jej, tedy po menších potížích, kdy místo malou ručičkou pro buzení otáčíme rafičkami samotných hodin, nastavujeme na požadovaný čas. Následně jdeme spát.
Po více než deseti letech závislosti na pervitinu i alkoholu je Simona z Chomutova už rok čistá. A to díky speciální terapii:
A je tu nový den, který po snídani začínáme opět komunitou. Na ni navazuje expresivní terapie, při níž si s terapeutem Ondřejem Dočekalem uvědomujeme vlastní bytí a pokoušíme se vypnout autopilota. Ten v nás mnohdy může resetovat a přejít do módu, kdy nám přijde vlastně normální, že v noci v lednici místo po vodě na pití sáhneme po vodce, či práci posouváme až na dobu, kterou vyplníme praktičtějším šňupnutím či doplněním živin v podobě drog a prášků.
„Život s těmito látkami je vlastně takový šnek. Začíná tím, že člověk experimentuje. To jsou ty začátky, kdy si někdo dá v mládí pivo či okusí třeba trávu. Pak je fáze užívání, ve které žije většina společnosti a může trvat celý život. Toto užívání však může bez varování sklouznout do problematického užívání. A od něj je už jen krůček k závislosti,“ osvětluje nám šneka Dočekal. Přiznává, že si jím také prošel.
V České republice je podle statistik přes milion lidí na hraně rizikové konzumace alkoholu:
Přichází chvíle, na níž se člověk z celého programu, který dal spíše otázky než odpovědí, těšíme ze všeho nejvíce. Po vyčerpávajících kolečcích promluv a přednášek je čas meditace. „To se alespoň trošku prospím,“ říkám si v hlavě.
Ale chyba lávky. Ona meditace strašně bolí. A ne jen psychicky. Jen si vydržte několik minut v sedě se prakticky nehýbat a soustředit se jen na dech a vjemy okolí. Už po pár vteřinách mi kromě lektory vštěpovaného dokola opakovaného „nadechuji se, nadechuji se, nadechuji se, vydechuji, vydechuji, vydechuji,“ začínají hlavou a tělem proudit slova trošku obhroublejší. „Bolí, bolí bolí, štve mě to, štve mě to, štve mě to (u mě byla trošku jadrnější).“
close
info
Zdroj: se svolením Hany Tietze
zoom_in
Den v léčebně je plný komunikace a meditace
Cítím se vyčerpán. Konec dne je však ještě prošpikován povídáním si s bývalými klienty, kteří zdejší léčbou prošli. A také s bývalým „feťákem a notorikem“ zakladatelem kliniky Liborem Votrubou. A je to nejen poučné vyprávění, ale také velmi hororové.
„Už jsem bez toho alkoholu nemohl být. A teď vím, že to byla nejenom strašná blbost, ale kvůli mé závislosti přišly třeba mé děti o tátu. A já o ně a o důstojnost,“ vypráví postarší Jirka, který nyní abstinuje již čtyři roky.
Nad závislostí vyhraje ten, kdo pochopí, že prohrál
Doplňuje ho diskžokej, moderátor a herec s pseudonymem DJ Roxtar. „Já jsem se nemohl dostat do pohody bez toho, abych denně neměl k snídani dvě piva, během dne několik jointů, večer pivo a tvrdý alkohol a také kokain,“ vypočítává.
Dostupnost péče v Česku? Rodiče dětí s duševními potížemi čekají na psychoterapeutickou pomoc třeba i půl roku:
Nad jejich vyprávěním, které mnohdy až mrazí, však ční věta zakladatele kliniky Votruby, který abstinuje již dvanáct let: „Člověk si musí uvědomit, že nad alkoholem a drogami vyhrát nemůže. Ale výhrou je, když pochopí, že ten boj prohrál.“
S tímto poselstvím později všichni vilu opouštíme a každý z nás ze sebe jen těžko vysouká tu zdvořilostní frázi při loučení: Na shledanou.
