Navíc si svůj trest odpykala - říkejme jí proto jen Miroslava. Čím se stala pro sdělovací prostředky tak výjimečnou? Jako by kráčela ve stopách osminásobné vražedkyně Olgy Hepnarové a také jí jako první ženě v historii ČR hrozilo doživotí!

Tento verdikt zazněl v říjnu 1994 u Krajského soudu v Plzni za to, že Miroslava uškrtila 19. listopadu 1993 v Aši pomocí tkalounu svou měsíční dceru - především ale proto, že se netajila s nenávistí vůči dětem a lidem vůbec, že neskrývala potenciální pocit radosti, kdyby jich mohla odpravit víc. Mimo jiné řekla: „Když mluvím s člověkem, nedívám se mu do očí, dívám se mu na ústa i na krk, podle toho odhaduji jeho sílu… To, že někoho zabiju, mně přinese zklidnění a pocit, jak moje síla narůstá.“

Soudní znalci vyslovili v souvislosti s pachatelkou termín moral insanity, tj. morální šílenství, a srovnali ji s Hepnarovou. Miroslava s tím souhlasila, ostatně některé její věty z dopisů, které jsme si vyměnili, jako by vyvěraly z frazeologie Hepnarové: „Jaké mám přání? Abych měla dost síly k uskutečnění dalších vražd… Jsem takový číhající divoký pes… Čekám na svůj den D, kdy zúčtuju se světem. který mi tolik ublížil!“

Matka – modla i nepřítelkyně

Miroslava nebyla žádné primitivní monstrum. Dlouhovlasá obrýlená dívka mluvila tiše a kultivovaně. Jímavý dopis napsala z vazby i své matce - své asi největší modle a zároveň nepřítelkyni: „Napíšeš mi někdy? Nebo máš srdce z mrazivého mramoru? Stejně jsem tě nikdy neztratila, pořád jsi moje matka a já tvoje dcera!“ Odpověď? „Mirko, vše jsi zničila. Už nemůžu nikdy jinak než bez tebe!“ Zdroj jejich problému? Zjednodušeně řečeno: matka pracant a dříč, neznající chvilku oddechu.

Dcera, lelkující stvoření, které u ničeho dlouho nevydrží. Ale taky: „Když matka koupila čokoládu, dala mi jen kousíček, abych si toho vážila. Džíny jsem nesměla nosit, to byl zas zbytečný módní výstřelek!“

Dodejme, že osud Miroslavy byl dlouho na vážkách, ale vrchní soud nakonec snížil trest na třináct a půl roku vězení.

VIKTORÍN ŠULC