Člověk, který ji má na svědomí, dávno žije v jiném městě. V srpnu 1992 ho pustili v pořadí už z pátého výkonu trestu, potuluje se po Čechách i na Moravě. Z Ervína Bobka se stal obyvatel Brna - to jest nastěhoval se do teplovodního kanálu.

V brlohu, který si nezadá se zvířecím, natahal staré šatstvo a desítky bot. Něco vysomrovat, najít pár lahví, směnit je za peníze a ty pak za pivo nebo levné víno - to je jeho denní program. Tohle vcelku neškodné pachtění božího hovádka, neschopného sestavit složitější větu, má však nebezpečnou nadstavbu: 39letý Ervín Bobek je na malé chlapečky!

V podvečer 1. prosince 1992 měla brněnská policie alarm: neznámý pachatel odcizil kočárek s dvacetiměsíčním Tomáškem. Zátah byl naštěstí korunován úspěchem. Nápadně spěchající vagabund s kočárkem a naditou kabelou v úložném prostoru byl příliš podezřelý. Ervín Bobek neujel ani kilometr.

„Nevadilo mi, že je to mimino. Nic špatnýho bych s ním nedělal. Jo, šahal bych mu na šulína. Zas tak malý dítě to už přece není…“

Řeč se stočila i na dny pobytu v Praze. A Bobek, toužící po návratu do basy - „Tam je to lepší, tam jsem byl vždycky jako holka a kouřil jsem.“ - se rozpovídá. Stojí na počátku skluzavky, srázu, jehož hloubku nedokáže odhadnout ani instinktem muklovské sebezáchovy.

„Bylo to v nějakým parku. Jednomu klukovi, co si tam hrál, jsem nabídnul čučo, ovocný víno. Kluk z toho byl celej červenej, líbil se mi, dostal jsem chuť si na něho sáhnout. Slíbil jsem mu sladkosti, když půjde se mnou. Vyšli jsme z parku, byly tam starý domy, vlezli jsme do sklepa. Chtěl jsem ho osahávat, ale začal řvát. Chytnul jsem ho za ruku, vyndal nůž a bodnul jsem ho do prsou. Proč? Aby mi neutek. Přestal se hýbat. Tak jsem ho vysvlíknul a osahával ho. Jak mi bylo? Bál jsem se. Ale pak jsem měl dobrej pocit a udělal se. Z domu jsem odešel, nikdo mě neviděl. Odjel jsem nějakou tramvají na Václavák, tam jsem hodil nůž do koše.“

Znalci konstatovali, že Bobek je intelektově výrazně podprůměrný jedinec s IQ 73. Nemá žádné lidské vztahy, žádné pracovní návyky, nic neumí a necítí ani potřebu změny. Je příslušníkem kriminální subkultury, ve vězení se cítí líp jak na svobodě. Není zvýšeně agresivní ani sadista.

Paradoxně se zdá, že agrese je schopen jen z „lásky“ k milovanému objektu. Agrese má charakter stisknutí, silného objetí, nikoli destrukce.