„Na letecké vám umře výrazně víc pacientů než na pozemní. Ale pokud to máte nastavené tak, že pro každého uděláte úplně nejvíc, co umíte a víte, že by pro něj v tu chvíli nikdo neudělal víc, tak se s tím docela dobře usíná,“ říká lékař, který je známý i z Instagramu, kde ho sleduje 280 tisíc lidí. Pro ně třeba udělal kurz první pomoci.
Kdy jste se rozhodl stát záchranářem?
Na základní škole, je to vlastně můj splněný sen. Už na střední škole jsem potkal svého současného šéfa z hradecké záchranky doktora Anatolije Truhláře a řekl mu, jak ho moc obdivuji a že bych jednou chtěl pracovat s ním. Tehdy jsme si trochu z legrace plácli a mně se to skutečně splnilo.
Žijete v Pardubicích, pracujete v Hradci Králové na záchranné službě a současně v Praze - Motole na urgentním příjmu. Jak se tyto dvě práce doplňují?
Velmi dobře. Společným jmenovatelem je urgentní medicína, což je krásný a relativně mladý obor, který je komplexní, dynamický a rychle se rozvíjí. Tím, že pracujete na záchrance i na urgentu, vlastně vidíte urgentního pacienta ze všech úhlů. Na záchrance ho seberete na ulici, dostanete ho z nejhoršího, udržíte ho 20 minut při životě a předáte ho kolegům na urgentním příjmu. A pak zas, když sloužíte na urgentu, tak to vidíte, jak vám toho člověka přivezou, dokážete si představit, co se dělo předtím a vaším úkolem je komplexněji provést diagnostiku a předat ho zase zajištěného kolegům na cílové pracoviště.
Spojení těchto dvou pozic musí být pro lékaře opravdu výhodné.
Určitě, protože občas se stane, že kolegové na urgentním příjmu úplně nerozumí tomu, proč jsme na záchrance něco udělali, nebo neudělali. Třeba neví, jaké máme vyšetřovací možnosti nebo kolik máme léků, co s pacientem můžeme dělat.
V čem je letecký zásah u záchranky jiný než u té pozemní?
Pro lékaře se tolik neliší, ale pilotně a z hlediska logistiky je to jiné. Přes den nám prostě pípne pager, letíme a není potřeba žádné velké plánování. Zatímco v noci je to pilotně mnohem těžší, musíme se podívat na místo, kde budeme přistávat, zvolit náhradní místa přistání. Pokud ve dne vzlétneme do dvou minut, tak v noci to třeba může být i pět minut.
V čem se liší letecká a pozemní záchranka z hlediska diagnóz?
Typický pacient pozemní záchranné služby je starý člověk, kterému se zhorší nějaké interní onemocnění, třeba se mu začne špatně dýchat. Úrazů je tam zhruba 20 procent. Zatímco na letecké záchranné službě je typický pacient mladý člověk, který má závažný úraz. Dopravní nehody, pády z výšek, popálené, opařené děti, resuscitace.
Dá se říci, že vrtulníkem zasahujete u zajímavějších případů?
Byť to může znít třeba hloupě, tak se dá říct, že letecká se vlastně dostává k nejzajímavějším případům. Nám urgentním doktorům přijdou zajímaví nejvíc zranění a nejvíc nemocní pacienti, protože to je to, na co jsme cvičení.
Z toho by se dalo usoudit, že se při službě na letecké záchrance častěji setkáváte s případy, kdy už lidem nedokážete pomoci. Je těžké se s tím srovnat?
Je to skutečně tak, že vám na letecké umře výrazně víc pacientů než na pozemní. Ale pokud to máte nastavené tak, že pro každého uděláte úplně nejvíc, co umíte a víte, že by pro něj v tu chvíli nikdo neudělal víc, tak se s tím docela dobře usíná.
Liší se zásahy záchranky v jednotlivých ročních obdobích?
Máme věci, které se nemění. To jsou mrtvice, infarkty, bezvědomí, resuscitace. Ale jsou věci, které se vyskytují v sezóně. Teď jsme měli období, kdy nám lidi padali ze stromů, protože se o ně na podzim starali. V zimě to jsou úrazy na horách, lyžování a podobné aktivity. V létě zase poměrně často lítáme k motorkářům.
Přijdou někdy zachránění pacienti a poděkují vám za záchranu života?
Když se vám stane nějaký průšvih, tak záchrana většinou není zásluha jednotlivce, ale skupinová práce a opravdu reálně se o vás starají desítky zdravotníků. A je fakt těžké říct, kdo vám pomohl nejvíc. Ale občas se stane, že někdo přijde poděkovat. Je to vždycky největší odměna za naši práci.
Na sociálních sítích máte ohromný dosah, na instagramu vás sleduje 280 tisíc lidí. S Nikol Leitgeb jste dělal online kurz první pomoci, co vás k tomu vedlo?
Vlastně jsem vyslyšel objednávku svých sledujících, protože občas jsem jim poskytoval nějaké rady, jak poskytnout první pomoc. Oni mi pak psali, jestli bych neudělal osobně nějaký kurz. Jenže když vám to napíše 280 tisíc lidí, tak úplně nevím, jak bychom to udělali tak, aby je to bavilo a bylo to srozumitelné. Tato forma nám přišla jako nejlepší.
Nedávno s vámi vyšel knižní rozhovor a o autogramiádu v Hradci Králové byl ohromný zájem. Přišly stovky lidí, kteří na podpisy čekali víc než hodinu. Potěšil vás ten zájem?
Byl jsem z toho opravdu překvapený. Musím říct, že je to opravdu velmi nabíjející. Fakt jsem nečekal, že se tam zjeví tolik lidí a budou ochotní vystát takovou frontu.
Co se lidé v knížce Mezi nebem a pacientem dočtou?
Je to kniha hlavně z prostředí letecké záchranné služby a autor knížky Martin Moravec je velmi zvídavý tazatel, takže se ptá opravdu úplně na všechno od toho, jak se do vrtulníku nastupuje, jak funguje záchranná služba, ale třeba i na takové podrobnosti, jaký má náš vrtulník průměr rotoru. Jsou tam i dva deníky, jeden je právě ze dne na letecké záchrance, druhý deník je pak ze dne na urgentním příjmu nemocnice, je tam i kapitola o první pomoci a něco málo o mém životě.
Vaším koníčkem bylo i MMA, tedy smíšená bojová umění.
Teď na to není tolik času, bohužel jsem už dlouho nebyl na tréninku. Začalo to tak, že jsme zašli s klukama ze záchranky za známým hradeckým bojovníkem Patrikem Kinclem a poprosili jsme ho, jestli by nám neudělal kurz sebeobrany. Vlastně nás to tak chytlo, že jsme tam pak všichni chodili víc než rok a moc nás to bavilo. Naše zadání bylo, ať si u toho hlavně neublížíme. Spíš to bereme jako extrémní fyzickou aktivitu, kdy prostě trénujete koordinaci, postřeh a podobně.
Tento náročný sport je často kritizovaný jako násilný, krvavý - to se mi k lékaři moc nehodí.
Tohle je trošku mýtus. Ti hradečtí kluci, když budu jmenovat toho Patrika Kincla nebo Davida Dvořáka, to jsou jako velmi chytří, milí kluci. Myslím si, že to je vhodný sport i pro děti, když se vybijí na tréninku, tak pak nemají důvod se prát někde na ulici.
Je kondice pro lékaře záchranky důležitá?
Občas musíme vylézt nějaké schody nebo nebo vás někde vysadí dál od místa zásahu a musíte tam popoběhnout, takže určitě je dobré se trošičku udržovat ve formě.
Jak jinak relaxujete?
Mám dvě malé děti a chci s nimi být co nejvíc. Laurince je 8 a Matýskovi 3 roky, takže to je takové období, které s nimi chcete co nejvíc prožívat. Chci být přitom, jak vyrůstají. Jsou to unikátní chvíle, které se už neopakují.
Často zasahujete u těžkých dopravních nehod, má to na vás jako na řidiče vliv?
Myslím si, že jezdím sice rychle, ale přitom velmi opatrně, hlavně se snažím předvídat okolnosti. Určitě nejsem takový ten ten řidič, co by se lepil na ostatní, prostě dělal takové nesmysly. Řídím s velkým respektem k ostatním řidičům a silničnímu provozu.
Bál jste se někdy při létání za pacienty?
Určitě, bylo by asi hloupé se občas nebát. Ale není to strach, je to spíš respekt k tomu, co děláme. Máme takové pravidlo, že když někdo z posádky řekne, že mu to přijde nebezpečné, tak o tom nikdo nediskutuje a ihned se vracíme na základnu. Ale většinou to, že se bojí, řekne pilot, a my to respektujeme. Protože víme, že se opravdu chceme vrátit domů k rodině. Prostě pokud to nejde, tak to nejde a hledáme jiné cesty, jak tomu člověku pomoct.
Vzkázal byste něco lidem?
Spousta našich zásahů by nemusela být, kdyby se lidé na deset vteřin zamysleli, než něco udělají. Například spousta našich zásahů by nemusela být, kdyby lidé nebyli pod vlivem alkoholu.
8
1
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
