Církevní slavnost Všech svatých pramení z historické události, a sice z církevního zasvěcení římského Pantheonu roku 609 Panně Marii a všem svatým mučedníkům. Je třeba dodat, že původně to byl pohanský antický chrám, v němž se uctíval kult všech římských olympských bohů.

Podle církevního výkladu je svátek Všech svatých vzpomínkovou slavností zesnulých, kteří již dosáhli věčné blaženosti. Podněty ale vzešly mnohem dříve. Na křesťanském Východě se společný svátek všech mučedníků slavil už od 4. století našeho letopočtu a podle některých pramenů v tentýž čas slavili Keltové a Frankové v 1. století n. l. obdobný velký svátek, jímž si připomínali duše zemřelých. U Keltů šlo o jeden ze čtyř významných svátků roku. Nazýval se Samhain či Samain a byl svátkem všech duchů. Slavil se v předvečer dnešních Všech svatých. Po této noci podle Keltů začínalo období temnoty a zimy.

A jak se zrodil svátek Památky zesnulých? „Tento den ustanovil r. 998 opat Odilo ve francouzském Cluny k uctívání památky významných zemřelých členů řádu s. Benedikta v místních klášterech, odkud pronikl do ostatních západních zemí. Dušičky jsou slaveny na památku zemřelých v očistci, jejichž tresty lze zmírnit nebo zrušit modlitbou, mší a milosrdnými skutky. V tento den se proto konají zádušní mše svaté a společné modlitby na hřbitovech,“ popisuje národopisná enyklopedie Čech, Moravy a Slezska Lidová kultura.

Podle lidové pověry vystupují duše zesnulých v předvečer Dušiček z očistce, aby si alespoň jednou v roce odpočinuly od strádání a muk. Věřilo se, že v noci z 1. na 2. listopadu se duše předků navracejí ke svým blízkým. Ti pro ně nechávali na stolech zbytky dušičkové večeře, pili studené mléko nebo se jím postřikovali, aby zmírnili muka duší v očistci.

Obchodníkům s květinami a dušičkovým zbožím vrcholí žně. Obzvláště v katolickém Polsku, kde je první listopadový den státním svátkem.
Polský dušičkový trh vydatně přispívá na výzdobu českých hrobů

„Po celou noc nechávali v oknech hořet svíce a později lampy, místo olejem naplněné máslem nebo sádlem k ochlazení trpících duší. Obecně rozšířeným obyčejem bylo rozdávání zvláštního dušičkového pečiva žebrákům, dětem a sociálně slabým. Nazývalo se dušičky, kosti svatých, caletky (v Čechách), mělo tvar zkřížených tyčinek a peklo se z bílé mouky. Místo rohlíků se jedlo v době Dušiček ještě za 1. republiky, a to i ve velkých městech,“ připomíná dále zmíněná národopisná encyklopedie.

Zmiňuje také to, že na Dušičky bývaly běžné hromadné modlitby žebráků za klid zemřelých v chrámových předsíních, kam jim hospodyně nosily koledu za mrtvé - mouku, pečivo, slaninu, kaši, sušené ovoce a později i peníze. Takové rozdávání almužen se konalo i na den Všech svatých (1. listopadu). Lidé věřili tomu, že žebráci a děti jsou jakýmisi posly, kteří jsou nadaní zprostředkovat kontakt mezi pozemským a nebeským světem, popřípadě jsou přímo zosobněním duší zemřelých.

Zapalování svíček, jako symbolu věčného života či víry v něj, přetrvalo dodnes.

Zatímco dnes jsou pak hroby o Dušičkách bohatě zdobené květinami, v minulosti to tak nebylo. Zvlášť na venkově, kde se prý obkládaly hlavně drnem. Zdobení hrobů květinami a věnci se více rozšířilo až po první světové válce.

Dušičky zpravidla provází nevlídné počasí, ostatně tolik typické pro celý listopad, především mlhy, déšť, nebo vytrvalé mrholení. Podle pověry prý duše zemřelých tímto způsobem oplakávají své hříchy. Jiná pranostika naopak tvrdí, že hustá mlha přispívá k utěšení duší zesnulých.