„Už nikdy nebudu mít lepšího kamaráda. Už nikdy," dodal rázně. „Byl jako můj brácha, byli jsme rodina."

Dva muži se potkali před devíti lety, poslední čtyři roky spolu sloužili. Byli prakticky nerozdělitelní, jen na poslední misi, pro Šenkýře osudnou, Jeníček neodjel.

„V Chrudimi jsme byli na stejný rotě. Absolvovali jsme spolu cvičení, chodili na rehábky, ale i na pivo," popisoval desátník.

Nerozlučná dvojice se nerozpadla ani v poslední chvíli. Jeníček byl jedním z mužů, kteří promluvili na Šenkýřově pohřbu.

Pak vyšel před obřadní síň 
v Kuklenách a dojemně vyprávěl do mikrofonů, před kamerami.

„Honza byl skvělý voják, dělal to pro svou zemi a pro rodinu. My v tom musíme pokračovat. Kdybychom přestali, jeho oběť by byla zbytečná," ukázal srdce bojovníka.

Nakonec došlo při jeho vyprávění i na úsměv. Ten přišel po otázce: Na jakou společnou vzpomínku nezapomenete?

Voják se zamyslel, zasmál se a pronesl: „Omlouvám se, to opravdu nemůžu prozradit." Jemu to však v paměti dozajista zůstane.