Už ve čtvrtek jsme vstoupili do velikonočních svátků. Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem, Bílou sobotou a Nedělí Zmrtvýchvstání si procházíme poslední dny Ježíšova života na zemi. Začíná to Jidášovou zradou, pokračuje Ježíšovým zatčením, zmanipulovaným soudem, ukřižováním, pohřbem a všechno kulminuje Jeho zmrtvýchvstáním. V církvi jsou to nejdůležitější svátky. Pro širokou veřejnost jsou těmi nejdůležitějšími křesťanskými svátky svátky vánoční. Možná proto, že jsou to svátky skutečně krásné. Jsou oslavou narození, života, oslavou dítěte, prostě velká romantika. Proto Velikonoce Vánocům moc konkurovat nemohou. Hlavními tématy Velikonoc jsou zrada, opuštění, utrpení a smrt. A to není něco, co bychom chtěli oslavovat, i když tohle všechno má finále v podobě Ježíšova vítězství nad těmito nepříjemnými stránkami života skrze jeho zmrtvýchvstání.
I když Ježíšovo vítězství budeme slavit až v neděli, s jedním vítězstvím jsem se tento týden už potkal. Řekl bych dokonce, že už jsem prožil určitou formu Velikonoc před Velikonocemi.
Pohřbíval jsem jednu hodnou a milou babičku. Nebyl to žádný velký pohřeb, žádné davy. Skromný a nenápadný jako celý její život. Ale to, co ve mně vyvolalo silný pocit úžasu, bylo, jak se rodina o babičku postarala. Tři roky s plným nasazením a láskou babičku v domácím prostředí opečovávala. Plnila jí každé přání. S tím se, bohu díky, už můžeme potkávat čím dál častěji. Když babička zemřela, tak ji sami připravili k pohřbu, umyli, ustrojili, prostě to všechno, co by za normálních okolností dělala pohřební služba. To je pro mne důkaz, že z mrtvých vstává člověk v nás, z mrtvých vstává naše lidskost.
Možná v nás něco už dávno umřelo. Přeji vám, ať to krásné, to lidské a člověčí v nás opět ožije.

ZBIGNIEW CZENDLIK