Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

„Vylezeš-li na osmitisícovku s kyslíkem, snížil sis ji o dva kilometry"

Turnov - S legendárním horolezcem, himálajským tulákem Josefem Rakoncajem o jeho začátcích, zkušenostech, zásadách
i o životě bez hor.

6.8.2012
SDÍLEJ:

Legendární horolezec Josef Rakoncaj Foto: Radka Šepsová

Láska ke skalám, lezení, horolezectví i velehorám je jeho nezbytnou součástí života. Ze skal Českého ráje přes Dolomity, Kavkaz, Aljašku, Kilimandžáro a další vrcholy došel až do Himálaje, kde seznam jeho úspěšných horolezeckých výstupů  na osmitisícovky je neuvěřitelný. Je to především dvojí zdolání druhé nejvyšší hory světa K 2, které mu přineslo světovou proslulost.

V roce 1983 nejdříve z čínské strany severní stěnou, o tři roky později  z Pákistánu po jihovýchodním pilíři. Jako vůbec první z Čechů zdolal Josef Rakoncaj i vrcholy dalších osmitisícovek – Broad Peaku, Annapúrny, Manaslu, Shisha Pangmy a společně s Josefem Nežerkou přemohli Krále hor Nanga Parbat.

Ani tři neúspěšné pokusy na Mount Everest nemohou změnit nic na tom, že se Josef Rakoncaj navždy zapsal do historie himálajského lezení  poté, kdy se zařadil k průkopníkům rychlých výstupů takzvaným alpským stylem, tedy bez postupného budování výškových táborů.

„Jeho nezapomenutelný noční výstup z 9. na 10. května 1989 s Italem Soro Doroteiem v jižní stěně Manaslu, kdy během jedenadvaceti hodin vystoupili z 6400 metrů na vrchol do výšky 8163 metrů a ještě týž den se vrátili do základního tábora ve výšce 4200 metrů, dal mnohým podnět k zamyšlení o hranici lidských možností," říká podnikatel a spisovatel Miloň Jasanský, se kterým Rakoncaj potěšil čtenáře pěti krásnými knihami a jedním televizním seriálem České himálajské dobrodružství.

Když se matka dozvěděla 
o tvých klukovských začátcích při lezení, řekla, že na tenhle sport ti nedá ani korunu, což tě neodradilo?
Začínal jsem na malých pískovcových skalkách kolem Turnova,  chodili jsme do Klokočí. Pamatuji si, že první skála, kterou jsem vylezl, se jmenovala Břízka. Pak jsem se na to vykašlal asi do sedmnácti, ale vrátil  jsem se a lezení začal brát vážně. Možná
i díky tomu, že v Turnově na vojně byl můj kamarád a začali jsme spolu chodit do skal.

Byla průprava v Českém ráji nebo v Tatrách dostatečnou přípravou pro velké hory?
Určitě ano. To není jako teď, kdy stačí být trochu trénovaný a ambiciózní turista 
a vylezu všechno. My jsme to tenkrát brali jako přípravu na těžké lezení a podle toho jsme se chovali. Poprvé jsem byl v Tatrách v roce 1968, pak jsme tam jezdili častěji, lezli jsme zimní výstup na Kežmarský štít a další vyhlášené cesty. 
V Alpách  jsem byl poprvé 
v roce 1971, chytili jsme krásné počasí, o dva roky později jsem lezl po Kavkazu. Spoustu času a důkladné přípravy jsem premiérově zúročil v roce 1977 v Himálaji při cestě na Kalanku.

Stanovil sis nějaké zásady hned na začátku své lezecké kariéry?
První věc, kterou jsem věděl hned, byla jistota, že polezu bez kyslíku. To samozřejmě není jednoduché, tělo je na něco zvyklé a najednou má deficit. Proto jsem se snažil pobyty ve výškách nad 7000 metrů co nejvíc zkrátit. Každý, kdo jde do kopce, se zadýchá, to je nedostatek kyslíku. No a zadýchání ve vysokých horách je daleko rychlejší. Důležité je, nebýt v té nebezpečné zóně zbytečně dlouho. Dojít na vrchol, udělat tam dokumentaci a nutné věci  
a rychle dolů.

Dodnes jsi jediný, kdo zdolal úžasnou himálajskou osmičku K2 bez kyslíku a dvěma směry. Každý výstup byl úplně jiný?
Pojetí obou výstupů bylo absolutně odlišné. Ze severu 
v roce 1983 jsme vystupovali klasicky, celá ta expedice trvala přes čtyři měsíce, o tři roky později jsme šli trasou původních prvovýstupů, a to jsme udělali za tři a půl dne až do základního tábora.

Jak se díváš na dnešní pojetí masové zájmu o vysoké hory?
Já tomu říkám vysokohorská turistika. Každá lidská činnost má vývoj a některé snadnější cesty na velikány jsou už dnes srovnatelné s výstupem na Sněžku z jihu. Lidé se připravují s firmou, která zabezpečuje jejich pobyt, lezou na menší kopce a vrcholí to nějakým zajímavým cílem a výstupem. Tenhle přístup  škodí horám, ale ve svém důsledku i lidem.

Vždy jsi odmítal používání kyslíku. Proč?
Snižuje to férovost výkonu. Používání kyslíku považuji za normální dopink, je to něco jako vytváření  většího počtu červených krvinek. Když někdo vyleze na osmitisícovku 
s kyslíkem, snížil si kopec přibližně o dva tisíce metrů.

Horolezectví je spojováno s kamarádstvím, spolehnutí jednoho na druhého. Jsou ovšem chvíle, kdy každý už jde na své triko. Smutných případů těch, kteří se nevracejí, není málo.
Tohle je strašně těžká věc. Všechno o pomoci, spolupráci, zodpovědnosti určitě ve skupině platí. Záleží také na vlastním úsudku každého. Někdo je tvrdohlavější, někdo spoléhá na pomoc, jiný jen na sebe… Na zásadní rozhodnutí je někdy hrozně málo času. Jedno je ale jisté. Když nastane chvíle, kdy člověk nahoře ve stěně odmítne jít,  je konec.

Everest je pojem. Lákal tě ke zdolání od začátku?
Já jsem ho nikdy nepreferoval a možná proto jsem ho třikrát zkoušel marně. Vše přichází v pravý čas a dnes už se o něj pokoušet nebudu..

Tvrdíš, že ve velehorách zabíjí počasí. Získal jsi za léta nějaký instinkt, schopnost a předtuchu předpovědět si podmínky?
Zažil jsem to jednou a konkrétně to bylo právě pod Everestem. Šli jsme dva pod stěnou a najednou jsem měl tušení, že by tam mohla spadnout lavina. Byla veliká zima a to je podmínka pro to, že může prasknout svah. Pohybovali jsme se pod severním sedlem a najednou to opravdu žuchlo. To už jsme byli mimo nebezpečí a oddechli jsme si. Dřív to bylo daleko složitější, myslím třeba technické pomůcky. Dneska počasí předpovědí na požádání. Pro nás byl třeba velikým přínosem  
v roce 1989 satelitní telefon.

Jak se ti povedlo udržet výbornou fyzickou kondici?
Já jsem trénoval po svém. Nechtělo se mi zrovna běhat, abych si neničil zase tak moc kolena, tak jsem raději jezdil na kole. Každý týden jsem najezdil přes pět set kilometrů.

Když už jsi se přestal dívat  na svět z vrcholů velehor, nahradil jsi to pohledem z letadla?
Pro mne bylo vždycky přitažlivější letadla stavět. Už jako malý kluk jsem měl rád modelařinu. Pak jsem to dělal nárazově. V roce 1976 jsem si postavil první rogalo a při letu z Kozákova jsem si zlomil obě ruce, potom jsem zkoušel padák. Letadla, na kterých se dá létat, jsem postavil dvě. Ten pohled na svět z eroplánu je úžasný. Jednou jsme letěli helikoptérou kolem Everestu a já jsem si najednou uvědomil to srovnání. To, co jako lezec děláš čtyři dny, to v letadle obletíš za necelou půlhodinu. Ze svého letadýlka mám prokoukaný Český ráj, Krkonoše i Jizerky a okolí. Nejdál jsem byl asi v Šumperku.

Když člověka občas něco zabolí,  většinou si řekne – Měl jsem se víc šetřit. To asi není tvůj případ?
Já si myslím, že když má něco přijít, tak to přijde, to je daný. Je jedno, jestli v osmdesáti nebo v šedesáti, bolí to stejně. Já si třeba vzpomínám, jak jsem v čtyřiaosmdesátém trpěl se zády na Lhotse Shar, doktor mi dával injekce a už tehdy bylo jasné, jak ta páteř dostává zabrat a jednou to bude zlobit víc.

Jaký je to pocit, když člověk stojí chvíli sám v oblacích, dívá se na svět kolem?
Byl jsem sám na vršku dvakrát. Je to úplně něco jiného než s někým – i jiná práce, musíš zdokumentovat, že jsi tam opravdu byl. To bylo 
na Manaslu, zrovna tam zůstávají někdy lezci na plošince, pár metrů pod vrškem a nejdou na tu  špici. Tak jsem vylezl až na ni a ještě jsem tam nechal samosvorku. Kámoš mi ji druhý den přinesl dolů, čímž jsme si oba potvrdili výstup i takhle.   

Očima blízkých

Miloň Jasanský, podnikatel, duše spřízněná, spisovatel:
„ Učil mě psát příběhy z Himálaje. Stál nade mnou a občas mi vlepil pohlavek, když jsem jeho myšlenky stylizoval nevhodně. Něco jako dozor.  Na oplátku jsem mu radil, jaké si vzít na K2 boty, jaký cepín a jak velkým obloukem obejít zástup nedočkavých turistů pod vrcholem Mount Everestu. Něco jako anděl strážný. Takhle biblicky prostě to mezi námi dvěma klape už 20 let. Rakoncaj je originál. Muž činu, který se pokaždé dokázal vrátit domů i z extrémně obtížných výprav.  Jeho sportovní rukopis má tak charakteristickou linku, že jej nelze s žádným jiným zaměnit. Velkou většinou obdivovaná legenda s nefalšovaným respektem, nepatrnou menšinou odepsaný machr, kritik a skeptik bez pochopení pro výstřelky současného horolezeckého sportu. Málokdo ví, že si teď koupil pruty a bude rybařit. U vody je klid, lidi daleko 
a ryby, včetně té zlaté, milosrdně mlčí…"

Miroslav Sázavský, kamarád, letecký akrobat, bývalý mistr ČSSR:
„Josku znám dlouhá léta, on mne pouze pár let. Potkával jsem ho ve všech možných článcích, kdy vyprávěl příběhy ze svých lezeckých výstupů, obdivoval ho a moc mu fandil. Poznat ho osobně, bylo něco neuvěřitelně vzdáleného a nedostupného. A povedlo se. Díky našemu společnému koníčku a mému zaměstnání potkávám Josku velmi často na letišti, nebo přímo v oblacích. Poznat Josku osobně, bylo splnění klukovského snu. Nedávno jsem ho přivezl na besedu malých horolezců na jejich lezecký tábor a byl to neskutečně příjemný večer jak pro malé lezce, mezi kterými je i můj syn, tak i pro mne."

Olda Šlegr a Pavel Kubát, kamarádi ze skal:
„Josku, zvaného Rak, známe ze skal už ze sedmdesátých let. 
S Mírou Šmídem a několika málo super lezci pochopili, že svět nekončí za hranicí Skaláku, vyrazili expedičně dobývat svět a povedlo se. V osmdesátých letech patřili k nejlepším na světě. Poněkud svérázný Rak je nejen famózní horolezec, ale i kutil. Potkali jsme v Nepálu syna Lukáše a při dotazu, kde má tátu, odpověděl, že staví ve sklepě letadlo. A nezůstal u jednoho éra. Expediční bundy a spacáky šil 
v turnovském paneláku tak dobře, že je dnes zná celý outdoorový národ. Joska patří k těm nemnoha šťastlivcům, kteří si dovedou svůj život prožít podle svých představ a něco velkého za nimi zůstává."

Vladimír Burjánek

Autor: Redakce

6.8.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Michael Mayo, pozoruhodný zpěvák a skladatel z Kalifornie.

Michael Mayo, pozoruhodný zpěvák a skladatel z Kalifornie

Nové Město nad Metují - Lázně Bělohrad
8

Krajský přebor: Náchod uniká, přehrál i Vysokou

Jak vyzrát na zimní nemoci? Poradí přednáška

Dobruška - Přestože v minulých dnech vrcholilo babí léto a modrá obloha ani sluníčko nevěstily žádné zdravotní „katastrofy“, je dobré se řídit heslem, že štěstí přeje připraveným.

Zeman se stal zdelovským hrdinou

Zdelov - Magnetem desátého kola nejvyšší okresní fotbalové soutěže byl souboj nedávných účastníků I. B třídy, ve kterém Zdelov hostil Černíkovice.

Cestáři potěšili malšovické občany. Silnici otevřou o měsíc dřív

Hradec Králové - „Konečně tu bude zase klid,“ oddechla si Věra Broučková z malšovické ulice Gollova, když se dozvěděla, že oprava nedaleké ulice Úprkova skončí o měsíc dříve, než stanovoval původní harmonogram. Ten počítal s tím, že bude silnice uzavřena od začátku srpna do 27. listopadu.

Vítězná branka Týniště nakonec neplatila

Rychnovsko - Fotbalová I. A třída: Dobruška přivezla všechny body ze hřiště poslední Bílé Třemešné.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení