Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno Š (pokračování)

Šerlich

Jeden z nejnavštěvovanějších cílů Orlických hor – nevýrazný vrch v nadmořské výšce 1027 metrů. Původně zde stávala horská osada Schierlichhäuser, která vznikla koncem 17. století. Místní obyvatelé se tady živili především dřevorubectvím, tkalcovstvím, pastevectvím a pašeráctvím. Z původní osady Šerlich, dnes zbylo jen několik chalup. V roce 1925 tady byla postavena Masarykova chata, která je situována na tzv. Jiráskově cestě jen několik metrů od státní hranice s Polskem. Vyhlídkové místo nad chatou umožňuje při dobré viditelnosti výhled na část Bystřických hor, Orlické hory, Kralický Sněžník, ale i do polského příhraničí. Poblíž chaty je vybudován turistický hraniční přechod do Polska. Na příkřejších polských svazích je známé lyžařské středisko Zieleniec.

Šerlich je ideálním výchozím místem k nejzajímavějším místům Orlických hor – národní přírodní rezervaci Bukačka (1 km), Šerlišský mlýn (1,5 km), Vrchmezí (5 km), Velká Deštná – rozhledna (4 km). Přímo na vrchol Šerlich, který je vzdálený 600 m směrem na Vrchmezí, vede od Masarykovy chaty hřebenová Jiráskova cesta (červená turistická značka).

Šibeník

Sedmnáct metrů vysoká rozhledna železné konstrukce ležící v nadmořské výšce 509 m, která byla postavena v roce 1868 stojí na návrší, kde se až do roku 1787 stavěly šibenice pro odsouzené. 27. června 1866 se zde konala bitva u Trutnova, kde zvítězil generál Gablenz. Na jeho počest se Šibeník nazývá také Gablenz. V roce 1868 tady byl odhalen dvacet metrů vysoký pomník ve tvaru obelisku a v roce 1899 ho obklopili ozdobným železným hrazením. Z rozhledny, kam vás přivede 62 schodů,  jsou vidět bývalá trutnovská bojiště, samotné město Trutnov a Krkonoše. Pod vysokým litinovým Gablenzovým památníkem se ukrývají ostatky generála Gablenze z roku 1874, který si přál být pochován na místě své úspěšné bitvy mezi vojáky.

Šilinkův důl

Lesní mýtina u řeky Krounky v přírodním parku Údolí Krounky a Novohradky u Předhradí na Chrudimsku. Jeho název vychází údajně z pověsti o zchudlém šlechtici, který se kdysi v tůních Krounky koupal a při potápění na dně řeky našel stříbrné mince – šilinky. S tím potápěním to nezní příliš věrohodně vzhledem k malé hloubce řeky, ale není vyloučeno, že dříve Krounka bývala hlubší. Voda je ale tak čistá, že kamenité dno s pískovcovým a opukovým podložím (místy pokryté jemným pískem) je v tůních velice zřetelně vidět i v metrové hloubce.

Dva úseky cesty po skalních útesech nad Krounkou jsou vybaveny žebříky s řetězy, s trochou nadsázky je tato část terénu v Šilinkově dole nazývaná „nultá česká ferata". Jedná se však o lehkou jištěnou trasu, která je určena i pro rodiny s dětmi. Obtížnější je terén pouze za deštivého počasí, kdy to na mokrých skalách klouže.

Úsek cesty bývá označován též jako stezka Adolfa Hejduka na počest rodáka z Rychmburka (nyní Předhradí). Básník, který trávil ve zdejším mlýně prázdniny. Toto místo často navštěvoval, obdivoval jeho romantická zákoutí a zřejmě zde nacházel inspiraci. Šilinkův důl se objevuje i v díle spisovatelky Terezy Novákové.

Šimánek Leoš

Cestovatel a publicista, který se narodil 19. dubna 1946 v Chocni. Původním povoláním je stavební inženýr, po roce 1968 žil v Německu a v Kanadě. Lásku k přírodě a k dobrodružství mu v mládí vtiskl tatínek. Nebylo proto divu, že se proslavil jako cestovatel, ze svých zajímavých putování vydal přes dvacet knih. Velkou popularitu získal svými diashow, se kterými začal vystupovat v Německu, a pak začal jezdit i po celé České republice. Každoročně jde o 66 představení v celé České republice!  Prostřednictvím působivé kompozice obrázků a  mluveného slova seznamuje posluchače s neobvyklými zážitky ze života v divočině, blízko polárního kruhu  či dalších zajímavých oblastech, kam se obyčejný turista nedostane.

Má dva domovy: český ve Rtyni v Podkrkonoší a kanadský v Severozápadních Teritoriích ve vlastnoručně postaveném srubu u jezera, pronajatém od státu na devadesát devět let. Kromě české státní příslušnosti má i německou a kanadskou.

Na své dobrodružné výpravy jezdí se ženou Lenkou, která je původním povoláním učitelka a dvěma dětmi – synem Jakubem od jeho čtyř let (dnes mu je 28) a dcerou Veronikou od tří let (dnes je jí 22 let).

Šimkovy sady

Největší městský park v Hradci Králové byl v roce 1990 pojmenován po skautovi Karlu Šimkovi (1923-1945), který se zapojil do protifašistického odboje a byl zastřelen. Od roku 1933 nesly jméno spisovatele Ignáta Hermanna (1854-1935) – proslulý humorista a rodák z Horního Mýta u Chotěboře chodil v Hradci Králové do školy.

V osmnáctihektarovém parku jsou dvě vodní plochy, jedna s ostrůvkem a záměrně členitějšími břehy, najdete zde umělou vyvýšeninu na břehu rybníka a dvě lávky pro pěší. Cesty mají většinou asfaltový povrch  a tvoří delší procházkový okruh, který lze rozdělit na dva okruhy kratší, je zde i skatepaerk. Přírodním unikátem je vzácná orchidea okrotice bílá.

V dubnu roku 2014 byly sady otevřeny po rekonstrukci, která stála 63 milionů. Jsou zde nové mosty, asfaltové cesty zpevněné i nezpevněné cestičky a žulové chodníky, také došlo k odbahnění rybníků. Opravou prošel původní objekt rotundy, vznikla dvě velká dětská hřiště, uměle vytvořená jezírka protínají nové lávky i mola, součástí jsou přírodní grily.

Šimůnek Radek

Jeden z našich nejlepších cyklistů, rodák z Vrchlabí (8. dubna 1962). Na mezinárodní scéně se poprvé prosadil při cyklokrosovém mistrovství světa 1979 ve Španělsku, kde skončil čtvrtý mezi juniory. O rok později ve švýcarském Wetzikonu už získal titul juniorského mistra světa. Na svém prvním seniorském MS dojel až jedenadvacátý, ale pak už slavil velké triumfy. Ve francouzském Lanarvily v roce 1982 dojel druhý, porazil ho jen jeho strýc Miloš Fišera. Amatérský šampionát  v anglickém Birminghamu o rok později už vyhrál. V nizozemském Ossu dokázal triumf zopakovat, pak ale jeho kariéru přerušily zdravotní problémy. Nejprve se léčil s poraněnou kolenní čéškou a po necelém roce opět musel několik měsíců nuceně odpočívat po potížích se zánětem srdečního svalu. Po uzdravení vybojoval v roce 1989 amatérské stříbro a rozhodl se pro přestup k profesionálům.

Šimůnek se pvní rok mezi elitou cyklokrosu rozkoukával a na šampionátu ve španělském Getxu dojel sedmý. V nizozemském Gietenu v roce 1991 už nejprestižnější cyklokrosový závod vyhrál a stal se jediným, kdo vyhrál mistrovství světa mezi juniory, amatéry i profesionály. Po zásluze vyhrál anketu Nejlepší sportovec 1991, stal se i nejlepším českým cyklistou 20. století. S aktivní kariérou se rozloučil po 24 letech závodění v roce 2002 a stal se trenérem svého syna Radomíra.

V listopadu roku 1992 zavinil na silnici Praha – Plzeň dopravní nehodu, při které zemřeli tři lidé. Byl odsouzen na osmnáct měsíců nepodmíněně, po pěti měsících ve vězení byl na základě milosti prezidenta Václava Havla propuštěn.

Zemřel po dlouhé nemoci 10. srpna 2010.

Šíma Josef

Akademický malíř, ilustrátor a překladatel sice žil od roku 1921 v Paříži, kde vytvořil většinu svých děl, nikdy však neztratil kontakt s domovem a s rodnou Jaroměří.

Narodil se 19. března 1891 na Pražském Předměstí (na  dnešní Husově třídě) v kulturním prostředí  v rodině Josefa Šímy (1859 – 1925), profesora kreslení, krasopisu a měřictví na C. k. všeobecné škole řemeslnické v Jaroměři.   Podle našeho nejlepšího znalce Šímova díla dr. Fr. Šmejkala (viz monografie Josef Šíma, Praha, Odeon 1988) „po němž zdědil umělecké nadání, bystrý intelekt, metodickou kázeň, píli a zvláštní otevřenost, která mu  umožňovala snadno komunikovat s lidmi, navazovat a zprostředkovávat kontakty. Po matce zdědil  mimořádnou citlivost, ale i vznětlivost a popudlivost, již se však naučil dokonale ovládat, jak dosvědčuje ve svých vzpomínkách jeho žena Nadine." Otec vyzdobil  novorenesanční dům čp. 105 na Husově třídě sgrafity. Později se Šímovi přestěhovali z Husovy třídy z domu čp. 100 na Jakubské Předměstí do starobylého Baudyšova domu  Stará pošta.

V Jaroměři budoucí slavný malíř zažil v roce 1896 požár města, o rok později velkou povodeň. V letech 1897 – 1907 navštěvoval Obecnou školu Na Ostrově,  krátce pokračoval na reálce v Hradci Králové a od roku 1904 v Brně, kam se Šímovi  z Jaroměře odstěhovali. Výtvarné vzdělání získal v Praze na Uměleckoprůmyslové škole (1910) a na  Akademii výtvarných umění (1911-1914) – byl žákem V. Bukovace a  J. Preislera.

Jak sám Josef Šíma několikrát připomněl, měl jaroměřský pobyt a hlavně  zážitky z dětství zásadní vliv na jeho tvorbu. V neautorizovaném rozhovoru se spisovatelem Miroslavem Ivanovem na to vzpomíná takto:

„Znáte jaroměřská luka?Nebudete věřit, ale co jsem si zapamatoval z těchto let pro celý život, to je právě barva těch luk. Mám rád zeleň. zelená je pro mne jako malíře důležitá. Když zavřu oči, vidím vždycky louku mezi Úpou a Rychnovkem, louku ozářenou sluncem. Chodívali jsme se koupat do Úpy, měla moc studenou vodu, až zuby drkotaly, a pak jsme vždycky vyběhli na louku, na to strašlivě pálivé slunko, které dovedlo zeleň luk ozářit tak zvláštně, víte, člověk tu zeleň přímo cítil. A tatínek šel vedle, držel mne za ruku, měl teplou dlaň, a já ještě tušil studenou vodu na celém těle, jen jeho dlaň hřála a moje oči se nemohly vynadívat na tu zeleň. Vzal jsem si ji do světa. A nezapomněl na ni."

K rodné Jaroměři se Šíma, který zemřel 24. července 1971 v Paříži,  ve svém díle několikrát vrátil a jí se inspiroval (např. obraz Ve čtyři hodiny odpoledne z roku 1928 je silnou reminiscencí na velký požár Jaroměře z roku 1896, známé jsou Studie k Jaroměři – Kostel II,  Alej v Jaroměři z roku 1933 či barevné plátno s monumentální architekturou chrámu sv. Mikuláše) – obrazy a kresby jsou k vidění v městském muzeu.  V jeho druhém patře byla v roce 1979 ve spolupráci s Okresní galerií výtvarného umění dokončena trvalá Galerie jaroměřských výtvarníků – rodáků Otakara Španiela, Josefa Šímy a Josefa Wagnera. V roce 1991 zařadili Šímovo 100. výročí narození do kulturního kalendáře UNESCO a  23. 5. 1992  město Jaroměř  v Masarykových sadech mezi budovami divadla a ZŠ Na ostrově slavnostně odhalilo jeho bustu  od akademické sochařky Vlasty Prachatické.

Šindler Jiří

Malíř a grafik se sice narodil v Brně (4. března 1939), kde absolvoval Vyšší školu pedagogickou (aprobace výtvarná výchova – čeština). Následovala umístěnka do Hradce Králové, kde se jeho věci poprvé objevily na výstavě učitelů okresu (1959). Následovaly skupinové výstavy mladých výtvarníků v klubech a to už Jiří Šindler pracoval v Krajské galerii jako propagační výtvarník. Od roku 1963 vystavuje u nás i v zahraničí, jeho díla mají galerie v Anglii, Itálii, Filipínách, Finsku, Francii, Německu, Rakousku a Švédsku.

Postupně se jeho výtvarný názor vyhraňoval v různých oblastech volného umění. V této době také přešel na volnou nohu. Přátele výtvarného umění upoutal osobitou syntézou romantismu a poetického přístupu k realitě v moderní součané podobě. Svědčí o tom více než sedmdesát samostatných výstav v tuzemsku i v zahraničí.

V roce 1997 byl radou města Hradce Králové oceněn za přínos kulturnímu životu města cenou Hradecká múza, jejímž autorem výtvarné podoby je on sám. V roce 2000 mu v nakladatelství Garamon vyšla monografie, která shrnuje jeho vývoj za uplynulá léta.

Témata obrazů jsou obecná – spojení snů s realitou, tajemství dálek, útočiště před světem násilí. Zahrady, které tato témata propojují se světem čekajících dívek. Nevyhýbá se ani kompozicím, kterým dominují obrysy města, ve kterém žije. Pomocí snových motivů dodává realitě nový rozměr.