Druhá světová válka se chýlila ke svému konci, když 8. května přes Hradec Králové projížděla americká armáda do Velichovek, aby německé armádě, které velel polní maršál Ferdinand Shörner, předala kapitulační podmínky. U jejich příjezdu byla i tehdy sedmnáctiletá Eva Dvořáková. „Maminka na ten den vždy vzpomínala, jako by to bylo včera,“ říká její dcera Eva a pokouší si vybavit vše, co jí maminka, která zemřela vloni v úctyhodném věku devětaosmdesáti let, vyprávěla.

Marné chvátání

Podle vzpomínek se mladá Eva šla podívat na hradecké Velké náměstí, kde v tu dobu Američané byli. Nebyla však vyjukaná, ale velmi zvídavá. Do řeči se tak dala s jedním americkým vojákem vojákem, který ji překvapil nejen krásnou češtinou, ale i prosbou, zda neví, jak daleko je Kostelec nad Orlicí. Že odtud pochází jeho dědeček a jestli by se do odjezdu stihl do Kostelce podívat. „Maminka mu tehdy řekla, že to určitě nestihne. Kostelec je sice 40 kilometrů daleko, ale určitě tolik času mít nebude,“ uvedla paní Eva s tím, že poté začala zase vyzvídat maminka a od vojáka chtěla vědět, jak se jmenuje. „Říkal, že se jmenuje Marko. V tu chvíli si maminka uvědomila, že se její babička za svobodna jmenovala Marková a byla také z Kostelce. Běžela tak rychle domů zjistit, zda by to mohl být jejich příbuzný,“ doplnila vzpomínky paní Eva. A doma zkutečně zjistila, že tu přízeň je. Celá rodina se hned vydala zpět na Velké náměstí, aby se s příbuzným pozdravili. Avšak i když chvátali, co se dalo, Američané byli pryč, odjeli do Velichovek. Teprve později se rodině Dvořákových povedlo rozklíčovat část příběhu, který na kratičký okamžik přivedl do Hradce Králové kosteleckou větev rodu.

Ke konci 19. století odešli dva bratři babičky Evy Dvořákové do Ameriky za prací. Tehdy se po nich slehla zem. Dlouho nikdo nevěděl, co se s nimi stalo. Až přišel 8. květen roku 1945. Tehdy se možná mladá Eva setkala s jedním z potomků. Na den, kdy do Hradce Králové zamířila kolona amerických vojenských vozidel, vzpomínali i dva dlouholetí kamarádi – Václav Vaňous a Jan Machek. Prvnímu bylo v květnu devět a druhému pět let.

Tajemná guma

„Pamatuji si, že nám před barákem najednou začaly jezdit americké transportéry. Jely asi z náměstí a před naším domem vedla cesta ke skladu pohonných hmot,“ vzpomíná Jan Machek, který celý život prožil v Sadovské ulici, kde jen o kousek dál stál sklad paliva.

Tatínek Václava Vaňouse tehdy ze své šichty v tomto skladu přinesl různé nové věci. „Velkou konzervu, kde byly arašídy, čokoládu, vajíčka v prášku či limonády. V plechovce byly také neznámé žvýkací gumy,“ říká pamětník. Jeho kamarád Jan Machek se zase projel na americkém transportéru. „Jak jsme je viděli z okna, vzal mě táta ven na čumendu,“ vzpomíná Jan Machek. Venku ho pak otec posadil na jeden obrněný vůz a zvěčnil si ho fotoaparátem.