Není padák jako padák… V tomto případě se o fasování pomůcky k seskoku nejednalo. Naopak tento padák má spíše charakterizovat let, přesněji řečeno vylítnutí.  Ano, basketbalový trenér JAN SLOWIAK přišel v Pardubicích o místo. Ke svému odvolání se postavil jako chlap. Své si k tomu pochopitelně řekne, ale nevylévá jako jeho předchůdci na klub kbelíky špíny.

Pane trenére, jistě se shodneme v tom, že je lepší odcházet na konci sezony, ať už úspěšné či neúspěšné, než v rozehraném ročníku. Čekal jste vyhazov
v tuto dobu, před play off?
Upřímně? Nečekal! Myslel jsem si, že konečný výsledek sezony ukáže skutečně až play off. A to z jednoho prostého důvodu. Moje odvolání moc nekoresponduje  s cíli týmu určenými pro tento soutěžní ročník. Vedení se ale pravděpodobně rozhodlo, že tým potřebuje nový impuls. A na to má plné právo.

Byla to pro vás, jak se říká, rána palicí do hlavy, nebo jste s tím tak trochu počítal?
Po našem ne úplně optimálním výkonu v Kolíně jsem pociťoval zvýšený tlak na všechny členy týmu. Takže i na svoji osobu. Následná odveta s tímto družstvem se nesla v duchu velké snahy o nápravu. Do zápasu jsme výborně vstoupili, ale bohužel jsme o velmi slibný náskok rychle přišli. Navíc jsme ztratili Muirheada, což mančaftem trochu otřáslo. Přestože jsme bojovali až do konce, neproměňovali jsme na rozdíl od Kolína klíčové střely. Prohráli jsme, a to byl podle mého názoru rozhodující moment, proč jsem byl odvolaný.

Výpověď v každém zaměstnání je nepříjemnou záležitostí a svým způsobem s psychikou člověka zamává. Můžete popsat, jak jste se cítil?
Nejhůře se mi smiřovalo s faktem, že odcházím od nedodělané práce. To mě fakt štve (důrazně). Měl jsem totiž v sobě sílu ji dokončit. Úspěšně dokončit. O medaili z letošní sezony nepochybuji, protože tým má kvalitu, aby to zvládl. V poslední době se totiž dostával zpátky do pohody. To ostatně ukázal v Nymburce i doma proti Prostějovu. A u této medaile jsem chtěl být. Druhý velmi nepříjemný moment pro mě byl, když jsem tuto zprávu musel oznámit synům.  Oba hrají za Pardubice v minižákovské kategorii a jsou s tím basketbalem velice spjatí. Jinak bych z toho nějakou velkou tragédii nedělal.

Důvodem vašeho odvolání měl být špatný herní projev…
(zamyslí se) Začnu trochu obšírněji. Těžko mi někdo mohl odpovědět na moji zpětnou otázku, co jsem nesplnil. Cíle, které byly dané, jsme naplňovali. Mám na mysli postup do skupiny A1 a získat co nejlepší pozici pro play off. A na to Pardubice stále měly. Mladým hráčům dávat co největší prostor, což se také dělo. V Českém poháru co nejlépe reprezentovat  klub, finálová účast toho byla potvrzením. Posledním cílem bylo hrát co nejatraktivnější basket. Podle mě je to dost zavádějící pojem. Nicméně si myslím, že po většinu sezony jsme ho předváděli.

V které z těch kolonek se tedy skrývá špatný herní projev?
V té poslední, a vinu na tom má obranná činnost. To je i důvod, který jsem našel sám v sobě. Otevřeně povídám, že se mi nepodařilo naučit tento tým zodpovědně bránit. Udělat z obrany největší zbraň našeho kolektivu. Při mém naturelu je poměrně zvláštní, že se mi to nepovedlo. Nezvykle se můj tým byl schopen opřít o útok více než o obranu. V tom bych viděl své první pochybení.

Říkáte první, víte o dalších?
Ano. Ještě je jedno.  Nedokázal jsem udržet v dlouhé přestávce  po Českém poháru formu týmu. Stejně jako na začátku sezony jsme pak i v nadstavbové části  střídali dobré momenty s horšími. Ty nám potom kazily celkový dojem a občas nás připravily o dobrý výsledek. Na druhou stranu mám pocit, že se tým restartovával, už zase chytal potřebný zápasový rytmus. Myslím si, že těch lepších momentů bylo čím dál tím více. Věřím, že by to dobře dopadlo, ale vedení se rozhodlo takhle a já to už nezměním.

Představenstvo klubu nezviklal ani fakt, že jste pro pardubický basketbal hodně udělal. Přitom   i po sérii neúspěchů byl tým stále ve hře o druhé místo. Nepovažujete vaše odvolání za poněkud předčasné?
Co na to říct (povzdechne si). Mohu jen zopakovat, že věřím v zisk nějaké medaile. Tým má charakter. Jsem přesvědčen, že s drtivou většinou  hráčů jsem měl dobrý vztah, že nedošlo k nějakému vyčpění. Měl jsem jim stále co dát, věděl jsem, jak je dále motivovat. U všech cizinců jsem si tím stoprocentně jistý. Snažil jsem se s nimi neustále komunikovat. Teď  už jim mohu akorát dát podporu, aby dotáhli sezonu k úspěšnému konci. Přitom reálná šance na návrat na druhou příčku byla okamžitá (pozn. red. –  v době odvolání trenéra Slowiaka byly Pardubice třetí), stačilo jednou vyhrát. Já jsem věřil tomu, že to dokážu. Jiní asi ne.

Vraťme se ještě jednou k herní tváři týmu. Po skončení základní části jste si pochvaloval, že ještě žádné družstvo za vašeho působení v Pardubicích nehrálo takto pohledný basketbal. Jak se mohl takhle rychle vytratit?
Je pravda, že jsme se vezli na pozitivní vlně, kdy se řada hráčů herně přibližovala svému potenciálu.  Bohužel se ho nepodařilo udržet. Výkony některých jednotlivců šly dolů, postihla nás zranění. Navíc jsme se vrátili k některým chybám. V přestávce po poháru jsme s plnou vážností, jak já jsem nejlépe uměl, pracovali na obraně. Jenže paradoxně tato činnost nám v zápasech  nejvíce haprovala. Myslím si, že to už je v hlavách hráčů. Vždy se jim tam vloudí nějaká pochybnost o nich samých. Ale po utkání v Nymburce, kde se vrátila do naší obrany agresivita, jsem měl pocit, že se všechno ubírá opět správným směrem.

Na druhou stranu jste do této sezony vstupoval se škraloupem v podobě vyřazení už ve čtvrtfinále loňského play off.  Pak stačí  nějaké větší zaváhání a trenér letí. Co o tom soudíte?
Je tomu tak. Při dlouhodobějším angažmá se dílčí neúspěchy sčítají. Pak už pro majitele nebo vedení klubu není lehké obhájit pozici trenéra. Možná to z jejich strany, a to si myslím, že bude asi hlavní, byl pokus ukázat všem, že výsledek sezony vedení není lhostejný. A že jsou schopni udělat radikální řešení, které všechny překvapí a možná někoho varuje.

S hráči jste tedy žádné problémy neměl. Nebyl jste ovšem trnem v oku někomu z vedení?
Troufám si říct, že ne. Nejsem si absolutně vědom toho, že bych měl s někým špatné vztahy. I po tomto kroku si všech lidí, co v klubu pracují, vážím a mám k nim respekt. Samozřejmě jsem typem člověka, který neustále na někoho tlačí a snaží se posouvat. Chtěl jsem, aby klub pracoval v co nejprofesionálnějších podmínkách, aby se věci zlepšovaly, abychom se někam přiblížili. Možná jsem tímto tahem na bránu  šel některým lidem na nervy. Já ale ten pocit neměl.

Naštěstí pro BK JIP Pardubice seděl vedle vás na lavičce člověk, který sdílí vaši trenérskou filozofii a může ve vaší nastolené práci pokračovat. Kvitujete krok vedení, které posunulo Dušana Bohunického z postu asistenta na pozici hlavního trenéra?
Ano a svým způsobem je to krok, který se mi zdál z pohledu vedení logický. Dušanovi věřím. Vzal jsem si ho k sobě jako asistenta v Liberci, když skončil s hráčskou kariérou. Dal jsem mu šanci také u reprezentační dvacítky.  Doporučil jsem ho do Pardubic. Vím, že je to velmi pracovitý člověk. Myslím si, že bude dobrým hlavním trenérem.

Můžete brát svojí výchovu jako úspěch. Dá se totiž říci, že učitele střídá žák. Není to tak trochu paradox?
(rozesměje se) Paradox to není. Moc dobře jsem si uvědomoval, že Dušan jednou bude hlavní trenér. Neříkám, že v Pardubicích, ale schopnosti na to má. Osobně jsem se nebál, že mě jednou přeroste. Vím, že i když já budu dost dobrý, tak vždy je konkurence ku prospěchu. Rozhodně se budu obklopovat lidmi, kteří mají blízko k mojí filozofii. A nehodlám si k sobě brát 
„podržtašky", jenom proto, aby mě náhodou nepřeskočili. Dušanovi přeji úspěch. Kéž by Česká republika měla více takových trenérů.

Další takovou pikanterií je to, že z pozice generálního manažera se na vašem odvolání podílel Martin Marek. Ten Marek, kterého jste trénoval v Liberci a přivedl si ho do Pardubic…
V tomto případě je to pro mě citlivější záležitost. S Martinem jsem měl nadstandardní vztahy v pozici trenér – hráč. On skutečně dokázal dávat plnými doušky zpětnou vazbu. Byl to kapitán, který sám řešil problémy v šatně. Jeho osobnost je nezpochybnitelná, proto jsem stál o to, aby byl ve vedení klubu.

Pak ale rychle povýšil, viďte?
Přesně tak. A nutno poznamenat, že se situace změnila.  Poměrně rychle přešel z postu sportovního ředitele na generálního manažera a tím pádem se stal mým nadřízeným. Tento přechod pokaždé přináší nějaká úskalí. Pochopitelně na mě vytvářel tlak ve snaze, abych odstranil své nedostatky, což jsem plně respektoval. V některých oblastech jsme shodu našli, jindy to bylo se skřípáním. Přesto není ve mně vůči osobě Martina Marka nějaká zášť.

Opusťme nepříjemné záležitosti. Povězte, v jakém budete na Pardubice vzpomínat?
(pousměje se) Musím ocenit a poděkovat za šanci, kterou jsem hlavně od Pavla Stary (pozn. red. – bývalý generální manažer, nyní předseda představenstva BK JIP Pardubice)  a Mirka Havlíčka (bývalý předseda představenstva) dostal. Zase mě to posunulo dál. Získal jsem nové zkušenosti s opravdovým tlakem, který ke každému trénování patří. S tlakem na výsledky být v absolutní špičce české ligy. Dostal jsem příležitost získat zkušenosti i v evropské soutěži. Tohle všechno hodně kvituji. Musím také poděkovat opravdovým pardubickým fanouškům za podporu. Je na nich zjevně znát, že basketbal mají hrozně v srdci a rovněž k němu mají dlouhodobý vztah. Díky tomu jsou však také hodně nároční. Škoda jen, že jsem těm všem nedokázal dát úspěch v podobě alespoň jednoho postupu do finále Mattoni NBL.

Finálová účast v Mattoni NBL vás sice minula, nicméně stal jste se jedním z nejúspěšnějších trenérů v klubové historii. Který úspěch vám nejvíce uvízne 
v paměti a proč?
(přemýšlí) Nejvíce vzpomínám na tu čistou bronzovou medaili ve druhém roce mého působení v Pardubicích. Ve čtvrtfinále play off jsme dokázali otočit sérii s Novým Jičínem. Prohráli jsme dvakrát doma, přesto jsme zvítězili na hostující palubovce. A v rozhodujícím duelu jsme před vlastními diváky nakonec postoupili. Pátý zápas nenabídl z naší strany dvakrát pohledný basketbal, ale cením si toho, že kluci výhru vydřeli.

Zahořknete na pardubický basketbal, nebo budete dál sledovat výkony a výsledky svých teď  už bývalých svěřenců?
V žádném případě nezahořknu. Budu ho sledovat. Budu klukům fandit a nějakou formou je i podporovat.

Jste připraven třeba konzultovat různé situace s novým trenérem Bohunickým, či jste v tomto ohledu již nadobro odstřihl pardubickou šňůru?
Předně se nehodlám někomu vnucovat se svými názory. To opravdu  ne. Pokud by byl zájem, tak samozřejmě jsem ochoten poradit. Myslím si, že naše vztahy, ať už s hráči, realizačním týmem či vedením, jsou nadále přátelské…