Sklíčený je z toho sám autor i návštěvníci horského městečka. Pro ně je totiž sněhový Krakonoš více než stoletou tradicí.

„Už nemůžu jít ani do hospody na pivo. Všichni se mě tam ptají, proč nestavím Krakonoše. Není den, aby se o to někdo nezajímal," posteskl si jilemnický výtvarník. Jak záhy dodal, rozhodnutí nestavět vzešlo nikoliv z jeho nechuti do práce, ale z nedostatku sněhu.

„Neumím si představit, odkud bychom ho vzali. Na polích ho leží pár centimetrů a ten v ulicích se použít nedá, je špinavý, plný soli a znečištěný," vysvětlil Dufek.

Svozit sníh z hor po vzoru Kateřiny Neumannové zdejší rodák určitě nechce. Mimo jiné už proto, že nemá k dispozici milionový rozpočet. Vládce Krkonoš stavěl vždy jen s přáteli bez velkých investic.

„Je to dost drahá záležitost, také náročná. Loni jsme ho stavěli čtyři dny, byl to horor. Veškerý sníh jsme museli mísit s vodou, aby se dal tvarovat, a dělali tak jakousi sněhovou maltu," zmínil Dufek.

I kdyby sníh v Jilemnici ještě napadl, vyhlídky na Krakonoše utíná Dufek už v zárodku. „Je předjaří a nemá smysl stavět něco, co za týden roztaje. teploty jsou nestálé," zdůraznil. Sněhový Krakonoš vyrostl na jilemnickém náměstí už v roce 1909, tehdy jako stojící postava. Tím byla založena tradice, která se vždy spoléhala na přízeň přírody.

V roce 1912, kdy Jilemnice hostila významné lyžařské závody, vládce nejvyšších hor vystřídala sněhová socha Jana Buchara, průkopníka lyžování v Čechách.

Za nejzdařilejší je považována sněhová socha Krakonoše z roku 1941. V roce 2000 převzal práci vyučený aranžér výtvarník reklamy Josef Dufek, který se zrovna vracel z dlouhodobého pobytu v Německu. Krakonoše vysochal někdy už v prosinci, ale časem práci vypiloval a začal jej stavět až v lednu, kdy jsou teploty pod bodem mrazu stálejší.