„Možná bychom si mohli dát Jeníka Chodce, ale na druhou stranu už o chůzi nechci dlouho slyšet,“ hlesl v útrobách hradecké hospůdky Útulek Viktor Charvát, když sem v sobotu večer dosedal spolu s dalšími kamarády. V tu dobu měl každý z šesti jeho druhů v nohách 75 tisíc kroků jež se rovnaly 62 kilometrům chůze. A to vše za pouhých 17 a půl hodiny.

Sprška střel

Jejich „výlet“ však nebyl pouhou rozmařilostí, ale byl vedený touhou připomenout a aktivně podporovat akci Movember, jež má zvyšovat povědomí o zdraví mužů. U Viktora Charváta a jeho bratra Jakuba to bylo umocněno i tím, že jejich táta právě bojuje se zákeřnou chorobou.

„Budu doufat, že si nás díky našemu pochodu všimne co nejvíce tátů, strejdů, bráchů a kamarádů a třeba to některého namotivuje k tomu, aby se nechal preventivně vyšetřit nebo třeba přispěl na léčbu těm, co to štěstí s prevencí neměli,“ řekl krátce před páteční půlnocí Viktor Charvát, aby jen minutu po půlnoci se 14 kamarády vyrazil na 60 kilometrovou trasu. A i když se celá parta na dávku kilometrů pořádně vybavila, hlavně zlepšovači nálady v podobě piva, klobás, ale i energetických tyčinek, někteří do cíle nedošli. „V noci se šlo krásně, ale už tehdy měli někteří z nás krizi. Když jsme pak kolem čtvrt na pět došli do Třebechovic, někteří to vzdali, ale i tak před nimi smekám,“ nechal se slyšet Jakub Charvát, který sám krizi několikrát pocítil. Za ranního kuropění ji prožíval i jeho kamarád Robin, jež byl štěstím bez sebe v době, kdy ráno objevil otevřenou lékárnu. S viditelnou úlevou si zde koupil stahovací ortézu na koleno a plato ibalginu proti bolesti. „Nechtěl jsem už poslouchat, jak si ze mě utahují, že chodím jako Dr. House,“ nechal se slyšet Robin s tím, že někteří návštěvu lékárny využili k nákupu mastí proti opruzeninám. A kdyby všichni tušili, co je na cestě ještě čeká, jistě by zakoupili i neprůstřelnou vestu.

Skupina, kterou po své šichtě na hasičské stanici doplnil po sedmé hodině ráno Vojta, se právě blížila k Albrechticím, když z nedalekých hvozdů zazněly výstřely. To myslivci pořádali honitbu. „To bylo docela nepříjemné. Když jsme k zemi viděli padat kachny, zvažovali jsme, že tuto část cesty hromadně proplazíme. Chtěli jsme do Hradce dorazit v celku a ne s přítěží několika broků v zádech,“ popsal dobrodružnou část výpravy Jakub Charvát. V tu dobu se již začalo kazit počasí a „chodce“ k zemi táhly nejenom bolavé nohy, ale také promočené oděvy. Delší zastávku si pak skupinka vybrala v Bělečku, kde místní zastávku použila jako sušárnu a občerstvovací stanici. „Taky jsme se dívali, kdy jede nejbližší autobus do Hradce, ale jelikož jsme zjistili, že až v pondělí, tak jsme se rozhodli pokračovat dál po vlastních nohách,“ řekl s úsměvem „chodec“ Matěj.

V té době už sedmičlenné partě chybělo do cílového Hradce „jen“ 20 kilometrů. Přesto ještě nebylo vyhráno a charitativní pochod mohl mít i dopad v podobě pobytu na nemocničním lůžku. „Byla už tma, když jsme scházeli kopec u Roudničky. Měli jsem sice reflexní pásky, ale mnohdy nás auto míjela jen o pár centimetrů. To jsem se trošku bála,“ přispěla svou troškou do mlýna „chodkyně“ Bára. Nakonec se nic nestalo a po 17 a půl hodinách mohlo „Společenstvo knírku“ společně hlesnout: „Dokázali jsme to.“