Můžeme začít vašimi nejstaršími vzpomínkami na Opočno? Povězte, prosím, jaké jsou?
Ty mám na místo, kde jsme bydleli. Ne, v zámku, ale před zámkem, kde je takový trakt (hladomorna) a na to se moc dobře pamatuji. Pamatuji si také na mého starého dědečka. Seděla jsem s ním a našimi dvěma pejsky čau čau, jeden byl černý a druhý červený, venku na nádvoří zámku – tam, kde jsou sochy jelenů.

Pak si vzpomínám na mého strýce, který přijel z Paříže a s kterým jsme dělali projížďky s bryčkou taženou koňmi. On netoužil po společnosti malých děti, ale já jsem s ním chtěla jezdit. Jednou mi řekl: Dobře, můžeš sedět vedle mě na kočáře. Byla strašná zima, mně dali kabát a hodně mě ustrojili. Byla jsem jako pumpa. Seděla jsem na kozlíku, koně se rozešli a já jsem spadla dolů. Měla jsem na sobě tolik věcí, že jsem nemohla hýbat.

Taky se pamatuji na německého vojáka, který sem přišel – jmenoval se Beck. Vyhodili nás odsud a tak jsme museli odejít. Tady pak zůstali vojáci SS. Nás vyhnali do vily v Rozběřicích – mohli jsme si vzít jen málo věcí, jen tři talíře, tři deky… všechno sepsali. Ty soupisy mám dodneška.
Neměla jsem německé vojáky ráda, koukala jsem na ně a zdáli se mi být hrozní – tvrdý SS. Pamatuji se na konec války, který jsem zažila v Rozběřicích, na vojáky a koně, na kterých mě nechali sedět… to jsou jen takové útržky, které si pamatuji.

Na koho z doby, kdy jste se sem na krátkou dobu po roce 1945 vrátili, nejvíc vzpomínáte?
Na paní Vojtěchovou, to byla výborná paní, velmi blízká mým rodičům. Ona tady všechno organizovala pro moji maminku, která byla moc nemocná a umřela, když mi bylo 11 let. Paní Vojtěchová byla úžasná. Otec si s ní psal, když jsme odešli do Kanady. Dobře se na ni pamatuji. Zemřela předtím, než jsem se vrátila zpět. Viděla jsem ještě jejího syna, který bydlel v Deštném, ale ten pak také zemřel.
Moje největší kamarádka byla Jana Šenková. Krátkou dobu jsem tady chodila do školy. To bylo ještě předtím, než jsme se vystěhovali do Prahy. Tatínek byl zavřený a já s maminkou a chůvou jsme bydlely v Újezdě u Prahy. Také v Praze jsem krátce chodila do školy a pak jsme v r. 1947 emigrovali.
S Janou Šenkovou je to veselý příběh. Když jsem se sem vrátila, neuměla jsem česky a poprosila jsem paní Valáškovou, aby jí napsala a zjistila, kde bydlí. Žila v Hradci a já bych se s ní ráda setkala, ale ona mě nechtěla vidět. Vím asi proč – její manžel byl veliký komunista…

Co se vám nejvíc líbí na současném Opočně?
Můj prostor – dům, kde tady žiji. Moje malá zahrada, všechno, co jsem tady udělala a co dřív vypadalo hrozně. Jsem teď moc spokojená, mám to tady ráda. Opočno je krásné, ale já jsem nejraději tady doma.

Sedíme v domě, kde žil malíř František Kupka. Jaký je váš vztah k umění?
Umění mám ráda. Moc se mi líbí, jak Kupka maloval, jeho obrazy jsou fantastické. Sama také maluji a velmi ráda. Hudbu mám ráda obecně a hodně chodím na koncerty. Miluji klasiku, také jazz, blues nebo lidové písně. Jediné, co nemám v oblibě, je heavy metal a podobné styly.

Ráda tedy malujete, je to pro vás druh odpočinku?
Určitě. Když maluji, jsem úplně v jiném světě, naprosto se v něm ztrácím – obraz se maluje úplně sám. s úsměvem:  Sama nevím, kdo maluje, to nejsem ani já.

Byla jste v Bangkoku na zahájení výstavy Kupkových obrazů Člověk a země, jak na to vzpomínáte?
Výstava byla výborně zorganizovaná, všechno bylo skvělé. Přišli velmi zajímaví lidé. Měla jsem tu čest výstavu v Královské galerii zahajovat jako posel z Opočna. Dali mně fantastický hotel, jmenoval se Royal Orchid Hotel, měla jsem krásný pokoj s výhledem na řeku Kwai a na vše, co se kolem dělo. Bangkok jsem si zamilovala, vrátila jsem se tam ještě třikrát.

Řekněte, prosím, něco o vašem vztahu ke koním.
Když jsem byla mladá, tak jsem v Kanadě dělala kaskadérku na koních. Na to ráda vzpomínám, to bylo výborné. Jako úplně malá jsem tady v Opočně měla oslíka, kterého tady nechal Beck, ten hrozný Němec (voják), když odjel. Pak jsem ho měla já. Když jsme se vystěhovali do Kanady, koupil mi můj otec taky oslíka a pak už jsem pořád měla koně. Dělala jsem kaskadérku, ale žádným kurzem jsem nikdy neprošla. Jednou jsem tvůrcům jednoho televizního seriálu ukázala různé série a čísla, které jsem uměla na koni – to byla šedesátá léta. V té době se dělala jednoduchá čísla, ne jako teď.

V talkshow Jana Krause jste svůj život přirovnala k cikánskému. Kam se obzvlášť ráda vracíte?
Hodně jsem toho procestovala, mám ráda dobrodružství. Teď jsem byla například v Indii, ale navštívila jsem Vietnam, byla v Africe, Austrálii, Laosu, v celé Evropě. Jezdím sama jen s malou taškou na věci a stále chci poznávat něco nového. Nikde nemám hotelové rezervace, jen se dívám, jak se tam žije a co se tam děje. To je velice zajímavé.

Hodně pobýváte v Řecku. Má s tím nějakou souvislost modrá barva ve vašem opočenském bytě?
Ano, v Řecku se mi líbí, je to tam opravdu krásné.  Před 37 lety jsem za peníze z kaskadérství koupila starý dům na jednom řeckém ostrově, který jsem nedávno předala mému nejmladšímu synovi Stefanovi – tehdy byl velmi levný, teď bych ho už nemohla koupit. Dál tam budu samozřejmě jezdit – v domě mám ateliér, kde maluji.

Nelitujete rozhodnutí vrátit se v roce 1990 do Čech?
Co můžu dělat? Stát se chová, jak se chová. Já dělám všechno, co je možné. Nevím, kolik šancí ještě máme, vždyť spor se už řešil až ve Štrasburku.  Mám ale ještě nápad a stále věřím, že možná ještě není konec.

Je nějaké období, které byste ráda prožila znovu?
(Usmívá se). Jak to dobré, tak i to špatné. Ráda bych ještě jedenkrát žila. Ale vím, že to tak bohužel nejde. Je to jako s mým starým pejskem.

Mnozí lidé v Čechách vám a nejen vám, ale šlechticům obecně, určitě závidějí majetek. Co je pro vás osobně luxus?
Já kupuji všechny staré „krámy", co lidé vyhodí, a pak je předělám na luxusní. Když něco takového vidím, tak to je pro mě výzva – vždy si říkám, až to budu mít hotové, bude to krásné. Všude mám věci, které někdo vyhodil. Spoustu věcí opravím sama – věci z bazaru natřu načerveno nebo podobně a hned jsou krásné.

Co takového jste v poslední době pořídila?
Teď jsem v bazaru koupila krásný stůl, který musím opravit. Stojí zatím v míčovně. Teď odjíždím, ale ten tady na mě počká, až se vrátím a opravím ho. A co jsem ještě udělala? Já jsem tu udělala spoustu věcí. Brzy přijede do Mochova moje vnučka Isabela, která studuje lesnickou školu v Rakousku. Přijede sem na jeden měsíc udělat zkoušky a bude tady s koněm. Nechci, aby bydlela s kamarádkou, která ji doprovodí, tady u mě. Budou bydlet v Mochově, a tak teď kupuji věci a zařizuji jim bydlení, aby měly své soukromí. Tam je taky krásně.

Co vy osobně považujete v životě za nejdůležitější?
Já si myslím, že je to rodina. Také být fair, slušný a dobrý, mít morální kredit. Musíte být morálně pevný, zásadový a také mít rodinu a dobré přátele. Důležité je také něco dělat, ne jen sedět a koukat. A nemyslet jen na peníze. Peníze, ty nejsou tak důležité. Důležité je vědět, že jsem něco za svůj život udělala.
Víte, můj životní styl je stále stejný – nemám šoféra, stejně jako kuchařku, co by mě vařila. Jen občas, když potřebuji, přijde pomocnice Šárka a pomůže mi s velkými věcmi. Jsem stále obrovsky samostatná – až nebudu, tak už mě život nebude tolik těšit.

Kam se teď chystáte?
Teď jedu do Rakouska na jednu velkou svatbu. Pak do Švédska – moje vnučka maturuje a chce, abych přijela. A pak pojedu na pár dní do Řecka a Itálie, na konci června se sem vrátím zpět. V září se vrátím opět do Řecka a v srpnu možná pojedu do Kanady, ale jen když se Derek, můj druhý syn, přijede starat o dům.

Věříte stále, že se zámek v Opočně vrátí tam, kam patří?
Nemůžu pochopit, když někdo něco ukradl, že to nevrátí. Tam (pozn.: v zámku), to jsou všechno naše věci. Nevadí mi tolik, že je to muzeum, ale vadí mi, že oni nechápou, že bych zámek nechala, jak je. Nebydlela bych v něm, já jsem moc ráda tady. Ale není jejich a to mě strašně zlobí. To není správné.

Majitelé, kteří dostali zámky zpět do svých soukromých rukou, zámky opravili a oživili. Souhlasíte?
Ano, tak to je. Jen tady to je muzeum – pořád stejné, nežije to tady. Kdyby mi zámek patřil, pořádala bych tam výstavy, koncerty a další akce, aby žil. Takhle je dvacet tři let stejný, nic se v něm nezměnilo. 
A co jsem chtěla já? Nabídla jsem, že nechám v zámku obrazy a za to jsem chtěla letohrádek, abych tam mohla pořádat akce. Ale nedohodli jsme se a to ani na nájemném za sbírku. Proto jsem všech 32 obrazů převezla na druhý colloredský zámek na Dobříši. Na prázdné zdi v Opočně pak byly rozvěšeny věci z depozitáře, bohužel bez nějaké koncepce… a to je asi jediné, co se zde za poslední roky změnilo.

Vizitka

Kristina Colloredo Mansfeldová
* 1940

Má tři syny
Podpořila založení Rodného kraje Františka Kupky, byla prvním dárcem dnes tradičního Mikuláše v Opočně.

Jak říká: Pro kulturu v Opočně jsem schopná udělat všechno

Děkuji opět Jiřímu Králíčkovi, bez jehož pomoci by tento rozhovor nikdy nevznikl.   

Dana Ehlová