V sobotu v dopoledních hodinách vsí projeli nablýskaní dvou i čtyřkoloví veteráni. Spanilá jízda stařičkých vozů pokračovala i po okolních vesnicích a skončila opět v centru obce, kde se po dobrém obědě sázely  lípy na Sokolském hřišti. „Vysadili jsme tři a já doufám, že když vyrostou, stanou se památnými stromy naší obce," říká Ivo Muthsam, lupenický starosta. Mladé lipky jsou náhradou za ty staré, které ještě před třemi léty hlídaly centrum obce.

Poprvé se pořádala i soutěž ve vaření kotlíkového guláše. Soutěžili tříčlenná družstva, které sestávala  z topiče, zásobovače a vedoucího kotle. Lupenici zastupovaly dva týmy, zbývající byli přespolní od Rychnova až po Potštejn.

Recept na guláš je tajný

První domácí nesou název Speciální chemická jednotka MA. SA. HO – Máchová, Sarwa, Hodoval. „Děláme guláš ze zvěřiny a recept je tajný, v této chvíli ještě nevíme jestli ho budeme přichucovat pro naši jednotku, nebo pro nepřítele," směje se Mieczyslaw Sarwa, vedoucí kotle zmíněného družstva. Vzápětí však dodává, že sem nepřišli zvítězit, ale udělat šou pro lidi,  což nejlépe dokazuje již samotný název jejich jednotky.

Druhé lupenické družstvo reprezentují tři páni, kteří si dáli jméno D. T. M. N. – Dohromady toho mnoho neumíme. Hlavním kuchařem je Zdeněk Šmída, původem z Rychnova, teď už zasloužený Lupeničák, žijící ve vsi víc než deset let.

„Kotlíkový guláš není hospodský guláš," vysvětluje. „To šel kluk na vandr, procházel vesnicí a co nakradl nebo nasbíral po lese, to dal do kotlíku na konci vsi, kde si postavil stan a začal vařit. Zdůrazňuji, že měl k dispozici jen ty suroviny, které se mu podařilo pořídit." Problém je podle něj v tom, že většině lidí například vadí, když je v guláši mrkev a z této pozice to i hodnotí. „Jenomže kotlíkový je holt kotlíkový," praví.

Kdo tomu trošku rozumí, ví, že nejdůležitější není vyhrát. V neděli program pokračoval posezením s mariášem, soutěžemi pro děti a nechyběla ani posvícenská pečeně.