Na schůzku s obyvateli navazuje, s ohledem na prožité psychické vypětí a pracovní nasazení, až neuvěřitelná večerní zábava. Do pozdních nočních hodin družně sedíme a zpíváme při kytaře. Abychom místním co nejvíce odlehčili a měli možnost nabrat síly, domlouváme se na nočních hlídkách.

Malá, ale krásná

Vzniká zde také jedna malá sázka, kterou uzavírám s Mirkou. Sázka se týká toho, že se podle nich v sobotu nezačne dělat dříve než v 8 až 8.30 hodin. Kromě této maličkosti však v unavených a savem vydesinfikovaných hlavičkách beřkovických hasiček uzrála neuvěřitelná myšlenka.

Klárka totiž měla mít v sobotu dne 8.6. svatbu a ačkoli bylo vše připraveno, nakoupeny prstýnky, napečeny koláče, odeslány pozvánky, tak voda vykonala své a svatbu bylo nutné zrušit. „Co kdybychom zítra Klárce vystrojili takovou malou povodňovou svatbu. Půjdete s námi do toho?", ptají se mne holky, coby zástupce hasičů, a přítomné paní starostky. Jedná se o nápad, který nelze odmítnout.

Informace o plánované „svatbě" se šíří mezi hasiči jako lavina. Jsou doladěny poslední podrobnosti. Vzniká nádherný svatební projev paní starostky, holky přes noc, ani nevím, kdy to mohly stihnout, shání – možná i pečou dort, stříhají myrtu, hledají špendlíky atd., atd. Vše je připraveno na sobotu ve 13 hodin krátce po obědě.

Ráno ihned po snídani, není ani 7.20 posílám první jednotky pracovat. Před osmou hodinou přichází holky a diví se, že tu už hasiči nejsou. Ha, vyhrál jsem! Sud připojený k chlazení na návsi má na obalu červenou proužku, což značí, že až do večera budeme točit pouze nealko (limonádu).
Hasiči i místní překvapivě nic nenamítají, chápou situaci a nemají problém dát si pivko až večer.

Opět se rozjíždí dobře zaběhnutá mašina. Každý opravdu dělá, co může a v obci je to už pomalu znát. Před třináctou hodinou se v okolí krizového štábu schází zajímavá směsice lidiček.

Jsou tu Beřkovičtí hasiči, hasiči, kteří přijeli pomáhat, zainteresovaní místní lidé, rodiče ženicha. Klárku se snoubencem posíláme na oko něco zařídit. Mezitím je stánek krizového štábu nazdoben nařasenou záclonou, v holinkách a s koženými deskami přichází paní starostka, hasiči mají na ušpiněných tričkách připnuté myrty, Beřkovičtí na upocená těla navlékají svítivě žlutá hodobožová trička, která vznikla u příležitosti 130. výročí jejich sboru.

Za zatopeným domem je připravená špinavá cisterna kvasinských hasičů, která čeká na pokyn. Okna i přední kapotu červenobílého vozu zdobí bíle mašle, nechybí narychlo natrhaná a naaranžovaná kytice. Vše může začít. Klárka s manželem čekatelem se už vrací.

Sluneční paprsky vysouší podmáčenou náves a snad i dávají znamení naděje. Rozevřeným špalírem hasičů přichází oba snoubenci před paní starostku. Nevěsta dostává kytici z javorových větviček. Kytarista Michal v povzdálí zpívá dojemný svatební pochod. Atmosféra má neuvěřitelné grády.

Všímám si, že po tvářích rodičů, snoubenců, ušmudlaných hasiček i některých rádoby tvrdých hasičů stékají slzy jak hrachy. Máme co dělat, abychom to, co právě vidíme a prožíváme, vůbec ustáli.

Po improvizovaném manželském slibu, vzájemné výměně utopených prstýnků a prvním povodňovém polibku přichází na řadu spanilá jízda „novomanželů" obcí na střeše houkající, blikající a vyštafírované Casky a po návratu zpět před štáb i taneček v kroužku mezi kamarády.

Pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít a nepřestanou hrát, když nemáš chuť se smát… zní nyní zatopenými Dolními Beřkovicemi. Super.

Nechápu, kde se to v těch lidech bere. To oni jsou pro mě ti praví hrdinové. Ani ne po dvaceti minutách se opět vracíme ke své práci. Stejně jako dopoledne nakládáme, odvážíme, čerpáme, wapkujeme.

Jiří Václavík

Poslední díl najdete v zítřejším vydání