„Z Malé Záhornice, kde jsem vyrůstal, se chodilo do obecné školy do Přepych. V zimě i v létě pěšky. Někdo v ní zůstal celých osm let, někteří přešli po čtyřech letech do měšťanky do Opočna. U mě to však bylo jinak. Do první třídy obecné školy jsem šel v roce 1941, ale v roce 1945 jeden rok přidali. A tak jsme byli první ročník, který měl obecnou školu pětiletou.

Učil jsem se docela dobře, proto jsem v roce 1946 mohl dělat zkoušky buď do první třídy měšťanky, nebo na osmileté reálné gymnázium do Dobrušky. Zvítězilo gymnázium.

To mi bylo jedenáct let. Do Dobrušky jsem jezdil v létě na kole, v zimě se chodilo do Opočna pěšky a odtamtud jel autobus. Místo plánovaných osmi let jsem však odchodil jen dva, primu a sekundu, protože v roce 1948 tehdejší ministr Zdeněk Nejedlý osmiletá gymnázia zrušil. Přešel jsem tedy do Opočna na měšťanku (od roku 1948 už smíšenou – dívky a hoši dohromady), kde jsem dodělal zbývající dva roky. Po ukončení měšťanky roku 1950 jsem šel znovu na gymnázium, což už byla střední škola se čtyřmi ročníky zakončenými maturitou."

Pokud si myslíte, že změn si ročník pana Josefa užil už dost, mýlíte se. V roce 1953 ho čekala největší lahůdka. Její přesný důvod neví. Bylo snad málo maturantů? Zkrátka, ministerstvo rozhodlo a Josefův ročník si užil sice poslední, zato  hodně kuriózní změnu. Poslední ročník gymnázia museli studenti zvládnout za prázdniny. Po tříleté docházce si v červenci a srpnu odbyli během dvou měsíců celý čtvrťák a na konci srpna maturovali.

Tolik dnešní vyprávění. Možná jste si všimli, že Josef vlastně na obecnou školu čp. 4 nechodil. Ale spojení přece jen existuje, a sice přes paní Hanu z Opočna. Do první třídy šla rovněž v roce 1941, a to do budovy čp. 4. Však se před ní celá třída vyfotila. Hanka vychodila obecnou školu, pak se její cesta ubírala stejným směrem jako ta Josefova. Samozřejmě si na něho pamatuje a tu bleskovou maturitu nám potvrdila.

„Celý ročník za dva měsíce. Víte, jak jsme museli být chytří?" vzpomíná s úsměvem. Snad budou jednou ti, kdo zažili dnešní „maturitní chaos", vzpomínat stejně úsměvně.

DANA MARKOVÁ