Poznámka šéfredaktora:Válka v našich ulicích
„Podívej, asi chceš pomoct, ale já teď chci klid. Jestli chceš pomoct ty mně, nech mě vzpamatovat a nechtěj, abych cokoli říkal do novin," odpověděl můj francouzský kamarád z Rychnovska, když jsme ho v sobotu dopoledne oslovili v souvislosti s terorem v Paříži. Během soboty to nebyl jediný východočeský Francouz, kterému se chtělo ke smutným událostem raději mlčet. Jejich země je od pátku ve válce. A nejen proto, že na našem východočeském venkově spolu žijeme, pracujeme, máme děti nebo opravujeme třeba památky, je to i naše válka. A vzpamatovat a nabrat vyražený dech z nebývalé krutosti teroru, který je tak blízko, se potřebujeme všichni. Pardubická třída Míru či hradecká Gočárovka je dávno propojená s osudy pařížských bulvárů i ulic jiných evropských měst stejně jako už dávno srostl s pařížským Puteaux třeba slavný opočenský rodák František Kupka.
(Imrich Dioszegi)

Osobně se to dotklo třeba ženy z Jičína, která má v Paříži, dokonce přímo v epicentru výbuchů, dceru s manželem a dětmi. Ještě v pátek nakupovala pro svá vnoučata dárky  pod stromeček. V sobotu ráno se jí jen strašně ulevilo, když z druhého telefonu slyšela úlevné „mami, jsme v pořádku".

Podruhé se narodil i Štěpán Vyčichl, který do Francie jezdí pravidelně kvůli pracovním povinnostem. Vrátil se v pátek. Dřív, než zamýšlel.

„Chtěli jsme s kolegou ještě zajet do Paříže a trošku zapařit, ale nakonec jsme se rozhodli vrátit se dřív," vyprávěl týž den večer v Jičíně u piva.

Vtom hospodský zapnul televizi, která právě vysílala záběry probíhajícího masakru. Štěpán Vyčichl zbledl. Uvědomil si, že rozhodnutí vrátit se do vlasti dřív mu možná zachránilo život.

A ne poprvé. „Je to stejné jak v lednu s Charlie Hebdo. Tomu jsem taky utekl asi o dva dny," řekl při pohledu na televizi. Objednal smuteční panáky a napsal všem svým přátelům, že je v pořádku doma.

Podobnou mrazivou zkušenost má i Pavel Kejzlar z Batňovic na Trutnovsku. Ze země galského kohouta se  letadlem z Paříže vracel právě v době, kdy teroristé ukončili život desítkám lidí.

„Měli jsme z Francie odlétat ve 21:55, ale o půlhodiny se nám spoj zpozdil. Byli jsme odbavení a čekali jsme. Vůbec jsem ale netušil, že se něco takového děje. Ani nevím, jestli bylo zpoždění s útokem přímo spojené. Dozvěděl jsem se to až ve Wroclavi na letišti. Volal mi kamarád, jestli jsem v pořádku. Od něho jsem se teprve dozvěděl, že se ve Francii dějí tyhle věci," vyprávěl v sobotu dopoledne Pavel Kejzlar.

„Když mi to kolega volal, že vybuchla na stadionu s 80 tisíci lidmi bomba, teprve pak jsem si vlastně uvědomil, že jsem se na tenhle stadion chtěl jít podívat," uvědomil si své štěstí Kejzlar.

Pařížskou tragédií žijí i lidé u televizních obrazovek a dávají najevo svou solidaritu různými způsoby. Na nadjezdu přes Gočárův okruh u malšovického stadionu v Hradci Králové se například objevil nápis, kterým chtěla skupina hradeckých sportovních fanoušků poukázat na pařížské neštěstí.

„Doufáme, že něco takového nepřijde do České republiky," přejí si fanoušci.

Už od soboty visí na na královéhradeckém magistrátu vlajky na půl žerdi. Na radnicích některých dalších měst  pak francouzské vlajky vlají s černou páskou.

Opačným směrem, od francouzských přátel Východočechů, pak putují naopak děkovné vzkazy za projevy solidarity.

„Braňme společnými silami lásku, úctu a mír. Musíme dobře vycházet jeden s druhým, ať je bílý nebo černý, muslim nebo křesťan nebo žid či budhista. Děkuji vám všem za svědectví a podporu, dávejte na sebe a Vaše děti  pozor,"  napsala z Francie kamarádka tlumočnice Heleny Spudilové.