Co vás inspirovalo k tomu zvládnout maratón?
To mají na svědomí dobrušští atleti, kteří organizují takový „srandazávod". Jmenuje se Koloběh a závodí v něm smíšené dvojice, které mají uběhnout určitou trasu, zhruba do dvaceti kilometrů. Každá dvojice má k dispozici jedno kolo, tzn., že jeden jede, ten druhý musí běžet – střídají se přitom podle svých pocitů.
K účasti mě zbláznili předloni na jaře a já jsem závod absolvoval. Jednou jsem si sehnal partnerku sám, podruhé mi ji zajistili sami pořadatelé. Na druhý závod jsem už ale lehce trénoval, protože poprvé jsem běžel téměř bez tréninku a doslova ho protrpěl.
Loni v lednu jsem začal běhat systematičtěji a to mi dost pomohlo. Pořídil jsem si do mobilu aplikaci, která mi vedla deníček. Ta se přenáší do počítače, takže jsem měl přehled, kolik jsem uběhl, v jakých průměrech a začalo mě bavit, že se vše sledovalo. Za rok jsem tehdy naběhal takto evidovaných 500 km. Mimo to stále hraju fotbal.

Zkusil jste někdy předtím ještě nějaký jiný závod?
V září jsem se poprvé zúčastnil organizovaného běhu nazvaného RunTour v Hradci Králové, což bylo 10 km. Uběhl jsem to v docela dobrém čase a byl spokojen. A tehdy mě napadlo jít půlmaratón. Pak jsem vše zvažoval a řekl si, že raději – už ke svému věku, táhne mi na padesát – půjdu maratón. Moji dva kamarádi Petr Tomeš a Pavel Král řekli, že poběží také, a tak jsme se už v říjnu přihlásili na maratón do Prahy, abychom neměli problém dostat se na start. Začal jsem se intenzivně připravovat.

Proč jste se rozhodl právě pro Pražský maratón?
To byla naprosto jednoznačná volba. Praha mě fascinuje jako město. Říkal jsem si, když už si užít maratón – a já jsem měl představu, že poběžím jediný v životě – tak jedině v Praze.

S čím jste do závodu šel?
Můj základní cíl bylo uběhnout závod. Pak jsem si říkal, že bych to mohl zvládnout do pěti hodin. Později se mi to zdálo hodně. Limit pro závod je sedm hodin, pak už pořadatelé závodníka „vyženou" z trati.

Nebyla pro vás jako fotbalistu inspirací i účast Pavla Nedvěda, který si také Pražský maraton zaběhl?
Ne, opravdu ne. Ale určitě jsem to vnímal, on nejdřív běžel půlmaratón, pak maratón, znal jsem jeho časy.

Co na vás udělalo největší dojem?
Masa lidí. Když jsem přišel na start, tak se do spodní části Václavského náměstí dostali už jen startující s čísly. Pak jsme šli na seřadiště, které se protáčelo uličkami staré Prahy – my byli předposlední zóna a stáli jsme téměř až u Stavovského divadla. Čísla se dál ještě dělila podle písmen od A až po K – já jsem měl J a za námi byl ještě blok zhruba 1000 běžců.  Dojem na mě udělalo i čekání na start, kdy do tlampačů zněla Vltava Bedřicha Smetany, to je opravdu úžasná atmosféra… dojmy se nedají popsat.

Jak probíhal start?
Od startovního výstřelu nám trvalo osm minut, než jsme se z našich zadních pozic dostali do prostoru startu. Nejdříve jsme pouze šli a vlastně až z prostoru startu na Staroměstském náměstí se dalo rozběhnout.

Musí startující splnit nějaké podmínky? A jaké jste vlastně měl číslo?
Nejdůležitější je včas se přihlásit. V březnu jsem dostal informaci, že počet startujících byl uzavřen. Startovné činí 1900 Kč. Pak už bylo možné přihlásit se jen prostřednictvím dobročinných organizací a přispět na jejich činnost. Díky tomu bylo možné získat startovní číslo – já jsem měl 7522. Pořadatelé udávají 9500 startujících.

Jak pro vás probíhal závod, měl jste krizi?
Do 30. km dobrý. V tréninku jsem nejvíc jednorázově uběhl 23 km. Nikdy jsem víc nezkusil – mám trasu Dobruška, Pulice, Bohuslavice, Černčice, Vršovka, Spy, Chlístov, Val, Dobruška. Takže do 30. km dobrý. Potom se dostavily první nepříjemné pocity, kdy mě začaly brnět celé ruce – odborníci mi po závodě řekli, že to snad bylo od krční páteře. To jsem si říkal: Co se děje? Pak přišel 35. km. Do té doby jsem díky čipu na startovním čísle, který běžce upozorní na každý pátý kilometr, držel čas zhruba 5:45 na kilometr, což jsem považoval za dobré a stále to bylo na čas kolem čtyř hodin.
Na 35. km jsem začal vadnout, slevil jsem si na jedné občerstvovací stanici a kousek jsem šel. Pak mě předběhl jeden z vodičů, nad kterými jsou balónky s informací, na jaký čas běží. Mě předběhl na 37. km vodič, který běžel na čas 4:15. Snažil jsem se ho chytit, že to ještě zkusím, ale to už nešlo, utekl mi. Na 38. km jsem dostal křeč do stehna. Vyhledal jsem zdravotnici, jenže ta už neměla žádné prostředky, všechno už vydala. Na občerstvovačce jsem si vzal banán obalený solí. Pokračoval jsem stylem běh-chůze, pak křeče povolily.

A co závěr závodu? To muselo být dost krušné?
Poslední dva kilometry stálo u trasy hodně lidí, tak jsem si říkal, tady už musím. Zakousl jsem se a doběhl do cíle.  4:23:24 je můj výsledný čas.
Do Prahy jsme přijeli ve třech a závod jsme dokončili po půl hodinách – Petr dal závod pod čtyři hodiny (ten je o patnáct let mladší). Pavel se vytrápil – dostal úžeh ze sluníčka a kolem 38. km lehl do trávy. Neví, jak tam dlouho ležel, ale ve finále závod došel a ztratil na mě půl hodiny.

Co jste během závodu jedl a pil?
Z toho jsem měl asi největší strach, protože jsem to neměl vyzkoušené. V tréninku se napiju před během a po něm. Nic si s sebou neberu. Na závod jsem si koupil energetické gely, ty jsem spořádal tři nebo čtyři, na začátek jsem měl iontový nápoj – prvních asi 10 km jsem běžel s lahvičkou. Pak jsem na občerstvovačkách střídal iontový nápoj s vodou a bral jsem si půlky banánů (na výběr je buď banán, nebo čtvrtky pomerančů). Asi od 30. km jsem si to namáčel v soli jako prevenci kvůli křečím, ale stejně už asi bylo pozdě. Na hlavu jsem si ždímal vodu z houbičky, protože bylo slunečné počasí.

Je možnost se po závodě setkat s nejlepšími?
Ne, to ne. Ale měl jsem to štěstí, že mě bezprostředně po doběhu do cíle objal hlavní organizátor – Ital Carlo Capalbo – a pogratuloval mi. To mám dobrý zážitek. Na startu se vedle nás seřadil bývalý guvernér ČNB Tůma, toho jsem pak předbíhal na 7. km. Den před závodem jsme potkali badmintonistu Koukala, který šel závod bez tréninku, doběhl, ale přiznal, že na maratón je třeba trénovat. Při běhu jsem zahlédl manželku Romana Šeberleho, která běžela štafetu 4x10 km.

Jací byli diváci?
Fantastičtí. Bylo krásné počasí, takže jich všude bylo plno. Povzbuzovali. Polovina běžců je ze zahraničí, takže nás podporovalo i hodně diváků z ciziny.  Nejdřív jsem si říkal, jak přišli na to, že mi fandí podle jména – pak jsem si uvědomil, že je napsané na startovním čísle. Navíc jsem si uvědomil, že cizinci měli skupinky, v nichž první přečetl jméno, předal ho ostatním a ti už fandili jmenovitě. Úplný závěr maratónu vede Pařížskou ulicí, je to asi 500 m,
a tam lidi opravdu hlasitě aplaudovali. V době, kdy jsem dobíhal já, což bylo asi dvě hodiny po vítězi, by se na to už mohli vykašlat, ale oni stále povzbuzovali.

Připouštěl jste si myšlenky na to, co se stalo při maratónu v Bostonu?
To spíš před závodem jsem to vnímal. Vím, že se organizátoři jeli inspirovat do Londýna. Zvažovali, co s odpadkovými koši, ale nakonec řekli, že je není možné odstranit, protože by se hromadily odpadky. V den závodu jsem už nad nějakým nebezpečím nepřemýšlel.  Myslel jsem si, že trasa bude víc oddělena od diváků, ale to se nedá – několikrát jsem si během závodu plácl s malými dětmi podél trati, taky jsem vnímal roztleskávačky a vyhrávající hudební kapely a diskžokeje u trati. Nějaká hrozba mě vůbec nenapadla.

Berete to jako svůj největší sportovní úspěch i v porovnání 
s fotbalem, který hrajete již hodně dlouho?
Asi jo. Fotbal hraju jen na okresní úrovni. Takže určitě ano. Já jsem k tomu vždycky vzhlížel s úctou. Četl jsem si knížky, uznávám Emila Zátopka jako sportovce. Hrozně se mi líbí Zátopkův výrok, který je mottem maratónu:  Chceš-li něco vyhrát, tak běž sto metrů, chceš-li něco prožít, tak běž maratón. To na závod opravdu sedí.

Plánujete, že se na Pražský maratón vrátíte?
Bezprostředně po závodě a ještě následující den ani náhodou. Posledních 10 km bylo skutečným očistcem. Pocity po doběhu se vůbec nedají popsat. Mísí se radost, že jsem to dokázal, s dojetím – byl jsem opravdu naměkko. Takové pocity jsem nikdy nepoznal. Ten den jsem říkal – jednou stačilo. Vlastně i druhý den, když jsem lezl z postele, tak to bylo krušné, ale odpoledne jsem už začal přemýšlet nad tím, že kdybych neměl krizi a udržel si stanovený průměr, tak bych možná byl schopen běžet pod čtyři hodiny. Teď jsem rozhodnutý, že za rok půjdu znovu a čtyři hodiny chci dát.

Kdy jste po maratónu znovu běžel?
Dva dny po maratónu. Byl to jen výklus na čtyři kilometry, aby mi nohy trošku povolily.

A co na váš výkon říká rodina?
Oni nejsou sportovci. Ale musím říct, že nakonec jsem se dozvěděl, že celou dobu seděli u televizního přenosu a sledovali závod. To mě potěšilo. Jak manželka, tak dcera mi pak říkaly různé zajímavosti a bylo znát, že přenos sledovaly pozorně.    

Dana Ehlová