Sobota je dnes. U Masarykova divadla napočítal jsem v hodinu zahájení lidí 64. Stále přicházejí. Brýlatá dívka mi vysvětluje, že pořádající spolek Milion chvilek pro demokracii je řádně registrován. V Jičíně se jedná zejména o čtyři pořadatelé, kteří věc připravili a organizují.

Na transparentu je napsáno: Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. Pod tím Platonův citát – To je trestem za neochotu podílet se na politice. Transparent který má myšlenku i vtip. Několik lidí nese prapory. Důstojně. Je to něco jiného, než mávání a řvaní, když náhodou proti nějakému slabšímu soupeři vyhrajeme ve fotbale, nebo hokeji.

Dovídám se, že hned na třech blízkých místech odmítli pořadatelům připojit elektriku, aby mohli zapnout mikrofon. Že by strach, abych si nezadal? Někoho, kdo má co do činění s rozdělování peněz nenaštval? Nebo podporuju jednu politickou stranu? Možná obyčejná lidská obava z neznámého.

Nejspíš bylo by i lidí víc. Však vzájemná informovanost v Jičíně je slabá. Noviny některé události pomíjejí. Nejsou pro ně atraktivní? Jičínský zpravodaj je zpravodajem radničním. Často sebechvalné články. Některé jičínské události ignoruje.

Projev, vysvětlení. Známá slova, často opakovaná. „Není nám lhostejné, kdo nám vládne. Jsou ohroženy Svoboda, Pravda, Demokracie…“

Kroky pro demokracii učiněny směrem na náměstí. U Paříže dva policisté. Patrně aby mohl průvod přejít silnici. Fotografové (málo) fotí průchod bránou. Čelo průvodu s heslem a prapory. Setkání minulosti se současným projevem demokracie. Důstojné.

U kašny odhadem 100 lidí. Demokraticky zvolených zástupců lidu napočítal jsem dva. Že by ostatní nezajímalo co se v městě děje? Že by jim postačilo jednou za měsíc předvést se na zastupitelstvu? Sto lidí na náměstí, to je přece vzorek obyvatelstva. Široká škála věková. Hodně mladých a mladších. Hodně lidí neznámých. Dosti zastoupeni lidé křesťanští. Pan senátor Černín mezi své voliče přišel a krátce i promluvil.

Čteno prohlášení organizátorů. Tam slova o systematických lžích pana prezidenta. O machinacích s reklamou pro Čapí hnízdo. Antibabiš. V roce 48 jsme přišli vlastní vinou o to, abychom rozhodovali o svých věcech. … Tomáš Černín připomněl Svatého Václava.

O tom, co se nám nelíbí slov víc. O programu méně.

Je dobře, že přišli lidé, o kterých jsme mysleli, že je politika nezajímá, že organizátoři jsou mladí. Dosud ve věcech veřejných nenamočení. Není důvod se domnívat, že sledují osobní cíle.

Pořadatelé pozvali na následnou neformální diskuzi do kavárny Ámos a na oslavu 17. listopadu.

Na závěr hymna a svatováclavský chorál. Lidé drží prapory a zpívají.

Bohumír Procházka