„Tak Toníčku, pojď nám ukázat, jak se to dřív dělalo,“ podával organizátor akce Petr Žoček cep 82letému Antonínu Vítovi z Velkých Petrovic, který pamatuje ještě dobu, kdy se zrno z klasu získávalo právě tímto způsobem.

Toníček se chvíli bránil, že už na takovou práci nemá dost síly, ale pak se chopil cepu a nechal ho několikrát dopadnout na snopy svázané povříslem, které byly rozprostřeny na provizorním mlatu.

Pak exkurze zemědělskou historií pokračovala u kompletně zrekonstruované a nově natřené ruční mlátičky, která byly novinkou letošního mlácení po staru.

„Byla v podstatě pohozená v kopřivách, pochází z Machovské Lhoty. Rok výroby nevíme, ale odhadujeme tak koncem 19. století,“ uvedl zemědělec Petr Žoček ke zrestaurované ruční mlátičce firmy Wichterle, kterou o chvíli později silné paže uvedly do pohybu, aby se předvedla v praxi.„Od těch cepů to byl určitě velký pokrok. Tady vidíte, že ta kvalita výmlatu byla prakticky dokonalá, záležela na zralosti klasů,“ ohodnotil výsledek krátké ukázky Petr Žoček.

Vzhledem k letošnímu rozmarnému podzimnímu počasí uspořádal Spolek přátel Martínkovic mlácení po staru až v pozdějším listopadovém termínu. Ale ani ten neodradil zájemce, kteří mohli obdivovat eleganci a funkčnost starých strojů, ale také pochutnat si na dobrotách z bohatě prostřeného stolu.

Třetí na řadě byla při „mlátícím“ výletu strojní mlátička. I ta nesla rukopis firmy Wichterle, ale tentokrát už v nově zrozené společnosti. „Po první světové válce se firma Wichterle sloučila s Kovářikem a vznikla společnost Wikov. Jejím produktem je tenhle stroj,“ pokračoval v historickém exkurzu Petr Žoček, když přešel k opodál stojící strojní mlátičce. „Dostal jsem ji v podstatě za odvoz. Stála nevyužitá na okraji Bukovice a byla určená k likvidaci. Naštěstí ale byla dost zachovalá, takže se nám ji podařilo dát do cajku,“ uvedl k jejímu vzkříšení farmář.

Do třesavého chodu ji uvedl tzv. stabilák, což je stabilní motor zn. Slavie, jehož výkon převáděl plochý řemen do hnacích útrob mlátičky. „Mohl pohánět šrotovník, cirkulárku, fukary nebo i výtahy. Má výkon kolem šesti koní,“ odhaduje Petr Žoček sílu chvějícího se krasavce.

Desítky příchozích tak na vlastní oči mohly vidět, že získat zrno nebylo nic jednoduchého. Jeden člověk byl na fůře a podával snopy, další je vkládal do mlátičky a třetí měnil pytle s vymláceným zrnem a odstraňoval vypadanou slámu. „Dnešní kombajny to mají vymlácené za pár vteřin, dřív to taková sranda nebyla,“ vysvětloval při odchodu starší muž malému chlapci.