Sedíme v prostředí bývalé cihelny a mně to nedá se nezeptat: Nikdy vás nelákala hlína jako materiál?
Protože jsem vyrostla v cihelnách, tak jsem jako dítě modelovala z hlíny, ale pak jsem vystudovala školu v Turnově a tyto materiály mi líp vyhovují. Vadilo mně mít hlínu na prstech, navíc s ní nejde tak donekonečna měnit tvary jako třeba s voskem, který používám při tvorbě plastik.

Tady jste strávila dětství, abyste se sem po mnoha letech zase vrátila. Co bylo mezi tím?
Chodila jsem do různých škol a byla přijata do turnovské šperkařské školy. Pak jsem se pokoušela dostat na vysokou, kam mě nevzali, to bylo v r. 1967. Nastoupila jsem do zlatnického družstva Soluna, v němž krátce po mém nástupu koupili odlévací zařízení a já jsem byla ztracená, protože se mně to zalíbilo – mohla jsem si odlévat i svoje věci. Na začátku jsem samozřejmě dělala šperky a doma grafiku. Postupně jsem přešla na modelování a lití na ztracený vosk. Od této technologie jsem už neodešla.

Doufala jste, že jednou budete mít ateliér v rodném domě? Co to pro vás znamená?
On to není rodný dům, ten je přímo v Křovicích, tam jsme měli statek. Pracovat v rodném domě bych nemohla, to bych asi "neudýchala". Tady byly cihlářské domečky, k nimž nemám žádný vztah. Když jsem se sem v r. 1996 vracela, už jsem byla ve věku, kdy jsem si nepotřebovala užívat Prahy – ocenila jsem zahrádku a přírodu, protože jsem vyrostla na venkově a mám to v sobě zakódované. Už jsem nepociťovala ztrátu, že nejsem ve městě, naopak. Vybudovali jsme to tady s bratrem a rodiče, kteří ještě tehdy žili, z toho měli radost. Živíme se bronzovými šperky a jako volnou tvorbu dělám sochy.

Zdědila jste po někom umělecké sklony, nebo co vás vedlo k rozhodnutí přihlásit se na SUPŠ v Turnově?
Od malička jsem kreslila, což byl takový únik do mého světa. Na konci základní školy ve Frýdlantě v Čechách jsem hledala něco, kde by bylo výtvarno. A tatínek, protože jsem v té době modelovala z hlíny, se mnou objel školy v Hořicích a Turnově. Chtěla jsem se podívat i do Bechyně. Bylo dobře, že se mnou jel, protože v Hořicích jsem hned věděla, že tam ne. Pak jsme jeli do Turnova a já už jsem nikam jinam nechtěla. Do Bechyně jsem ani nevyrazila. Vybrala jsem si dobře, ale přesto mám k Bechyni zvláštní vztah, tam by se mi asi taky líbilo. V Turnově jsem strávila krásné roky.

Začínala jste v družstvu Soluna. Jak na ty roky vzpomínáte?
Původně jsem měla jít do Hradce do muzea, ale to nějak kikslo. Jestli jsem někam nechtěla jít, tak to bylo do Prahy a do Soluny, ale právě tam jsem se dostala, a nakonec jsem tam byla ráda a  zůstala 27 let.

Kdy jste se postavila tzv. na vlastní nohy?
Po revoluci jsem se chtěla osamostatnit. Plánovali jsme to s bratrem, ale stále jsem neměla odvahu. Sice jsme začali podnikat, já jsem ale až do r. 95 pořád chodila do práce. Neuměla jsem si představit, jestli se uživím. První roky byly krásné, bylo v nás nadšení. Postupně jsme tu z toho, co jsme vydělali, vybudovali ateliér a zázemí.

S jakým materiálem při výrobě šperků převážně pracujete a proč?
Děláme bronzové šperky. Původně jsem si myslela, že budu dělat ze stříbra, ale protože jsme na něj neměli, začala jsem pracovat s bronzem. Ukázalo se, že se bronzové sochy prodávají dobře – bronz dělá málokdo a mně se dokonce víc líbí, zejména v kombinaci s kamenem. Šperky dáváme do galerií, které si objednávají, co chtějí odebrat. Je možné je koupit v galerii Barbara v Hradci Králové, jinak v naprosté většině na Moravě – Brno, Olomouc, Uherské Hradiště. Nevím, proč to tak je, a docela by mě to zajímalo.

Sledujete módní trendy, nebo věříte, že je důležitý určitý „rukopis", podle něhož vás lidé poznají?
U soch si můžu dělat, co chci, protože ty dělám sama za sebe. U šperků, které dělám pro ženy, ne že bych se musela nějak přetvařovat, ale ani nesleduji nějaké trendy. Já dělám svoje věci a záleží mi na tom, aby slušely. Potěší mě, když šperk nosí někdo, komu sluší a je hezky oblečen. Některé ženy je dokonce sbírají, protože tam jsou většinou nějaké příběhy nebo postavy.  Jakmile něco prodáváte, tak vás to ovlivní, ať chcete nebo nechcete, protože i podvědomí ví, co budou lidi chtít. Jsem ráda, když si člověk vybere kámen a já mu pak vyrobím šperk. Vyhovuje mi, když dělám šperk přesně na určitého člověka.

Přestože vaše šperky nosí ženy po celé zemi, považujete výrobu šperků za činnost, kterou si pouze vyděláváte – těžištěm vaší práce jsou plastiky. Proč právě biblické motivy?
Biblické krajiny jsou zvláštní v tom, že jsem je dělala na text, přesně na citát, který jsem si promeditovala a představovala si, jak to vlastně doopravdy bylo, jak ti lidé vypadali, co prožívali, co cítili – slovo bylo důležité. Jinak nemám texty, kromě jednoduchého názvu, k výtvarnému umění ráda. Každý v obraze nebo soše vidí něco jiného, a když mu něco předepíšete, tak si myslí, že tomu nerozumí. Biblické krajiny byla výjimka, tam mi skutečně šlo o jednu konkrétní větu. Když jsem jich už pár měla, tak jsem si tady na zahradě udělala malou výstavu a napadlo mě, že to je jako kniha. Uvědomila jsem si, co mi do Bible ještě chybí, tak jsem ještě několik let pokračovala ve vytváření dalších plastik.

Co všechno předchází tomu, než biblická krajina nebo jiná plastika spatří světlo světa?
Náměty sháním ve své hlavě. Snažím se vyjádřit, co se ve mně odehrává nebo o čem přemýšlím, o životě. Hodně mám náboženské náměty.

Používáte bronz a kámen. Seznamte nás s technikou, díky které se rodí vaše plastiky.
Technologie se jmenuje lití na ztracený vosk, což je vlastně prastará technologie. Socha se vymodeluje z vosku, potom se zalije sádrou (spíše je to křemičitá hmota), dá se do pece a při určitém programu vypálí. Vosk vyteče, takže vznikne dutina – tomu se říká ztracený vosk. Do dutiny se nalije roztavený bronz. To je zjednodušeno řečeno princip, jinak je to strašlivě složité. Sochy dělám z včelího vosku, který si míchám s růžovým zubařským, podle toho, jak potřebuju. Když dělám postavičky, můžu snadno dvě tři přidat, natahovat jim různě ruce, otáčet hlavu apod. A dokud nezjistím, že je plastika hotová, můžu si dělat, co chci. To by nebylo možné při práci s kamenem, ale ani v hlíně. Moc pěkné je, když se vyrobí odlitek a už se s tím nedá nic dělat. Pak musím chvíli čekat, než si na to zvyknu. Vosk je navíc maličko průsvitný a pohled na sochu je pěkný, duchovní, ale pak to přijde do té hmoty, a já musím na vše zapomenout a počkat. Teprve za čas vidím, zda jo nebo ne.

Kameny pocházejí z regionu?
Povětšinou ano. Hodně jich je z Úpy, ze Zlatého potoka – když jdu, tak vidím. Nosí mi je i známí. Barák mám obložený kameny. Někdy dělám sochu přímo na nějaký kámen, jindy mám v hlavě námět a pak chodím, hledám kámen nebo si někam i zajedu.

Biblické krajiny jsou výsledkem vašeho uměleckého pohledu na knihu knih, Bibli. Je téměř neuvěřitelné a velmi zvláštní, když jedna kniha – Bible – dala vzniknout plastikám a ty potom  knize další, že?
Vlastně ano, to mě nikdy nenapadlo. Nejsem samozřejmě první ani poslední, koho inspirují biblické náměty, k tomu dozraje spousta lidí a zkouší interpretovat po svém.  Dala jsem se dohromady s fotografem Martinem Tůmou, s kterým jsem se znala ještě před revolucí, dělal pro mě některé věci. Pak jsem o něm nevěděla nic, ale našla jsem jeho fotografie a říkala si, že nikdo jiný biblické krajiny lépe nenafotí. Chtěla jsem udělat knihu a jemu se ten nápad zalíbil. Máme podobné vidění, takže si plastiky odvezl, pořídil si i Bibli a všechno si znovu načetl. Já jsem u toho nemusela být, nafotil vše sám. Do práce jsem mu nemluvila, chtěla jsem, aby kniha byla spoluautorská. Pak jsme našli člověka, který řekl, že knihu vydá. Připravili jsme ještě vícejazyčné provedení a kniha vyšla v roce 2010 nákladem 1000 výtisků. Pokřtil ji Dominik Duka, který k ní napsal předmluvu. Bylo to přesně v době, kdy byl uveden do úřadu. Vznik knihy byl malým zázrakem.

Biblické krajiny jsou neprodejné?
Ano, ráda bych je udržela pohromadě. Několikrát jsem je už vystavovala, ale vždy jen část – 50 kusů je na jednu výstavu hodně. Teď právě skončila výstava v Kostelci nad Orlicí, velké ohlasy měla i prosincová výstava v galerii Zázvorka v Novém Městě nad Metují a to mě potěšilo. Ještě letos budu vystavovat v Oseku u Teplic. Myslím si, že lidé by plastiky měli vidět.

Vydáním knihy jste kolekci biblických krajin uzavřela?
Ano, ale bylo to pro mě obtížné. Musela jsem si pokračování zatrhnout násilím a říci si „konec". Od té doby jsem se ještě úplně nechytla. Je to téma, které se mi dělalo velmi snadno, mohla bych se mu věnovat nekonečně dlouho. Biblické krajiny jsou takovým mým životním dílem.

Prozradíte něco o přátelství s malířem Vladimírem Komárkem?
Když jsem chodila do Turnova do školy a bylo mně 17 let, tak jsme k němu s kamarádkou, která ho znala, dva roky jezdily do LŠU do Semil. On poté sledoval, co dělám. Mám od něj i krásné dopisy. Věnovala jsem mu výstavu v r. 2002 a říkala si, že ho konečně budu moci na něco pozvat, ale on mi umřel a neviděl ji.

V čem byl pro vás důležitý?
Jeho žáci se dělí na ty, co ho chválí a co ho nechválí a co říkají, že je nic nenaučil. Díky němu jsem viděla spoustu obrazů na diapozitivech, třeba Marca Chagalla, což pro mě bylo naprosté zjevení, vůbec jsem ho neznala. V životě potkáte spoustu lidí, někteří vás neosloví a u některých je to tak, jako byste měli stejnou strunku – brnkne to. V tomto případě to opravdu brnklo. Jeho věci jsem měla moc ráda, hodně mě ovlivnil. To jsou osudové záležitosti v těch správných letech.

Čím je pro vás tvorba?
Já ji nepovažuju za práci. Jsem jeden z mála, kdo dělá, co ho baví. Vždycky jsem se snažila něčím se uživit, abych si pak mohla dělat něco, na čem mi opravdu záleží. Takže já nepracuju proto, abych mohla pracovat.

Dana Ehlová