Psal se rok 1994, když jste se stal starostou Podbřezí. Pamatujete se ještě na první den ve funkci?
Pamatuju. Když jsem nastoupil na obecní úřad, tak jsem si sedl ke stolu a měl na něm žádost, v níž bylo napsáno, že tuto hospodu chce koupit podnikatel a má tady být autodílna. To byl zážitek prvního dne. Obrazně řečeno - poprvé v životě jsem něco roztrhal. Řekl jsem v žádném případě a pochopili to i zastupitelé. Pak hospodu koupila obec, za 2 mil. Kč ji opravila a dnes všichni říkají, že to bylo dobré rozhodnutí. Je to nedílná součást zdejšího dění, stejně jako škola. Jsou to symboly ne státnosti, ale svébytnosti obce.

S jakými předsevzetími jste vstoupil do komunální politiky?
 
To bylo tak. V prvním volebním období po roce 1990 řídila obec skupina lidí, kteří se sem přistěhovali. Cítili jsme, že to není ono. Byli příliš profesionální a málo cítili s naší obcí. Když jsem se bavil s kamarády, tak říkali: dáme dohromady kandidátku a pokud vyhrajeme volby, budeš dělat starostu. V duchu jsem s tím moc nepočítal. Ale volby jsme vyhráli.

Stal jsem se starostou a začal dělat politiku vlastní cestou. Nedělal jsem z toho žádnou vědu. Měl jsem spoustu dobrých známých, kteří mně radili. Dělal jsem tu funkci totiž při práci. Vstříc mně vycházeli, když jsem potřeboval, i na okrese. A tak jsem pomaličku „najížděl" do všech informací. Zlomovým okamžikem byl třeba nákup techniky – počítače a kopírky. V té době jsme nerealizovali žádné velké akce, takže jsem do všeho bez cizí pomoci jakoby pěkně vplul.

Jaké bylo Vaše původní civilní povolání?
Vystudoval jsem strojní průmyslovku a pak pracoval v konstrukci. Deset let jsem tam šéfoval. Byl jsem zvyklý nespěchat, učil nás to bývalý šéf, práce musela být precizní. Byl jsem zvyklý každý výkres podrobně kontrolovat a někdy jsem z toho byl až zblblej. Ale právě to mi pak strašně pomohlo. Velmi mi pomohla praxe ve firmě AGE, s jejímž zakladatelem jsem od r. 1992 jezdil do Holandska a viděl, jak život na západě vypadá. To mě velmi nakoplo, žilo se tam úplně jinak.

Co tomu říkala manželka a Vaše rodina?
Rodina byla zvyklá. Býval jsem hodně pryč, jezdil jsem i na montáže. Vše jsem se snažil nahradit o nedělích a večerech.  Pokud člověk chce, aby fungovala, tak pro to musí něco udělat. Jsme spolu už 45 roků.

Po téměř dvaceti letech Vás minulý týden v obci vítala slavobrána a červený koberec, po jakém chodí hvězdy v Holywoodu. Cítil jste se jako hvězda, když jste přijel domů?
Byl jsem strašně překvapený. Absolutně jsem to nečekal. Vůbec jsem nevěděl, že mě nominovali do soutěže. Dozvěděl jsem se to až ve chvíli, kdy mi přišel e-mail z nadace VIA a pokládali mi nějaké otázky.  První, co mě napadlo, že je to nějaká blbost a někdo zase něco vymýšlí. Dotazníků dostávám v práci „tisíce". Tak jsem na to ani neodpovídal a oni pak volali, proč nereaguju na e-mail.

O akci v obci jsem nevěděl také. Byl jsem s manželkou v lázních Jeseník a vracel jsem se v sobotu ve 12 hodin. Tady byla připravená sláva. Vyrazilo mi to dech stejně, jako když mi v Praze řekli, že jsem zvítězil.

Víte, odkud vzešla nominace do soutěže ERA Starosta roku 2013?
Netuším, nezjišťuju to ani. Vím, že od občanů. Nominaci podepsalo asi 30 občanů a já vůbec nezjišťuju, kdo ji napsal. Beru to tak, že to vymysleli občané, občané připravili sobotní oslavu a občané také rozhodnou, kam půjdou peníze, které obec dostala. Tak jsem to pojal.

Čím si myslíte, že jste zaujal porotu, která rozhodovala o vítězi? Jsem přesvědčen, že byla dobře napsaná nominace. Jak jsem slyšel, je v ní vyzdvižen život naší rodiny a politika. To, že jsem dokázal tyhle věci skloubit.

Dál si myslím, že solidností. Někteří říkají, že starosta musí být pes, ale já jsem se vždy držel biblického hesla „Co chceš, aby tobě nečinili jiní, nečiň ani ty jim". To znamená, že jsem se snažil pomáhat. Spíš jsem byl jako služebník než jako diktátor. A myslím si, že to na lidi moc dobře působí.

Je to jako v rodině, když dokážete přiznat před dětmi chybu a nesnažíte si ji okecávat, tak máte u lidí daleko větší úctu, než když děláte frajera a myslíte si, že jste superman. Takže především lidským přístupem - lidem napíšu smlouvu, pomáhám stavebníkům, přijdu v neděli, když potřebují. Opravdu se snažím maximálně vyjít vstříc a oni to cítí. Tohle se nevytvoří za rok, je to dlouhodobá práce.

Máte představu, jak naložíte s odměnou?
Představu mám a navrhnu ji lidem. Provádíme generální opravu školy a potřebujeme už příští rok dělat kabinety. Pokusím se navrhnout, aby se peníze, které jsme dostali, daly právě na tohle (pozn. 250 tisíc za vítězství a 20 tisíc za účast ve finále).

Starostování je především každodenní práce s lidmi. Co je při tom podle Vás nejdůležitější?N
a malé vesnici dělá starosta všechno, kromě účetnictví. Připravuju si zápisy, dělám veškerou agendu týkající se výběrových řízení a dotací. Je to ideální v tom, že o všem pak vím.

Myslím si, že nejdůležitější je lidi poslouchat a ne jim něco nutit, ale udělat takovou atmosféru, aby sami přicházeli s nápady. Tady je děsně fajn, že spousta věcí přijde tzv. zespoda. Vždycky všude říkám, že pro mě je nejdůležitější pospolitost, aby dobře fungovaly spolky. Ne jim cpát peníze, ale musí vědět, že když potřebují, tak je dostanou.

Máme tady spoustu mladých lidí, a když řekli, že by chtěli hřiště, zapojil jsem je. Namalovali si pozemek a zaměřili si ho. Takto to tady děláme. Podle mého je starosta od toho, aby nápady sbíral, aby přiměl lidi přemýšlet. Pak si lidé věcí víc váží, chodí na akce. Máme tady třicet akcí do roka a všechno si organizujeme sami. Krásný společenský život.

Co jste se musel naučit?
Na konstrukci, kde jsem pracoval, byla potřeba trpělivost. A kdo nemá trpělivost, nemůže dělat s lidmi. To mně pomohlo. Tam jsem třeba 14 dní pracoval na výkresu, který šéf „zahodil", a musel jsem začít znovu. To mě naučilo povznést se nad problémy, neúspěchy a začít znova. To jsem učil i děti v rodině. Nemá cenu brečet, nemá cenu se rozčilovat.

Nikdy jste neměl chuť se starostováním takříkajíc seknout?
Ne. Ještě se mi za 19 let nestalo, že by mě někdo tak vytočil… Prožívali jsme dvě těžké chvíle. Povodně v roce 1998 – prvních 7 dní. A pak také, když jsme tady stavěli bytové domy a byli jsme v polovině. Všechny banky slibovaly, co nám půjčí peněz, a pak nám nechtěl půjčit nikdo. Tři týdny, to byly pro mě tak těžké chvíle - vůbec jsem nevěděl, co budeme dělat. Nakonec nás zachránila České spořitelna a nám se podařilo postavit 21 bytů. Tři čtvrtiny nákladů nám už jejich majitelé splatili. Toho si nesmírně vážíme.

Na co jste nejvíc hrdý, když se ze zápraží obecního úřadu rozhlédnete po své obci?
Mě vždycky, když jdu večer po vesnici, fascinuje osvětlený zámek. To je úžasná kulisa. Také mám dobrý pocit při pohledu na park a úplně nejlepší mám vždy ve středu, když tady cvičí hasiči s dětmi. Mám rád aktivitu spolků.

Vzpomeňte na nejtěžší chvíle v životě Podbřezí za Vaší vlády?
Při povodních fungovala úžasná spolupráce. Souhra byla fantastická. Díky penězům na obnovu jsme si také trochu pomohli. Dodnes to má tu výhodu, že to lidi prožili a veškeré dokumenty, které s vodou souvisí, berou s velkou odpovědností.  Když je třeba, hasiči jsou za 10 minut nastoupení. Mělo to i vliv psychologický, lidi si vše pamatují. Je opravdu vidět, že v nich zůstalo, jak si pomáhali. Dodnes v nich zůstala odpovědnost a připravenost, hlavně v hasičích.

V posledních mnoha letech se v obci daří spolkovému životu – čím to je?
Máme tady sedm spolků – hasiče, myslivce, ženy, holubáře, hasiče ve Lhotě, turisty a sportovce. Vše je o spolupráci. Já chodím na každou výročku. Původně jsem chtěl, aby každý předseda dostával malý paušál na rozdělení, když se něco dobrého udělá. S tím spolky nesouhlasily, prý by je peníze rozhádaly. Vše proto funguje tak, že dostanou v případě potřeby. Hlavně ale mají radost, že dělají něco především pro sebe. Např. holubáři, kteří fungují dva roky, si postavili buňku, na kterou jsme jim přispěli, pak si udělali střechu. Mají pocit, že je chápeme a pomáháme jim. Svojí činností, když jezdí po regionu, propagují také obec.

Není vše jen o penězích. Lidé mají chuť něco dělat a baví je to. Na základě toho se vytvářejí vztahy, protože se pak znají i celé rodiny.

Co chcete stihnout do konce volebního období? 
Prioritou je pro nás škola. Jsme v polovině, utratili jsme 10 mil. Kč. Máme připravena protipovodňová opatření pod mostem, vše závisí na penězích. Máme zpracovaný plán obce, který každých pět roků aktualizujeme. Na začátku pětiletého období vždy sbíráme návrhy na další akce. Máme zpracované projektové listy a tím se řídíme. Výhodou je, že stále máme v záloze nějaký projektík. Teď budeme realizovat hlásný systém jako protipovodňové opatření. Včasná informovanost je v tomto případě pro nás základ.

Snažím se spolupracovat s mnoha orgány. Jsem místopředsedou svazku DSO, spoluzakladatelem MAS Pohoda venkova. Spolupráce je pro mě základ.

Dvacet let zásadním způsobem ovlivňujete život v Podbřezí. Dovedete si představit, jak bude obec vypadat za dalších dvacet let?
Tak daleko zatím nedosáhnu, ale máme nějaké představy. Když chce být člověk spokojený, musí být realista. Musí být na něco připravený, ale nespokojenost vyplývá z nedosažených cílů. Cíle musí být reálné.

Budete znovu kandidovat?
Pokud mě to zdraví dovolí, tak bych to chtěl ještě jednou zkusit.

Jak by měl jednou vypadat Váš nástupce?
Já jsem taky nějak začal, takže předám veškerou agendu a odejdu. Každý si musí vytvořit vlastní systém práce, nelze použít nějakou šablonu. Každý starosta je originál. Až skončím, nebudu do práce starosty zasahovat, jen poradím, pokud mě požádají.

Jak odpočíváte?
Lehnu si do postele a poslouchám rádio. Relaxací je i starost o hospodářství.

Co je pro vás osobně nejdůležitější?
Dobrá rodina. Chci, aby byla pospolitá. Jsem z 11 dětí, sám jich mám 8 a nejzákladnější je udržet, aby se nehádali. Když se to podaří, tak je všechno veselejší a člověk z toho má lepší pocit.

VIZITKA

Antonín NOVOTNÝ

nar. 1944

rodák z Podbřezí, nejmladší z 11 dětí

Vychoval 8 dětí, má 21 vnoučat a čeká na 22.

„V Podbřezí jsem prožíval mládí, a proto k němu mám krásný vztah.

Důležitá je úcta ke stáří. Snažím se držet s mladými krok- třeba v používání techniky."