Vladimir Zamazal.V listopadu 1989 jste začal s natáčením autentických dokumentů. Máte v paměti nějaký okamžik z natáčení, který si živě vybavíte i teď a díky němuž se cítíte zase jako v roce 1989? Bylo těžké sehnat kameru?
S tím nebyl až takový problém. Občas se vyskytl nějaký inzerát. Většinou je podávali například montéři, kteří měli to štěstí pracovat v zahraničí. Místo aby si vyměnili dolary nebo marky za tuzexové poukázky, nakoupili nedostatkové zboží a v Československu ho vyměnili ve výhodném kurzu, pochopitelně bez dokladu.
Já jsem tehdy pracoval jako technický šéf Klubcentra v Ústí nad Orlicí a kameru jsme chtěli získat pro naši kulturní činnost. To se nám podařilo ve spolupráci s tehdejším předsedou národního výboru v Ústí nad Orlicí Pavlem Sedláčkem, který byl kultuře velmi nakloněn. Tak jsme společně sehnali oněch dvě stě tisíc. Byla to na tehdejší dobu obrovská částka a kameru jsme museli nechat soudně ohodnotit, abychom ji mohli legálně inventarizovat. Ovšem vyplatilo se to, měli jsme nezapomenutelné záznamy například z Kocianovy houslové soutěže a dalšího dění v Ústí.

Také ze Sametové revoluce…
Do toho přišla i Sametová revoluce a s tím i záznamy z jednotlivých vystoupení na náměstích, v kulturních domech a v neposlední řadě z generální stávky v Ústí nad Orlicí.
Zde mám nezapomenutelný zážitek. Na náměstí přišli zaměstnanci celého okresního národního výboru s transparentem „Ať žije Urbánek", čerstvě zvolený generální tajemník KSČM. Na moderátora Sašu Gregara volali: „A byli jsme vám dřív dobrý". Prostě emoce vládly na obou stranách. Ale než došlo ke generální stávce, pořádali jsme různá vystoupení a mítinky v kulturních domech po celém okrese, zvali studenty a herce z Prahy. Já jsem vozil v autě televizi a video a na náměstích městeček okresu promítal zásah bezpečnosti na Národní třídě včetně nezapomenutelného projevu soudruha Miloše Jakeše.
A to ještě nebylo nic rozhodnuto. A strach jsem měl, to nebudu zapírat. Moje žena se mi později svěřila, že měla zabalené nejdůležitější věci a spacáky, pokud bychom museli narychlo emigrovat.

Jak moc se podle vás změnila doba po Sametové revoluci? Řekl byste, že k lepšímu, anebo je stále co zlepšovat?
Za svobodu jsem nesmírně vděčný. Můj život se změnil diametrálně. Oba synové vystudovali a dělají to, co je baví a živí. Já jsem se dal na politickou dráhu. Žádná velká politika. Říkal jsem si, že vše se musí změnit zespoda, od obyčejných lidí. Tak jsem nastoupil na místo tajemníka městského úřadu. Musím říci, že žádná porevoluční idyla se nekonala. Mnoho lidí přicházelo a chtěli řešit vysokou politiku prostřednictvím úředníků městského úřadu. Málokomu jsme se zavděčili.
A ta vysoká politika? Dávno všichni zapomenuli na to, že slibovali sloužit lidem. Nevím, zda všichni, ale valná část ano. Přesto bych neměnil za roky totality. Tam se nejen nemyslelo na lidi, ale také se kradlo a ještě k tomu perzekvovalo.

Je třeba mladým lidem připomínat události kolem Sametové revoluce? Dobu, kterou spousta z nich nezažila nebo si ji nepamatuje?
Zcela určitě! Jak správně říkáte, mladí lidé již tuto dobu zpravidla nezažili a mnozí o ní neslyšeli ani od svých rodičů. Díky velmi sametovému přístupu k revoluci Václavem Havlem nebyla komunistická strana zakázána. Legislativně nechápu, jak je to možné, včetně symbolů, názvu a tak dále, ale tato strana má nadále v parlamentu nemalé zastoupení, a to i v parlamentu evropském.
Mám strach, že tento vlk v rouše beránka ještě ukáže další generaci, jak se má vládnout. A možná že celá demokracie v Česku jednou půjde do háje. A to je to podstatné! Národ, který nezná své dějiny a nepoučí se z nich, si je musí zopakovat.

Relativně nedávno jste za vašeho tatínka převzal od ministra obrany osvědčení za účast v odboji. Jak jste se cítil?
Předávání se odehrálo v pražském Domě armády dle stanoveného protokolu a už to byl velký zážitek. Pamětní medaili mi předával pan ministr Stropnický a mně bylo líto, že na tomto místě nestojí můj otec. Jak rád bych jej tam doprovodil.

Nepochybně jste na svého tatínka, který bojoval proti komunismu, patřičně hrdý. Jak ale vzpomínáte na maminku v období po zatčení otce?
Jedna manželka odsouzeného na shromáždění při třetím výročí Sametové revoluce prohlásila: „Manželky odsouzených na tom byly hůře než samotní muklové. Musely se starat o děti, táhnout i ekonomicky celou rodinu a navíc na ně byly vyvíjeny různé nátlaky, ponižování a přesvědčování o rozvodu s odsouzeným." Moje maminka na tom byla o to hůře, že byla nemocná.
Po odsouzení tatínka nám byl zabaven veškerý majetek, který pořídil on, to znamená téměř vše kromě osobních věcí a oděvů. Navíc jsme byli vystěhováni z rodinného domku v Pardubicích. Takový byl zákon o potrestání politických vězňů. Naštěstí nás přijali maminčini rodiče, kteří se uskromnili a poskytli dvě malé místnosti. Byli jsme tři sourozenci a maminka to opravdu neměla lehké…

Diana Maříková