Letec: Díky přítelkyni jsem přežil pád rogala

V létě se mu obrátil život naruby. Do té doby aktivní senior, který pravidelně plaval, chodil po horách a létal s rogalem, měl ze dne na den se sportováním utrum.

Jeho velká vášeň – létání – se mu totiž stala osudnou. Letos 10. července se i se svým rogalem zřítil a přišel o pravou nohu těsně pod kolenem. Nebýt jeho přítelkyně, která se 
v tu chvíli projevila jako pravý záchranář, pád by nepřežil.

Dnes to není ještě ani půl roku od pádu, pan Benda už ale chodí o berlích. Ještě před pár měsíci to však vypadalo všelijak.
„Vůbec jsem nevěděla, co se bude dít. Hned po nehodě mi doktoři řekli, že ani nevědí, jestli se dožije rána. Druhý den mi oznámili, že to přežije, ale že bude bez nohy," vzpomíná Zdeňka Kohoutová, přítelkyně pana Bendy, která měla původně letět také. Nakonec si to žena, jež pracuje na hradeckém magistrátu, rozmyslela.
O těžké nehodě, o tom, jak se člověk vyrovnává s tělesným postižením, ale i o krásách létání jsme si za přispění Zdeňky Kohoutové (ZK) povídali s Jiřím Bendou (JB) – další osobností z cyklu Zajímaví lidé Hradecka.

Vraťme se zpátky k nehodě. Jak a kde se to vůbec stalo?
JB: Každý týden jsme chodili létat na letiště v Jaroměři na motorovém rogalu.  V červenci jsem zkoušel dvoumístné rogalo, které byla zkontrolované záletovým pilotem a přesto se mnou zhruba z výšky deseti metrů spadlo. Těžko už se dnes dozvíme proč. Zřejmě vznikla nějaká porucha na motoru.

Co následovalo?
JB: Spadl jsem asi dvě stě metrů za vzletovou dráhou do řepky. Mého pádu si nikdo nevšiml a ze země jsem nebyl vidět. Jen díky tomu, že se moje přítelkyně začala shánět po tom, kde jsem, a zburcovala celé letiště, mě začali hledat i ostatní. Letiště vyslalo cessnu a teprve z výšky mě našli.  Přítelkyně mi zachránila život. Kdybych tam byl sám, tak by vůbec nikdo nevěděl, že jsem odstartoval a že jsem se pak zřítil.

Co přesně se vám stalo?
JB: Měl jsem přeražené obě nohy, nějaké výrony na hlavě a šlo o minuty, abych nevykrvácel. Během cesty vrtulníkem do hradecké fakultní nemocnice mě museli dvakrát oživovat.

Jak se po nehodě změnil váš dosavadní život?
JB: Úplně. Oba máme sportovního ducha. Lezli jsme po horách, chodili jsme často plavat, lítali s rogalem. To už teď nemůžu. I když letecký duch je ve mně pořád, takže doufám, že se jednou rogalem zase proletím. Doktoři mi tvrdí, že se dostanu do takového stadia, že nebudu potřebovat ani hole. Asi to ale nebude na žádné delší výšlapy. Dřív jsme třeba chodili na Sněžku, to už teď nepůjde.
ZK: Na Sněžku přece můžeme vyjet lanovkou.
JB: To je pravda. Stejně už to ale nebude ono. Já v koutku duše pořád doufám, že si jednou zase zalétám, jestli mi to moje záchranářka povolí.
A taky že z toho nebudu mít strach. Ale já z lítání strach snad nikdy neměl, takže to chci zkusit.
ZK: Myslím, že ti to povolím.
(s úsměvem) Když už má někdo takového koníčka, tak se musí počítat s rizikem.

Co vám nyní nahrazuje sport?
JB: Snažím se po chvilkách dávat zpátky dohromady rozbité rogalo. A také znovu sportovat. Už jsme byli v bazénu, chystáme se do sauny. Čekají mě další rehabilitace.

Život s tělesným postižením není jednoduchý. Jak se u nás takovým lidem žije?
ZK: Nikdy jsem nevěděla, že to mají postižení lidé tak těžké. Dostat vozíček do auta, vyjít schody, chodníky jsou rozbité a nedá se po nich jezdit na vozíčku. Pro postižené se dělá dost, i tak je to ale pořád málo. Zkusili jsme zažádat o cedulku pro invalidy do našeho auta. Protože když jedeme do nemocnice, kam musíme poměrně často, tak nemáme kde zaparkovat. Jenže cedulku stále nemáme a čekáme, až nám ji schválí. Přitom právě 
v těch prvních měsících bychom ji potřebovali nejvíce. Celé vyřízení ale 
trvá dva až tři měsíce.
Komplikované je to ale i pro všechny okolo. Lidé často nevědí, co si můžou dovolit, jak se mají chovat, aby nemocného neurazili.

Co vám pomáhá se s celou situací vyrovnat?
ZK: No… Někdy je to tři čtyři dny v pohodě a pak to na člověka padne… Nejtěžší je to po psychické stránce. Když vidím, jak se Jirka se zraněním pere, kolik času mu zabere třeba jen vystoupit z auta a někam dojít. On se cítí méněcenný, protože nic nemůže, a má pocit, že mi přidělává moc práce. Ale tak to není. Když má člověk někoho rád, tak je to o něčem úplně jiném. Také jsme si pořídili pejska. Aby Jirka doma nebyl sám a měl tam nějakého kámoše. Je to půlroční labrador a je s ním pořádně veselo.

Blíží se Vánoce, jak je letos budete slavit?
JB: Letos nebudou po tom úrazu letecké, ale i tak budou hezké. Zkusíme zvládnout naší oblíbenou saunu a za rok třeba i to rogalo. Budou to možná trochu skromnější svátky, ale budeme rádi, že jsme všichni pohromadě a že žijeme. Ale o tom by to přeci mělo být.

Veronika Skřivanová