„Když někde vidím záběry z povodně, okamžitě se vžiju do situace postižených lidí. Vím, co je čeká. Už to nechci zažít,“ přiznává. „Bydleli jsme v místě, kde se stékaly řeky Morava a Bystřička. Když voda kulminovala, přímo pod okny tekla Bystřička a já viděl poprvé tu sílu, kdy se otočil proud a řeka tekla zpátky. Hnala vše, co jí přišlo do cesty,“ popisuje události roku 1997.

Rodina naštěstí bydlela ve čtvrtém patře, kam voda nevystoupala. „Pracoval jsem na dráze. Tam jsme zachraňovali mašiny, všechno bylo pod vodou, mezi kolejemi plavali kapři, a tak jsme lokomotivy rychle vyváželi na kopec, aby se nezničily,“ pokračuje Růžička. Popisuje, že voda se držela v ulicích dva tři dny. Bez elektřiny tenkrát zůstali tři neděle a čtrnáct dnů bez plynu. Telefon nešel dva měsíce.

„A víte, že se našli takoví, kteří situace okamžitě zneužili? V zaplavených vesnicích nabízeli chleba za 60 korun.“ Smutná zkušenost, na kterou Martin Růžička dodnes nezapomněl.