Přijíždějí i povozy tažené koňmi s nablýskanými postroji. Každý z "koňáků" dostává svoji pentličku. Za chvíli se vydají na Hubertovu jízdu, která je pro ně velkým svátkem. Vzdává hold patronu jezdců, myslivců a lovců - svatému Hubertovi.

"Je mi 46 let a Hubertovu jízdu pořádám možná už asi 28 let. Ze začátku mě k tomu vedlo pobavení se s lidmi. Setkávají se tu, poznají a při Hubertově jízdě mohou "přijezdit" mladé koně, které na jaře začnou závodit. Jinak tradice Hubertovy jízdy se zrodila už kdysi dávno ze způsobu lovení zvěře, dnes je to spíš loučení s jezdeckou sezonou," říká Zdeněk Sedláček z Hubílesa.

Tradice vzešla z Anglie, kde účast v honu na lišku znamenala prestižní společenskou událost. Takzvané parforsní hony se však konaly i u nás, v Chlumci nad Cidlinou hrabě Oktavián Kinský uspořádal první parforsní hon po anglickém vzoru v roce 1836.

Základem Hubertovy jízdy je hon na lišku, kterou představuje jeden z účastníků označený liščím ohonem. Jezdce pak vede takzvaný máster, jehož pokyny musí ostatní dodržovat. Jak zavelí, hon na lišku může začít. Hubertova jízda pak bývá završena závěrečným halali, kdy se jezdci snaží liščí ocas ukořistit.

Trasa té hubíleské je už léty prověřená. Po úvodním setkání a občerstvení jezdci absolvují v sedlech koní asi patnáct kilometrů dlouhou cestu. V polovině je čeká občerstvení.

"Před pár lety jsme ještě skákali, v terénu byly postaveny překážky. Ale na takovéhle překážce se mi zabil kamarád, proto od té doby už jen jezdíme a neskáčeme," vysvětluje Zdeněk Sedláček.

Menší překážky však koně na cestě musí stejně překonat, jako příkopy. Jak se ukazuje krátce po startu, ne každý je zvládne. Dva koně pohořeli, po několika minutách marného "přemlouvání" a přešlapávání na místě nakonec jezdci volí menší "objížďku".

"Liška se po celou dobu honí, ale teď to funguje tak, že se nakonec liščí ocas schová na louce. Liška je zkrátka schovaná v "noře" a jezdci ji začnou na můj povel v určeném úseku hledat. Je to i kvůli závěrečnému halali, aby jízda byla bezpečnější," dodává Zdeněk Sedláček.

Kdo liščí ocas najde, je králem "honu".

Hubíleskou Hubertovu jízdu si nenechá ujít každoročně okolo osmdesáti lidí, jezdců v sedle bývá od pětadvaceti do pětatřiceti, další účastníci jedou s vozataji na vozech.

Letošní nejmladší účastnicí alespoň na části trasy byla mezi pětadvaceti jezdci v sedle teprve tříletá Dianka. "Už před dvěma týdny jsme reprezentovali Hubíles na Velké Pardubické, Dianka jela Pony ligu. Pořadatelé měli připravenou jízdu pro ty nejmenší s vodiči," říká její otec Aleš Dendiš, který se tři roky staral i o legendu Velké pardubické - Peruána. Na telefonu ukazuje fotografie z Pony ligy. Malí žokejové a žokejky si prý mohli zvolit svého adepta na vítěze hlavního závodu Velké pardubické a vyfotili se s ním. Diana se nechala vyfotit s Josefem Bartošem, který si později skutečně vítězné vavříny odnesl.