'Jenom to, co vám vyhovuje, vám bude slušet'

Mám pravdu, když si myslím, že vaše povolání je také o empatii?
Ano, hodně. Musím se úplně oprostit od svého osobního vkusu. Považuji za chybné, když stylisté a showstylisté obléknou člověka „na efekt" a je jim úplně jedno, jak se v tom cítí. Pro mě je nejdůležitější, aby se lidé v tom, co nosí, cítili dobře. Tvrdím, že osobnost člověka se projeví, ať se děje, co se děje. Snažím se na lidi naladit, abych lépe vypozorovala, co jim sluší.

Kdo jsou vaši zákazníci?
Většina mých zákaznic jsou ženy. Jsou to maminky po mateřské dovolené, které nastupují do práce. Ženy, kterým se už osamostatnily děti, tak se začaly o sebe více zajímat. Pak jsou to také ženy po rozvodech, ale i dámy v letech. Nejstarší zákaznici, které jsem dělala barevnou typologii, bylo čtyřiasedmdesát let.

Nechají si poradit i muži?
Prozatím projevili zájem o radu pouze tři muži. Možná je to i proto, že muži mají potřebu si věci řešit sami, ale svou roli hraje i ostych a nevědomost. Poradců stylu je pořád málo a lidé nemají představu, jak se jim dá pomoci. S tím momentem překvapení z informací, které se dozvědí, se setkávám velmi často. Je to stejné u mužů i žen. Myslím, že u mladých mužů je znát velký pokrok. Přestávají nosit ryze sportovní oblečení a mnoho z nich potkávám v sáčku, sportovně elegantních kalhotách i botách. Nebo se už projevuje vlastní rukopis, mladí cestují a přivážejí si zkušenosti i z odlišných kultur, kde je samozřejmé, že muži o sebe alespoň minimálně dbají. Mužský šatník může být opravdu jednodušší než dámský, jde v něm ještě více o kvalitu a správnou volbu doplňků a detailů. Stačilo by pár jednoduchých, kombinovatelných a praktických kousků v šatníku. Pochopitelně tady záleží na profesi, kterou muž vykonává. Něco jiného potřebuje muž do kanceláře a něco jiného potřebuje muž stavař.

Proč by se lidé měli zajímat o to, co si oblékají?
Říkám, že to, jak se oblékám, odráží i můj postoj k lidem. Tím, že chci být oblečena vkusně, oznamuji, že mám ráda lidi. Nepotřebuji nic vystavovat na odiv. Potřebuji se sama cítit dobře a dávat najevo ostatním, že si jich vážím a že chci, aby měli také radost, když se na mě podívají. To je důležité, aby si to lidé uvědomovali, že každý máme své starosti, problémy, komplexy, ale přitom i té pozitivní energii v nás bychom měli dát prostor se projevit.

Jak při konzultaci postupujete?
Když za mnou zákaznice přicházejí, dávám jim do ruky tužku a papír, aby si zapisovaly, co si řekneme. Dávám to i za domácí úkol opakovat, aby se jim alespoň základní věci v hlavě uložily. Například pravidla optických korekcí, kdy pomocí speciálního měření těla stanovím, kde na těle mají disproporce. Na základě toho jim doporučím, kterým barvám a střihům se mají vyhnout, aby na ta místa neupozorňovaly. Ony si to napíší a mají v tom přehled.

Mají Češky problém poznat, co jim sluší, a co ne?
Česká specialita žen je, že mají strašně nízké sebevědomí. V zahraničí pozoruji, že i když ženy nejsou zdaleka tak hezké jako Češky, tak to oblečením doženou. Třeba Francouzky, Italky se soustředí na to, co na sobě mají hezkého. Na odiv dávají to, na co jsou pyšné. Ať už je to postava, nohy nebo vlasy. Češky se samy sobě nelíbí, jsou se sebou nespokojené a mají problém se sebepřijetím.

Z čeho nízké sebevědomí, podle vás, pramení?
Často se bohužel otevře problém ve vztahu matka – dcera. Že dcera není dostatečně chválená. Srážení typu: „Tohle ti nebude slušet, to ti nesluší, v tom máš velký zadek, už nejez." Z toho kolikrát až mrazí. Nebo jsou v tom i partnerské problémy, že jsou ženy srážené svými muži. Celkově tady v Čechách máme sebevědomí hodně nízké. Pořád sledujeme, co nemáme hezkého, místo toho, abychom se soustředili na to, co hezkého máme. Pokud je žena přesvědčená, že jí to sluší, podle toho i jde a každý si jí všimne. Navíc mají Češky sklon k uniformitě, srovnávání s jinými. Co někde vidí, to chtějí mít taky. Vůbec nestaví na vlastní osobnosti. Mám vypíchnout, co jsem já, v čem mi je dobře. A dovolit si udělat chybu. Nevyděsit se z toho, že něco dělám špatně. Vždyť je to jen móda. Radím být svá a odvážnější.

Módní poradenství si lidé spojují spíše s velkými městy, vy ale působíte na maloměstě. Zajímají se tu ženy o módu?
Musím říci, že v Chocni je poměrně zájem o moje tematické přednášky. Dost jsem se divila, jak se na malém městě rozšířil zájem o barevnou typologii. V ní jsem načerpala hodně zkušeností. Vloni v létě jsem počítala, že jsem udělala asi sto padesát typologií. Někdo mě pořád ještě překvapí, protože se stává, že to osvědčené nefunguje. A to mě ohromně baví.

V čem spočívá metoda barevné typologie?
Pod obličejem se mění různě barevné šátky. Základní rozdělení provádím zlatým a stříbrným šátkem. Zjistím, jestli jste studený nebo teplý typ pleti. Pokud jste studený, tak zjišťuji, jestli jste léto, nebo zima. Pro teplý typ pleti platí, že je jaro, nebo podzim. Pak se ale stane, že třeba fialová, která danému typu většinou sluší, najednou nefunguje. Vždycky jsem určila, kdo je jaký typ a jaké individuální odchylky od pravidel mu budou slušet. Ty škatulky jsou důležité pro snazší orientaci. Někdy si ženy jen přijdou potvrdit, že barvy cítí dobře, ale jsou ženy, které barvy necítí, a těm s tím pomáhám. Lehce se pak stane, že barvu, kterou vyhodnotím jako pro ně nevhodnou, mají zrovna na sobě. Na oblíbené barvy se ale také ptám. Volíme pak vhodný odstín a podtón oblíbené barvy, aby slušela.

Móda se stále mění a ne každému výstřelky, které jsou právě v kurzu, sluší. Poradíte, jak být odolný vůči diktátu trendů z lifestylových časopisů?
Jednoduše, svou osobností. Opět jen propagováním toho, že si nenechám nařizovat, co budu nosit, i když tomu novému, co přichází, snadno podléháme. Ne vždy je to špatně. Je hezké vidět, že ženy jdou s dobou, že nerezignovaly na to, jak vypadají a v čem chodí. Ale opět se to nesmí přehnat. Proto radím si z trendů posbírat, co se ke mně hodí. Nepotřebuji diktát, že něco nemohu zkombinovat s něčím jiným. Trendem posledních let byl color blocking, tedy velké míchání barev. Pokud ale nejsem tak výrazný typ, volím míšení v tlumených barvách.

Jaké bývají nejčastější oděvní mýty a omyly?
Kromě tolik zprofanovaných ponožek v sandálech jsou to u žen třeba silonky v otevřených botách. Silonky na ples mít nutně nemusí. Vysvětluji to tím, že když mohou mít odhalená záda, proč by nemohly mít odhalené nohy. Silonky jsou jen nezbytnou součástí byznys módy. Na úřadech nebo v kanceláři jsou silonky jako součást oděvu nutné, ale ples je volnočasová záležitost, kdy silonky být nemusí.

Zaklínadlem mnoha žen je, že rády nosí sportovní eleganci. Jak byste tento styl charakterizovala?
Panuje spousta mýtů o tom, co je sportovní elegance. Navíc, když jdeme v Čechách po ulici, tak máme pocit, že většina lidí jde z pěší nebo horské túry nebo jedou na lyže. Jenomže správně tak oblíbené sportovní bundy nemají k džínům co dělat. Džíny nejsou sportovní prvek. Ve stylu sportovní elegance se právě nosí kalhoty jiného typu než džíny, obuv s rovnou podrážkou nebo na klínku a třeba blejzr. Tato móda se vyprofilovala ze sportů jako tenis, golf, jachting nebo lyžování. Taška ryze sportovní značky není sportovní elegancí.

Ženy také často řeší, jak si poradit s „nedokonalostmi" své postavy, umíte jim poradit?
Když koriguji postavy, tak se snažím dodat opticky oděvem tvar písmene X, což je vždy výhodné, protože tyto křivky jsou nejvíce ženské. Nechám je nakreslit svou postavu, jak vidí samy sebe. Podle toho poznám, s čím mohou mít podvědomě problém, jak se vnímají. S těmi indiciemi potom pracuji. Změřím postavu, vysvětlím oděvní chyby. Přímo pro ně konkrétně určím, co jim sluší, čemu se mají vyhnout, co si mohou dovolit. Nejčastější korekční úpravy jsou v poměru trupu vůči nohám. Češky mívají delší trup než nohy, což je normální rys slovanské postavy. Ale přitom ženám říkám, že nemusí být symetrické. Symetrické jsou jenom modelky. Hlavně nevěřit fotografiím, jsou vyretušované a lživé.

Se zákaznicemi jezdíte i na nákupy, jak to probíhá?
Společné nákupy jsou ohromně přínosné. Je lepší, pokud už můžeme vycházet z výsledků barevné typologie nebo korekcí, když si řekneme oděvní chyby a pak jedeme na nákup, ale není to nutné. Jsem schopná jet na nákup i bez těchto informací, protože si poradím, ale ty ženy mohou být tím, co jim takhle za pochodu říkám, zahlcené. Do kabinek jim nosím spoustu věcí a ony tak mají možnost vidět, co jim skutečně sluší, a co naopak. Je to pro ně poučné, protože jim tím výběrem otevřu nové obzory. Přitom ale zkusím i kousek, o kterém si myslím, že jejich typu ani postavě nebude svědčit.

Není to příliš nákladné? Je dobrý styl záležitostí peněz?
Vždycky je mi líto vyhozených peněz lidí. Dobrý styl není o penězích. Když někdo finance má, jsem ochotna jít do drahých butiků. Ale protože i já jsem si musela vystačit s málem, jsem schopná jet na nákup, i když máme k dispozici velmi omezený rozpočet. Zařídím se podle toho a jdeme tam, kde jsou slevy, do levnějších obchodů i second handů. Tam se najdou originální kousky. Dávám zároveň pozor, aby to nevypadalo levně. I já mám z těchto obchodů oblečení, protože je originální a pro mou osobu. A nemám problém s tím, že to někdo nosil přede mnou, je to oběživo.

Zákaznicím pomáháte i s analýzou šatníku. Jaký by měl ideálně být?
Stačí mít jednoduchý, univerzální šatník. Oblečení vzájemně kombinovatelné. Je nesmysl mít stovky hadříků ve třech skříních. Nejdůležitější je vědět, co chci. Občas si vyskočit s nějakým trendem, ale neinvestovat do nich velké peníze, protože není nic horšího než starý trend. Někdo má styl jednodušší, jiný unese kombinace různých věcí. Základ šatníku bychom však měli mít stejný.

Co je základem šatníku?
Na čem se opravdu nedá ušetřit, je spodní prádlo. Spodní prádlo je velký problém. Ženy nemají povědomí o tom, jaké mají skutečné velikosti. Kupují si ho špatně. Opět je za tím nějaký blok, třeba typu: „Hlavně ať nemám větší velikost než C." Ze zkušenosti vím, že kvalitní podprsenky s většími košíčky v prodejnách chybí. Buď nejsou, nebo když jsou, tak ženám zase zbytečně dělají velká prsa. Sortiment je k dostání jen v určitých obchodech, o kterých je dobré vědět.

Jste velice činorodá, jaké jsou vaše další plány a kterým tématům se na svých přednáškách chcete věnovat?
Plánuji třeba přednášku o odívání pro hendikepované. Chci se věnovat osvětě v oblasti spodního prádla. Chci připravit přednášku pro seniory, protože i oni mají možnosti se oblékat vkusněji a patří ke skupinám lidí, kteří se mají tendenci cítit méněcenně, přitom to vůbec nemají zapotřebí. O moje pravidelné přednášky projevily zájem i vesnice. Uvědomuji si, že lidé ve velkých městech mají možnosti, ale co mají dělat ti na venkově. U nás však nejsme pozadu. V Praze kolikrát vídám hůře oblečené lidi než na malém městě. Mám pocit, že jsem takový pěšák, který se snaží pomáhat lidem s tím, aby si uměli poradit, kultivovat styl a zvedat sebevědomí.