Nejhůře postiženou oblastí bylo Rychnovsko.

„Tehdy, byla to středa navečer, jsem jel s manželkou na motorce na hřbitov do Dobřan. Na horizontu před Sedloňovem už byla vidět bouřková mračna. Ten den bylo velmi dusno, takže se to dalo očekávat. Přestože jsme se raději vraceli domů, liják nás neminul," vzpomíná tehdejší starosta Kounova Zdeněk Šritr.

Byl zřejmě posledním, který brázdil takzvanou novou cestu směrem do Dobřan. Povodňová vlna ji následně strhla a její obnovení už nebylo možné.

Neobvykle vydatné srážky, ne zrovna stabilní podloží, jelikož v té době u Kounova Telecom dělal nové rozvody, a další souhra okolností, přispěly ke zkáze, která poznamenala životy tisíců lidí.

Jedněmi z nich byli i manželé Ehlovi z Chábor u Dobrušky. Jejich dům stojí na břehu řeky Dědina (v roce 1998 se jmenovala ještě Zlatý potok –  pozn. red.), tudíž menší záplavy zažívají téměř každý rok.

Červenec 1998 byl však jiný. „Přišlo to strašlivě rychle. Byli jsme doma ještě s dcerou a vnoučaty. Jednomu byly dva a druhému čtyři roky. Naštěstí máme byt až ve druhém patře, takže jsme se měli kam schovat, ale i tak to byla hrůza," vzpomíná Marie Ehlová.

Sebe zachránili, zvířata nikoliv

Jejich dům zaplavila voda až do výšky téměř tří metrů. Sebe zachránit stihli, ale hospodářství a zvířata už nikoliv. „Utopilo se pět býků, kůň  i pes," říká s trochu chvějícím se hlasem Václav Ehl.

Noc v domě přečkali, ale druhý den je na člunu přijeli evakuovat hasiči. „Řekli nám, že od Kounova jde další vlna a abychom raději dům opustili. Vzali jsme si jen to nejdůležitější a vylezli oknem ven. Do domu jsme se vrátili pak další den. Všude byla spoustu bláta. Kůlna spadla, traktor zaplavila voda. Strašný," vypráví se slzami v očích Marie Ehlová.

Při úklidu z jejich domu a okolí vyvezli 18 tatrovek naplavenin a zeminy. Po dvoře a všude kolem voda vyplavila plný vlek pšenice, která poté začala vesele klíčit. „Vzpomínám si, že pšenice nám rostla úplně všude. Dokonce i ve vypínačích na světlo," dodávají s úsměvem manželé. Ještě dnes nacházejí pozůstatky čtrnáct let staré události. „Nedávno jsme dělali něco v garáži a v rozvodné skříni bylo ještě zaschlé bláto," potvrzuje Václav Ehl.

Ne zrovna příjemné pocity vytanou na mysli i Miliči Světlíkovi z Opočna. Jeho chalupa stojí nedaleko Dobrého, u místní pily.

„Tu osudnou noc jsme tady nebyli. Na chalupě zůstal jen syn Filip, který se tady učil na zkoušky. Když začala stoupat voda, můj bratr, bydlící ve vedlejším domě, pro syna došel. Ke dveřím domu se už brodili, ale zachránili se. Noc přečkali ve druhém patře domu," vzpomíná Milič Světlík.

Valící se řeka si tehdy vytvořila vlastní koryto, tři metry hluboké, jen kousek od chalupy. Tou voda prošla s takovou silou, že z okna vytlačila i Filipovu postel. „Bylo to až neuvěřitelné," říká Milič Světlík. Stejně neuvěřitelná byla i vlna solidarity, která se následně vzedmula.

I přes skázu chalupu neopustil

„Vzpomínám si, že přišli i úplně cizí lidé a nabízeli se, že nám pomohou. Nic za to nechtěli, našli si někde ubytování a třeba i celý týden nám pomáhali odstraňovat následky. Nebo došli i tací, kteří nemohli pomoct prací, tak nám přinesli obálku a v ní peníze. To bylo strašně krásné," vzpomíná muž, který i přes tuto zkázu chalupu neopustil.

Naopak ji znovu opravil a byť se její okolí změnilo, má toto místo rád. Zato jeho bratr si následky nese dodnes. „Z domu se vloni odstěhoval, jelikož každý déšť v něm vyvolával strach. Tyto pocity má nejspíš každý, kdo hrůzy oné noci prožil," dodává Milič Světlík.

To potvrzují i ostatní pamětníci. Marie Ehlová dodnes pokaždé, když prší, chodí od okna k oknu a sleduje hladinu řeky.

Střípky z povodní aneb Když kronika vypráví

PŘÍBĚH PRVNÍ

Manželé Štenclovi z Kounova, kteří dnes již nežijí a jimž bylo tehdy úctyhodných 86 a 87 let, utekli ze svého praskajícího domu do kapličky stojící na kopečku naproti jejich domu. Pan Štencl tam tehdy chodíval každou neděli zvonit. Byť cesta nebyla příliš dlouhá, oba manželé při ní riskovali své životy. Silnice, kterou museli překonat, se už měnila v dravou řeku. Navíc paní Štenclová už nebyla příliš pohyblivá a několikrát po cestě upadla. Její muž jí pomáhal a v kapličce si tehdy zachránili život.

PŘÍBĚH DRUHÝ

David Šritr, Slávek Moravec a Miloš Hofman se v okamžiku, kdy už se Kounovem valila řeka, vydali v obecním traktoru do osady Hluky, kde byla situace nejkritičtější, zachránit Naďu Cvejnovou s dětmi. V traktoru tak odváželi matku se sedmiletým synem Petrem a devítiměsíční dcerkou Monikou. V části Rozkoš však již byla silnice podemletá a uvězněna tu zůstala i cisterna profesionálních hasičů z Dobrušky. Než se posunky všichni domluvili, byla odříznuta i cesta zpět. Když začala být situace kritická, předávali si muži střechou traktoru devítiměsíční miminko a všichni společně přečkali v kabině cisterny celou noc.

PŘÍBĚH TŘETÍ

Třiasedmdesátiletý Josef Slavík z Pulic u Dobrušky neváhal ani chvíli a když viděl jak stoupá voda, okamžitě se vydal varovat všechny sousedy. Sám sebe už bohužel zachránit nedokázal. In memoriam byl prezidentem republiky oceněn, získal medaili Za hrdinství.

PŘÍBĚH ČTVRTÝ

Přestože Chábory patřily k obcím, kde voda zničila, co mohla, povodeň tehdy Lence Ficencové přinesla i velké štěstí. Mezi vojáky z Kutné Hory, kteří přijeli pomoci následky odstranit, byl i Milan Hofman z Javornice. Nakonec už tady zůstal a v domku, který tehdy pomáhal opravit, dnes žije. Lenku Ficencovou si vzal za ženu a udělal z ní paní Hofmanovou.

ČTĚTE TAKÉ:
Noc zkázy zůstává v srdcích i po 14 letech
Ani po 14 letech nemohou lidi před vodou varovat. Chybí peníze