Její starší bratr Jakub Ficenec reprezentoval na olympijských hrách ve Vancouveru Německo v ledním hokeji. Ona chce Českou republiku reprezentovat na oválu, kdy její disciplínou je běh na 800 metrů. Tedy český atletický „grál“, který nepředstavuje jen doposud nepřekonaný světový rekord Jarmily Kratochvílové, ale i zlata Ludmily Formanové. Ke splnění snu ji chybí „jen“ málo, zlepšit svůj osobní rekord o dvě a půl vteřiny. Zatím se však musí spokojit s tréninkem v hradeckých lesích a na zdejším oválu hasičského stadionu.

Když se člověk podívá na rodokmen vaší rodiny, tak jste docela sportovní a světoběžnická rodina. Váš otec (bývalý desetibojař) se narodil v Hradci Králové, maminka, která se narodila v Desné v Jizerských horách, se věnovala běžeckému lyžování. Váš starší bratr Jakub Ficenec, ač rodák z Hradce Králové, hrál nižší americké hokejové soutěže a nakonec reprezentoval Německo na OH ve Vancouveru v roce 2010. Vy jste se narodila v Orange County v Kalifornii. A přesto chcete reprezentovat vlast svých rodičů.
Máte pravdu, že je to taková všehochuť. Nicméně, i když jsem takřka celý život prožila v Americe, tak přesto to mé srdce stále táhlo do rodiště rodičů. A taky mám ráda výzvy. Pro někoho se může zdát, že bych v Americe měla lepší podmínky i lepší cestu na olympiádu, ale já si vybrala tu, pro mnoho lidí trnitější cestu a chci reprezentovat Českou republiku. Mám výhodu v tom, že mám dvojí občanství.

A proč jste si vybrala právě osmistovku? Ta je v Československu, potažmo České republice, díky Jarmile Kratochvílové a Ludmile Formanové velmi sledovanou disciplínou?
Už odmala jsem měla sen být jednou na olympijských hrách. A když jsem s běháním začínala, to bylo ještě na gymnáziu v Kalifornii, tak jsem si myslela, že jsem dobrá ve sprintech. Proto jsem se věnovala hlavně dvoustovce a 400 metrům. Ale na těchto tratích jsem nebyla tak rychlá, jak jsem si představovala. Když se naše rodina přestěhovala do Virginie, tak mi tamní trenér řekl, že bych se měla přeorientovat na delší tratě. A tak jsem si vybrala 800 metrů. Navíc v té době jsem ještě nebyla tak vyhraněná a kromě běhu jsem dělala ještě volejbal a fotbal, tedy ten evropský, kterému se v Americe říká soccer. Ale právě trenér mi řekl, že s atletikou budu mít větší šance dostat stipendium. Tak jsem se nakonec rozhodla jen pro běh.

A měla jste nějaké běžecké vzory?
Jediné jméno, které jsme z této trati znala, bylo Jarmila Kratochvílová. A asi to byl osud, neboť mě hřálo u srdce, že tato zatím nepřekonaná rekordmanka pochází právě z Československa. Ale jinak jsem žádné vzory neměla. Soustředím se jen a jen na sebe a svoji výkonnost.

Tu svoji výkonnost nyní pilně pilujete v Hradci Králové. Jak jste však sama zmínila, dlouho jste v domovině svých rodičů nebyla. Kdy jste přiletěla a po jaké době?
Opravdu jsem tady dlouho nebyla. Naposledy asi před dvanácti lety. Do Evropy jsem přiletěla na začátku ledna letošního roku, kdy jsem část návštěvy strávila v Německu. Tam si pro mě přijela maminka a nějaký čas jsem pobývala u babičky v Desné. Nakonec jsem pak jela za tátou, kterého jsem taky dlouho neviděla, do Hradce Králové. A jsem za to ráda, oproti horám je tady více možností k trénování.

A toho času teď máte spoustu. Přijela jste akorát v době, kdy se pomalu svět začal připravovat na pandemii koronaviru a zavřely se nejen hranice, ale i tréninková centra. Jak to tedy prožíváte?
Ze začátku vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že to takhle dopadne. Jediná věc, která mě na tom štve, je, že se to tak vleče. Chtěla jsem se v Hradci věnovat nejen atletice, ale i výuce angličtiny. A pak přišla izolace. Ale co se týče atletiky, snažím se trénovat, kde to jde. Hodně času trávím běháním v lesích na Novém Hradci, kde jsou úžasné cestičky. A když potřebuji ovál, tak řeknu taťkovi a on zavolá na zdejší hasičský ovál. Táta totiž dělal i hasičský sport a ten stadion pomáhal stavět. Takže ho tam znají.

Je nějaký rozdíl v trénování tady a v Americe? Nechybí vám například kolektiv, když musíte běhat sama?
Zas takový velký rozdíl to není. I v Americe jsem trénovala povětšinou sama. Než jsem šla na trénink, tak jsem totiž chodila do práce, kde jsem osm hodin stála jako aistentka ve službách zákaznikům na nohou v jednom nákupním centru. Teprve poté, někdy kolem čtvrté hodiny odpoledne, jsem šla trénovat. A holky, které byly v atletickém programu školy, v tu dobu měly již po tréninku. Od mého trenéra jsem pak dostávala úkoly. Tady je to podobné. Jen s tím rozdílem, že můj trenér Pavel Červinka za mnou jezdí jednou týdně z Prahy a dává mi tréningový plán. Mám tedy skvělou podporu, ale uvědomuji si, že vše záleží jen a jen na mě. Ale k posunutí času potřebuji i kvalitní závody, kde mohou ti ostatní člověka „popostrčit“.

Pro účast na olympijských hrách v Tokiu musíte zaběhnout čas 1:59,50. Vaším osobním rekordem je čas 2:02,24. Je ve vašich silách se k tomuto času, kdy musíte zrychlit o dvě a půl vteřiny, přiblížit a limit splnit?
Na papíře vypadá ten limit lehce dosažitelný - je to jen číslo. Ve skutečnosti to však představuje velké úsilí a pevnou vůli a soustavný trénink. Ale když budu v dobré kondici a pořádně trénovat, není nereálný. Možná to bude znít paradoxně, ale nakonec jsem ráda, že se olympijské hry o rok posunuly. V nejlepší formě jsem totiž byla v době, kdy jsem si kvůli kombinaci - práce - trénink, přivodila únavovou zlomeninu na noze. To jsem byla opravdu nešťastná a hledala jsem změnu - a dostala jsem šanci, o které jsem z počátku měla jen mlhavou představu - ale v Hradci Králové se mi moc líbí - je všude blízko do lesa, na hřiště, mám dobré zázemí. Hned v mých prvních dnech v Hradci Králové jsem několikrát vyběhla na Bílou věž a rozhlédla se po krajině. Mám i velké štěstí, že se mě zde ujal skvělý trenér Pavel Červinka a máme dost času, abych se dostala do lepší formy, protože po zprávě, že se hry odsouvají, mám tak lepší vyhlídky se na ně dostat.

A kdy je deadline nominace? Tedy do kdy musíte limit splnit?
První závod bych měla v Praze absolvovat 8. června. A deadline pro splnění olympijského limitu je 29. červen.

Jaká je pravděpodobnost, že vás tedy příští rok uvidí lidé na hrách pod hlavičkou České republiky?
Zatím jsem sice limit nesplnila a moc toho nenaběhala, ale v mých snech je to stále sto procent. V Americe se říká, že by člověk neměl mít poraženeckou náladu, ale být stále hladový. A já jsem moc hladová.

Až všechna opatření pominou, budete stále trénovat v Hradci?
Zatím to vypadá tak, že bych se měla přestěhovat do Prahy. A to nejenom kvůli závodům, ale i kvůli svému trenérovi, který je z Prahy.

Ještě se vrátím k současné pandemii koronaviru. Určitě sledujete nejen zdejší vývoj, ale i vývoj v Americe. Jak celou situaci vnímají vaše kamarádky a kamarádi za „velkou louží“?
Ano, tuto situaci sleduji. A od známých mám informace, co se v Americe děje. Z tohoto pohledu jsem ráda, že jsem se dostala do Česka. Kamarádky mi říkají, že v Americe to teď je hodně špatné a panuje tam neskutečné šílenství. Na druhou stranu jsem ráda, že se i tam mluví o České republice. A to zejména kvůli rouškám, které nyní také musí nosit. Problém však je, že tam je neumí nikdo ušít. Ve státech zůstala moje sestra a té se také ptají, jak se šijí roušky, že si s tím neumí poradit. Problém tam je i to, že téměř žádná rodina nemá doma šicí stroj. Tady v České republice jsou však oproti Americe lidi zruční a téměř každá rodina doma stroj má.