Základní umělecké školy v okrese si proto na malý počet žáků hudebních oborů stěžovat nemohou.

„Máme dokonce mírný přebytek zájemců," prozrazuje ředitel rychnovské „zušky" Pavel Kovaříček. A ani v Opočně není situace jiná. „V posledních letech se zájem  zvyšuje. Máme tolik žáků, kolik nám kapacita dovolí," říká ředitelka místní „lidušky" Vilma Urešová. Největší zájem je prý o kytaru, flétnu a klavír. 

Méně oblíbené jsou smyčcové nástroje. „Asi je to tím, že z nich mají rodiče i děti trochu strach. Hra na ně obnáší mít opravdu dobrý hudební sluch," vysvětluje ředitelka Vilma Urešová.

Podle ní se nedá tvrdit, že by na některé instrumenty hráli více chlapci než děvčata a obráceně.
„Je to vyrovnané. Pravdou však je, že holčičky většinou navštěvují v ZUŠ kromě hudebního i další obory, během třech čtyř let se však ukáže, který jim jde a baví je nejvíce a u toho zůstanou," popisuje.
Nouzi o žáky hudebních oborů nemají ani v Kostelci nad Orlicí.

„Zájem je konstantní. Někteří rodiče mají k muzice vztah sami, jiní hledají, který kroužek bude pro jejich potomky nejlepší," prozrazuje ředitelka místní „lidušky" Jana Polnická.

Děti musí hrát každý den

Právě podpora a pochopení rodičů je velmi důležitá. Ti, kteří sami hráli nebo hrají na hudební nástroj, mají podle Vilmy Urešové větší představu o tom, jak má vypadat například správné cvičení. „Vědí, že dítě musí hrát každý den a že ho musí vést," vysvětluje.

Její slova potvrzuje i Tetyana Pešková, která učí v kostelecké „zušce" klavír. Většina z jejích žáků má prý v rodině někoho, kdo na hudební nástroj umí. „Pro děti je to jistě výhoda," myslí si.

Helena Charvátová sama hraje na klavír a k hudbě vedla i své dvě dcery – dospělou Barboru a sedmiletou Kateřinu. Ta právě teď chodí do kostelecké „lidušky". Už od útlého věku na ní bylo vidět, že má ráda hudbu a tanec.

„Nebylo to těžké rozhodnutí. Klavír máme doma, takže Káťa může pořádně cvičit. A když jí něco nejde, můžeme jí pomoci já i moje další dcera. Na housle bychom ji určitě nenaučily,"  říká s úsměvem matka.

Děti se samy zajímají

Ne všichni rodiče však mají hudební vzdělání. Sedmiletá Andělka Řeháková si hru na klavír vybrala sama po domluvě se svou matkou Kamilou Horákovou.

„Pro mě je to splněný sen. Vždycky jsem toužila hrát a nevyšlo to. Teď si Andělka vybrala piano a já mám velkou radost," vypráví pyšná maminka. Ve cvičení ji podporuje, uvědomuje si prý, že za každým úspěchem stojí velké úsilí.

Podle Vilmy Urešové je důležitá i dobrá komunikace učitele a rodičů.

„Někteří kantoři zvou rodiče na hodiny. Vytváří se tak mezi nimi vztah, který je předpokladem pro to, aby dítě u nástroje zůstalo a věnovalo se hře po mnoho let," podotýká. Rodiče se mohou přijít podívat, jak jejich dítě hraje, i do rychnovské „lidušky".

Proč se učí vaše děti na hudební nástroj?

Andrea Kocourková (44 let) Kostelec nad Orlicí
Myslím si, že hudební vzdělání je součástí gramotnosti. Chci, aby Cecilka ovládala všestranné dovednosti, proto jsem ji dala na klavír. Chodí zatím na soukromé hodiny. Do „zušky" půjde, až bude umět pořádně číst a psát. Je to prvňačka.

Cecilka Kocourková (6 let)
Kostelec nad Orlicí
Hraní mě baví. Hlavně  jednodušší písničky, které dovedu zahrát a můžu si je i zazpívat. Ty složitější mě zatím moc nejdou.

Kamila Horáková (29 let)
Kostelec nad Orlicí
Je to můj splněný sen. Kdysi jsem sama začínala hrát na klavír, ale nikdy jsem se to nenaučila. S Andělkou jsme se shodly, že to je dobrá volba.

Andělka Řeháková (7 let)
Kostelec nad Orlicí
Do „lidušky" chodím ráda. Nejvíc mě baví zpívání a to, že tam mám kamarády.

Tetyana Pešková díky klavíru mluví řečí fantazie

Kostelec nad Orlicí - Jako v jiném světě si připadá učitelka klavíru z kostelecké „lidušky" Tetyana Pešková, když usedne za svůj hudební nástroj. Hraje od sedmi let a vystudovala i konzervatoř v Kyjevě na Ukrajině, odkud pochází.
Její rodiče se hudbě nevěnovali, ale jejich děti měly umělecké vlohy. „Bratr maluje a starší sestra hraje také na klavír. Přemýšlela jsem, na jakou dráhu se dát. Pak jsem se vydala po sestřiných šlépějích. Naši nás všechny velmi podporovali," vypráví s úsměvem učitelka.
Hraní ji moc bavilo. Ze začátku cvičila dvě hodiny, když byla starší, strávila u klavíru i šest hodin denně. „To je maximum. Víc hodin už opravdu hrát nejde," říká se smíchem.
Nikdy ji prý nenapadlo, že by s klavírem skončila. Prošla si však obdobím, kdy ji dlouhé cvičení zmáhalo. „Zkoušela jsem u hraní číst. Rodiče si však záhy všimli, že hraji hlouposti a zarazili to," vzpomíná pobaveně.
V kostelecké „zušce" pracuje už dvanáct let. „Baví mě to a učím se tím sama. Každé dítě je jiné, ke každému je třeba najít ten správný klíč," prozrazuje.
Klavír je podle ní král nástrojů a hra na něj je ten největší relax. „Je to jako mluvit jinou, další řečí fantazie, kterou neumí každý a kterou lze sdělit cokoli," popisuje zasněně, proč ji hraní naplňuje.
Tetyana Pešková má prý ráda všechny styly hudby a nedá se říci, že by nějaký preferovala. Trochu ji však mrzí, že neumí hrát jazz, který miluje. „Nedovedu improvizovat. Ve škole nás učili hlavně přesnosti," uzavírá.

Barbora Zemanová