Svůj otvírací dobou haly vyměřený čas tráví povětšinou na zdejší lavičce a dlouhé chvíle si krátí popíjením všeho, co teče a má alespoň nějaké ty „volty". „Bez vína bychom to nepřežili. Kór když je venku taková zima," vypráví trošku bez artikulace „mluvčí" skupiny jednapadesátiletý Alexander, který je už jedenáct let součástí ulice.

Domovem je nádraží, stravou „krabicák"

Jejich revírem je nádraží. Jejich stravou víno. A obývákem dřevěná lavička.

Tři hradečtí bezdomovci v čele s Alexandrem Jožkem tráví čas, kdy venkovní teplota atakuje mínusové hodnoty, v hale hradeckého Hlavního nádraží. Alexandr Jožko takhle tráví zimu již několik let po sobě. Nabídce hradeckého Domu Matky Terezy v patronaci Oblastní charity se vyhýbá jako čert kříže.

Démon alkohol

„Byl jsem tam několik let, ale vůbec se mi tam nelíbilo. Kouřit se muselo chodit ven a kolikrát jsem musel spát na židli. To zacházení je tam hrozné," nebral si servítky Jožko jehož slovník se povětšinu času pouštěl do výrazů, za které by se styděl i gynekolog s padesátiletou praxí.

Jeho slovním výpadům oba jeho kumpáni jen mlčky přihlíželi. I když o chápavém pohledu se u nich hovořit nedalo. Už jejich zakalené oči dávaly jasné známky toho, že nedostatkem alkoholu rozhodně netrpí.

I slova Alexandra Jožka vycházela z úst, která svými výpary spíše připomínala vůni lihovaru uprostřed pálení. „Kdybych se nenapil, tak tuhle zimu nepřežiju," dodal mluvčí podřimující skupiny s dovětkem, že alespoň nemusí platit „nekřesťanských" čtyřicet korun za noc v Domě Matky Terezy. „Víte, jak dlouho trvá, než to člověk vyžebrá? Vždyť ty lidi, co tady jsou, nemají vůbec to sociální cítění," dodává bezdomovec, který na nabídku, že je pozveme na polévku, jen těžkopádně mávne umolousanou rukou s dovětkem: „Polívku nám vozí, ale nedá se to žrát. To nám radši zaplať krabicáka, ať přežijeme."

Noc ve vagonu

Při zmínce „dobrého" pitiva pookřál i jeho druh, který je již tři roky upoután na invalidní vozík, ale na rozdíl od svého vinného kumpána se na noc přesouvá do Zimní noclehárny na hradeckém letišti, kde jedna noc stojí: „Přijatelných dvacet korun. Přece nezmrznu, ne jako tady kamarád, který spí ve vagonech. To bych rozhodně nedal," řekl muž, který však nechtěl uvést své jméno. „Vždyť na něm nezáleží. Stejně tady všichni pochcípáme. Ten stát se o nás vůbec nestará," doplnil a opět upadl do snů. Další z party kolegů se po celou dobu jen snažil udržet rovnováhu.

Povedená partička, tedy až na jednoho, se tak řadí k další třiadvacítce lidí bez domova, kteří nestojí o pomoc hradecké Oblastní charity a nevyhledají možnost přežít velmi mrazivé noci v teple ubytovny či noclehárny.

Jejich kapacity jsou v tuto chvíli však podle vedoucí střediska Domu Matky Terezy v Hradci Králové Dany Pechové převážně využity.

„Kapacity jsou v současné době skoro plné," řekla Deníku Dana Pechová s dodatkem, že v azylovém domě je 32 lůžek, v noclehárně 47 a na hradeckém letišti 18 lůžek určených pro lidi v nouzi. Ta však nevyhledávají jen hradečtí „bezdomovci".

Lepší péče

„Zima je pro pro nás to nejnáročnější období. Přichází k nám hlavně lidé, kterým nevadí být v zařízení, kde je pohromadě více osob," uvedla Dana Pechová s tím, že v případě těchto „klientů" se jim dostane mnohem větší péče, než kterou dokáží poskytnout terénní pracovníci objíždějící lidi bez domova každý pracovní den. „Mají tu hygienické zázemí, teplý nápoj, polévku a teplo, sociální poradenství. To využívají hlavně ti, kteří se nechtějí smířit se současným životem a chtějí svoji situaci řešit," uvedla vedoucí Domu Matky Terezy, který však rozhodně od těch, kteří nechtějí využívat jeho ambulantní služby, nedává ruce pryč. „Máme dva terénní pracovníky, kteří ty, kteří chtějí zimu trávit venku, objíždějí a všemožně jim pomáhají tak, aby zimu zvládli. Například jim vozí matrace, přikrývky, teplé oblečení a podpoří je i jídlem a i v terénu sociálním poradenstvím," dodala Dana Pechová.