Jeho manželka koupila betlém z překližky, jedna postavička se však odlomila.
„Chtěl jsem ji přilepit, ale když jsem se na ni díval, napadlo mě, že ji zkusím vyrobit," vzpomíná Jan Hrnčíř z Hněvotína u Olomouce , jak se zrodila jeho láska ke dřevu.

Figurku dokončil a rozšířil i celý betlém. „Postupem času jsem začal vytvářet trojrozměrné postavy," popisuje.

Na řezbářství ho baví hned několik věcí. O dřevu se prý musí přemýšlet a navíc je to skvělý relax.

Nechtěl ani spát

„Dláto držím v ruce snad každý den. Někdy se mi ani nechce jít spát," říká Jan Hrčíř. A vzpomíná, jak ho manželka často upozorňovala, že už je po půlnoci a že by měl jít do postele.

„Do práce jsem vstával v pět ráno a po půlnoci  jsem byl ještě v dílně," směje se nyní už důchodce.
Díky tomu, že je samouk, prý nezačal nikoho kopírovat. „Vytvářím betlémy, které jsou specifické tím, že je v nich i krajina. To téměř nikdo nedělá," vysvětluje člen Spolku českých betlémářů.

Do jednoho z nich dokonce zakomponoval svojí rodnou ves i s chalupou, kde bydlel, a vlastní rodinou.
Ačkoli řezbářské řemeslo ovládá skvěle, občas se mu hůře vyřezávají obličeje.
„Když pracujete se dřevem, musíte se soustředit. Stačí maličko uhnout a už nesedí výraz ve tváři. Jak je kus pryč, už ho nikdy nevrátíte zpět," dodává Jan Hrnčíř.

Barbora Zemanová