Na jejím vybudování se začalo pracovat v roce 1979. Pro Jana Štursu, tehdejšího botanika Správy KRNAP, to byl zcela přelomový rok v životě. Zažil v něm památnou expedici do Himálaje, kam vyrazili horolezci z Krkonoš nákladní liazkou. A pustil se do díla v Krkonošském muzeu, na kterém strávil pět let. Byla z toho na tehdejší poměry naprosto senzační událost. Podařilo se vybudovat špičkovou muzejní expozici. "Bylo to pět let krásného života, která mě velmi poznamenala. A myslím, že expozice poznamenala i řadu lidí, kteří ji navštívili," řekl Jan Štursa.

„Ředitel Jiří Svoboda vydyndal na mocenské garnituře na tehdejší poměry obrovskou částku 9 milionů Kčs,“ poukázal na zásadní finanční vzpruhu, díky které získali společně s dalším z autorů, profesorem Univerzity Karlovy a ekologem Janem Jeníkem, možnost vytvořit ojedinělé dílo. „Chtěli jsme udělat moderní expozici, přiblížit titěrné detaily přírody v šokujících velikostech. Hledali jsme koncepci muzea, která zaujme interaktivní metodou i v tehdejší době. Jedním ze zásadních námětů bylo British Museum v Londýně a tehdejší expozice Nature At Work. To byl pro nás magnet,“ označil Jan Štursa největší zdroj inspirace a připomněl další tvůrce: „Přizvali jsme ke spolupráci Miloslava Heřmánka z Laterny Magiky a Pavla Boušku z Fakulty architektury ČVUT. To byl vynikající tah. Otevřeli nám oči a dbali na to, abychom nezasahovali do krásné architektury kláštera augustiniánů. Prostorové modely vytvořil pan Galas z Národního divadla, na jehož scénu dělal kulisy.“ Do jeho kašírovací dílny na pražské Flóře jezdil Štursa tři roky.

Moderní pojetí nemohli tehdy rozdýchat čelní funkcionáři. „Pohlavárům z Národního muzea, zvyklým dosud leda na zaprášené muzejní regály, se expozice pranic nelíbila. Řvali na nás, co si to dovolujeme. Posudek byl zdrcující,“ zavzpomínal Štursa. „Odpověděli jsme, že neděláme muzejní expozici, ale divadlo o přírodě…“

Botanik ve slipech zachraňoval pstruhy  

Sotva tvůrci krkonošské muzejní expozice Kámen a život dokončili po pěti letech velkolepé dílo, překvapil je nečekaný problém. Připomněl ho Jan Štursa: „Z tůně pro ryby, postavené ze směsi cementu a perlitu, se bohužel vyplavila alkalická složka. Kyselomilní pstruzi se začali obracet břichem vzhůru, protože se jim to hrubě nelíbilo. František Procházka, vynikající botanik z pardubického muzea, neváhal, svlékl se do slipů a zamířil je zachraňovat do studené vody.“ Zachránil patrně nejen ryby. Politická elita totiž už ťukala na dveře omrknout nové a československými miliony štědře dotované expozice…