Můžete se, prosím, představit čtenářům Deníku?

Pocházím z Čánky. Vychodil jsem Obecnou školu v Čánce, pak měšťanku, z níž vznikla střední škola, v Opočně. Následovala průmyslovka v Hradci. Nakonec jsem vystudoval na ČVUT konstrukci a provoz strojů. Studia jsem ale začal na umístěnku na Vysoké škole zemědělské - nebavilo mě učit se o semínkách, a tak jsem přestoupil. Během studií na vysoké škole jsem udělal 99 zkoušek, jeden index nestačil. Praxi jsem začal ve Výzkumném ústavu Královopolské strojírny v Praze. Skoro 50 let jsem bydlel v Praze a do Čánky se vrátil v r. 2003.

Jak se stane, že se člověk podílí na akci tak mimořádné i ve světovém měřítku, která je dokonce zapsána do Guinessovy knihy rekordů?

Já jsem strojař. K akci stěhování kostela jsem se dostal hned na začátku v r. 1969, tedy v době, kdy vláda ještě neschválila přesun, ale Ministerstvo kultury České republiky už založilo firmu Transfera, což byla organizace pro přesun mosteckého kostela v resortu kultury. V ní jsem pracoval po celou dobu její existence, tzn. do konce r. 1977, kdy byla zrušena a delimitována k Vodním stavbám, závodu speciálního zakládání.

Když jste se o stěhování kostela poprvé dozvěděl, nepřipadalo vám to jako holý nesmysl?

Nepřipadalo. Brali jsme to jako každou jinou práci, vlastně jsme nejdřív ani nevěděli, jak kostel vypadá. Na vlastní oči jsem ho poprvé viděl asi 14 dní poté, co jsem nastoupil k firmě Transfera, což bylo v červnu 1969.

Co si myslíte, že vedlo komunistický režim k rozhodnutí zachránit právě kostel?

Asi to bylo gesto, kterým se měla dokumentovat péče socialistického státu o kulturní dědictví národa. Tak to bylo také oficiálně prezentováno.

Jak jste se podílel na přesunu kostela?

Dělal jsem tam všechno. Začínali jsme tím, že jsme se seznamovali s kostelem. Byl jsem v projekci, prvně jsme, jako samostatná firma, dělali souhrnné projektové řešení. To bylo vydáno v r. 1970, rozesílalo se k 31. prosinci. Vše samozřejmě za pomoci odborníků z vysokých škol a výzkumných ústavů. V té době už byla vládou schválena záchrana děkanského kostela přesunem. Potom jsem se už spíš věnoval provozním záležitostem, protože při přesunu hrálo prim technologické zařízení.   Firma Transfera měla tehdy zcela ojedinělou funkci - byla generálním investorem, projektantem a dodavatelem. Všechny tři funkce pod jednou střechou.

Bylo snadné najít vhodné místo na nové umístění kostela, aby z urbanistického hlediska zapadl do nového prostředí?

Nové umístění kostela bylo dáno mnoha hledisky. Vyjadřovali se nejen urbanisté, ale také geologové, protože trasa přesunu musela být schůdná. Pod kostelem nemělo být uhlí, všem požadavkům vyhovovala lokalita u starého románského špitálu a kostela sv. Ducha, naproti vjezdu do původní mostecké nemocnice. Ve starém špitále je nyní ředitelství kostela. Kostel byl znovu vysvěcen 6. června 1993 a já byl přímým účastníkem. V současné době jsou v kostele prohlídky s průvodcem - když tam jsem, provádím své známé sám.

Jak byla zajištěna statika celé stavby během přesunu?

Z hlediska statiky byla důležitá výstužná ocelová konstrukce, která vážila 1 200 tun a výztužný železobetonový věnec, oddělující kostel od starých základů. Od stavařů jsme museli vědět, co kostel snese, co si můžeme dovolit s technologií, aby kostel vydržel. Stavaři museli zajistit statiku, na nás byl pohyb a zajištění parametrů, které vyžadovali statici.

Řekněte nejdůležitější údaje přesunu?

Oficiálně byl dlouhý 841,1 m a my jsme z hecu o 5 cm přejeli. To se nikde neuvádí, ale bylo to tak. Kostel jel po čtvero kolejištích (8 kolejnic) – dráhy byly dvoukolejné, dvě vně a dvě uvnitř kostela, mimo podélné zdivo. Kostel jel v podélné ose po oblouku, zhruba o poloměru 500 m, ve spádu 1,3 promile. Na ocelové konstrukci vpředu byly dva velíny – velín pro udržování vertikální polohy, druhý byl pro pohyb kostela. Dopředu jsme nevěděli, jestli se bude muset brzdit nebo tlačit. Nakonec se muselo brzdit. Rychlost přesunu 1-3 cm/min. byla propočítána z rychlosti stavění dráhy přesunu před kostelem. Ocelová konstrukce dráhy nebyla z úsporných důvodů vyrobena pro celou délku přesunu. Po přejetí kostelem byla překládána zezadu kostela dopředu. Denně se stihlo přemístit 40 až 48 metrů dráhy. Kolejová pole byla v 8m modulu. Rozchod kolejnic 1000 mm. Pod kolejovým ocelovým svrškem byly položeny na šířku roznášecí železobetonové panely velikosti 3x1 metr a 30 cm tloušťky.

Předpokládalo se, že akce dobře dopadne?

Nikoho ani nenapadlo, že by se to nepovedlo. Nakonec se ukázalo, že všechno bylo jištěno více, než bylo potřeba. To se nemohlo nepovést.

Byl přesun kostela konzultován v zahraničí?

Přesun jsme si potřebovali odzkoušet. V r. 1971 jsme jako první objekt stěhovali vilku u silnice vedoucí na Dobříš, za Cukrákem a do doby, než se začal kostel stěhovat, byl každý rok jeden objekt přesunut. Za dobu existence firmy se tak přemístilo 13 nebo 14 objektů. Dělali jsme také modelové zkoušky zatěžování kol podvozků, protože v úvahu přicházející výrobci – Škodovka a Žďárské strojírny - nechtěly mít nic společného s koly podvozků, která budou zatížena ohromnými kolovými tlaky (přes 60 tun na průměr kola 600 mm). To už bylo dohodnuto, že dodavatelem technologie se stane plzeňská Škodovka, kam jsme předložili kompletní projekty transportních vozů. Jeden vůz měl vážit 12–13 tun, ale nakonec vážil 22 tun, protože firma neuměla udělat menší tloušťku stěny odlitku než 20 mm. Dohromady bylo vyrobeno 54 vozů (jeden do rezervy). Cena technologie byla stanovena podle kilové ceny a činila něco přes 30 mil. Kčs.

Jsou známy celkové náklady?

Projektované celkové náklady, včetně technologie, která po přesunu zbyla, a reinstalace kostela na novém místě, byly 155 mil. Kčs. Do r. 1975 se skutečně čerpaly náklady jen v této výši. Potom stál kostel asi 5 let v kopřivách, což byl také obrázek péče socialistického státu o kulturní dědictví. Po r. 80 Průmstav jako dodavatel stavební části kostel stavebně dokončoval. Dokončen a otevřen byl někdy ke konci 80. let jako muzeum dělnického hnutí a výstava hornictví. Oltář se instaloval až v r. 1991 a v roce 1993 litoměřický biskup kostel vysvětil.

Kolik lidí se na přesunu podílelo?

Na přesunu se podíleli jednak pracovníci Průmstavu, kteří přemisťovali dráhy a montovali je před (jedna denní směna), pro vlastní přesun kostela byly obsazeny 2 nebo 3 směny. Nejvíce bylo montérů ze Škodovky na případné opravy zvedacího nebo pojezdového zařízení, což nakonec nebylo potřeba. Dále fungovala obsluha přes regulaci a měření (Inova), Ústav aplikované mechaniky z VTA (Vojenská tech. akademie) Brno měl na starosti kontrolní měření vertikální polohy, tzn. udržování statiky kostela, což bylo prováděno pomocí zdarma zapůjčeného počítače Hewlett Packard z Vídně. Celkem odhaduji počet lidí na šedesát. Transfera měla i provozní složku a bylo tam cca 20 lidí.

Vy jste je řídil?

Já jsem neřídil pracovníky, já jsem řídil kostel, pohyb kostela. Byl jsem takový šofér kostela.

Jak se Vám jelo?

Jelo se mi dobře. Jeden šofér byl vpředu, vzadu druhý, který tlačil. Kostel byl udržován v pohybu buď tlačením zezadu, nebo bržděním zepředu. K couvání nedošlo, ale v případě potřeby to bylo možné.

Vyskytly se během akce problémy, na které nebyl realizační tým připraven?

Jak se řešily?To byly spíš maličkosti. Při projekci a montáži se např. zapomnělo na zařízení, které bude měřit ujetou dráhu, něco na způsob tachometru. Na ocelovou konstrukci se ze začátku tedy dal kus drátu a na kolejnici se metrem odměřovalo, kolik se ujelo. To se vyřešilo během 1-2 dnů, byla snímána ujetá dráha i rychlost.

Neobjevily se časem nějaké problémy spojené s transportem – trhliny apod.?

To se nestalo. Ale došlo k něčemu jinému. Kostel je na novém místě založen na krabici a pod ním jsou dvě podzemní podlaží. Kolem se dál prováděla skrývka a dolovalo, takže v blízkosti se hromadila skrývka, až vzniknul kopec. Ten změnil hydrogeologické poměry natolik, že stoupla hladina spodní vody a spodní železobetonové patro kostela bylo do více než 1m zatopeno vodou. Vrty a odčerpáváním se snižovala hladina spodní vody a železobetonový základ se musel chemicky proinjektovat, aby byl nepropustný.

Proběhlo ve světě někdy něco podobného?

Toto byl největší zděný objekt – 10 tis. tun a největší přesunová vzdálenost. V podobných řádech tun se přesouvají třeba rakety (Apollo), ale zděný objekt ne. O přesun se samozřejmě zajímala laická i odborná veřejnost. My jsme dokonce museli kostel oplotit. Lidi si dávali přejíždět desetníky, aby z nich měli placky na památku. Jedna studentka si dokonce sundala z krku hodinky na řetízku s tím, že by je chtěla přejet. Nevymluvili jsme jí, že je to škoda, a nakonec jsme jí je přejeli. V r. 1995, po 20 letech, se ke mně na vzpomínkové akci přihlásila jakási dáma a ptala se, zda si na ní pamatuju. Nevěděl jsem, a tak mi ukázala přejeté hodinky.

Uplatnil jste zkušenosti z této akce ještě někdy později?

Mě vždycky bavilo dělat něco, co neumím, něco neobvyklého. I po přesunu kostela jsme stěhovali objekty, naposledy v r. 1978 kapli v Tyrolích.

Poděkování autorky textu patří p. Jiřímu Králíčkovi, který rozhovor nejen zprostředkoval, ale poskytl také zázemí, v němž vznikl.

VIZITKA

Ing. Josef Holanec

nar. 1937

vdovec, 2 děti, 2 vnoučata

koníčky: měnily se podle období, v poslední době regionální historie a zpracování rodokmenů - pracuji na PC, ale ztrácím v něj důvěru – ztrácí a zapomíná data víc než já.

Dana Ehlová