Vznikl v polovině 15. století (1404 – 1438). Obsáhlá kniha se objevila na pražském dvoře císaře Rudolfa II.. Pak měnila majitele, aby se nakonec vynořila v roce 1912 v jezuitské knihovně v Itálii. Zde jej našel americký obchodník Wilfrid Michael Voynich – odtud také jméno tohoto rukopisu. Kde rukopis přesně vznikl, kdo jej vytvořil, zatím nevíme. S Čechami, Prahou je však toto dílo spjato velice přesvědčivě. Víme, že měl české majitele. Podpis jednoho z nich – Jakuba Horčického z Tepence – byl také v tomto díle objeven. Dnes je Voyničův rukopis umístěn v knihovně Yaleovy univerzity v USA.

Vraťme se však do Nové Paky. Sedím v roubeném domku. Jeho interiér, prostě vybavený, má po stěnách obrazy, fotografie Paky z nejrůznějších údobí. Všude je možno nacházet předměty úzce vázané s historií tohoto města. Mně osobně však zajímá momentálně jediné – jak se vůbec Irena Hanzíková, amatérská badatelka, dostala k luštění Voyničova rukopisu? Co ji k tomu vedlo? Jaké má předpoklady k takové práci?

„Luštění starých rukopisů, nevím, kde se to ve mně vzalo, je už víc jak deset let mým koníčkem. Například mě zajímaly záhadné znaky ve zdech hradu Zvíkov, které se přestaly luštit. Sama pro sebe jsem se například věnovala ruským bajkám z 15. století, zápiskům z Bible z roku 1577, její předsádky z roku 1860. A taková zajímavost. Můj přítel tehdy hledal možné překladatele. Bylo to marné. Nikoho nesehnal, byť pátral v širokém okolí. Zkusila jsem tedy překlad sama – a ejhle. Něco se stalo, přišla jsem na ten „klíč" a do tří dnů byl svazek listin přeložený! Sama si to nedokážu vysvětlit. Leč od té doby cítím potřebu se tomuto koníčku věnovat pro moje osobní uspokojení," vypráví mladá žena.

Jak jste se dostala k Voyničovu rukopisu?
Dávala jsem do kamen papíry. Mezi nimi jsem našla útržek novin s titulkem – Svatý grál pro milovníky šifer – s informací, že Voyničův rukopis vychází ke 100. výročí u nás knižně. Ale nemá překlad, jeho rozšifrování. V tu chvíli to bylo pro mne tak silné vnuknutí, těžko slovy postižitelné – pustit se do tohoto souboje. V ruce jsem však měla pouze útržek novin. Ten jsem pomocí lupy zkoumala. Zkoušela všechny možnosti, zkušenosti nabyté s luštěním písma, jejich identifikací. Ale nic, celé tři měsíce nebyly výsledky žádné, když najednou se mně podařilo rozluštit jeden, posléze druhý, třetí znak. Přečetla jsem první větu. To vše pouze z útržku novin. Až teprve 8. března 2013 jsem si rukopis objednala, koupila a začala systematicky s jeho luštěním.

Co to vlastně obnáší?
Je to především mravenčí, usilovná práce, tisíce hodin – doslova řehole. Práce v klidu a tichu, s vyrovnanou myslí. Není myslitelné, aby člověka někdo vyrušoval. Nedívám se na televizi, neposlouchám rozhlas, nedělám na počítači. Jenom s tužkou a papírem. Telefon zapínám po 20. hodině. A spát chodím mnohdy po celonočním bádání až pozdě ráno. Každé slovo se luští, o každé slovo se bojuje. A výsledky? Třeba čtyři měsíce jsem probděla každou noc. A nic! Nic! Nic! Pak najednou přišel zlom, začalo se dařit. V současné době, za čtyři roky, mám přeloženo více jak šedesát stránek. Je to pěkná srozumitelná staročeština.

Jak to, že se to zatím nikomu ve světě nepodařilo vyřešit?
Těžká odpověď. Domnívám se, že k pochopení tohoto problému, řešení Voyničova rukopisu, musí být něco víc, co těžko dokážu definovat. Samozřejmě k tomu, to je dost podstatné – je zapotřebí znalost jazyka, staročeštiny a dalšího… Spousta badatelů se soustředila v kapitolách Rukopisu ( herbář, kosmologie, ženské postavy, recepty) pouze na obrázky a snažila se zde najít řešení. Já jsem se soustředila vyloženě na text, znaky, šifry. Bez jejich přečtení, vyluštění se nedá nic spolehlivě určit.

Jak na vás vyluštěné texty působí?
Jako soukromá, velice intimní oblast člověka, který se svěřuje a přitom doufá, že dál se tyto informace nedostanou. Proto jsem také váhala s publikováním dosažených výsledků. Jsou o životě v té době, filozofické úvahy, eseje, o rodině, potřebě lásky (mnohdy až detailně), co také vede až k jejímu zániku, jak se svět vyvíjí, k čemu spěje. Stránky dávající množství odpovědí i pro současnost. Rukopis ukazuje, že lidská povaha je pořád stejná. Pokrok, technika šly sice dopředu – ale kdo ví, jaké byly kultury před námi. Ty zákonitosti popisované v Rukopisu z doby před 600 lety pro lidi stále platí. Je to hlavně o vytváření vztahů. Věčným soubojem kladu a záporu. Právem nazývám toto dílo Knihou života.

Svůj objev i soukromí si pečlivě chrání. Jak to v odborných kruzích bývá, nutno čekat i reakci, zda dílo prezentované autorkou nese punc pravosti či nikoliv. Irena Hanzíková je však připravena přeložený širší text obhájit před odbornou komisí, pokud se jí někdo ozve.
Když jsem pozdě večer odcházel, ještě dlouho do noci svítilo v domě světélko…

Dovolím si ocitovat jeden úryvek: „Zlo odporné si říká ctěné. Stačí se krásně vycítit, sžít ve prospěch. Poté málo se daří dravý odpad přemoci. Dávat se padlým, nestřežit své statky a světem být rozdrcen.."

Jak hodláte naložit s překladem tohoto díla?
Je to otázka další úvahy. Zatím – vše mám pečlivě uložené, přeložené stránky mají notářský zápis. Jenom pro zajímavost udávám, co to je za práci, kdy třeba devět řádků jsem luštila čtrnáct dnů. Mým pomocníkem v práci, kromě jiného je pouze klid, tužka a papír. Při studiu Voyničova rukopisu jsem se s jeho použitou abecedou, rukopisem postupně sžívala.

Oldřich Houška