I přes náročný program, kdy s bravurou zvládá účast v soutěžích, hraní na koncertech a ještě k tomu studium na Hochschule für Musik, Theater und Medien v německém Hannoveru, neodmítla ani žádost o rozhovor krátce předtím, než se v neděli 24. září představí v kostele sv. Václava v Dobrušce na koncertu VII. ročníku festivalu F. L. Věka.

Na festival F. L. Věka přijíždíte jako vítězka mezinárodní soutěže Pražské jaro 2017. Víte, čím jste přesvědčila porotu, že jste nejlepší?
Dle rozhovoru s pány porotci ihned po vyhlášení výsledků by se asi dalo říct, že především interpretací finálového koncertu P. I. Čajkovského; z druhého kola pak vyzdvihovali Českou rapsodii B. Martinů a povinnou skladbu napsanou speciálně pro letošní soutěž. Otázka je ale asi spíše mířena na mé „přednosti“ ve hře na housle obecně, ale přiznám se, že to bych si asi netroufla odpovídat…

Máte za sebou úspěchy v několika soutěžích. Co pro Vaši kariéru znamená prvenství na Pražském jaru – otevřel Vám tento úspěch tzv. dveře na významné festivaly a nová pódia?
Rozhodně je to nejvýznamnější dosavadní úspěch, znamená pro mě splněný sen a asi mi zaručí „slávu“ na domácí půdě (úsměv). Otevření dveří se děje podle mého názoru postupně, ale zcela jistě především v ČR mám teď velmi mnoho koncertních příležitostí.

Jak dlouho jste se připravovala a s jakým repertoárem jste soutěžila?
Opravdu plně jsem se na přípravu soustředila od druhé poloviny dubna, ale samozřejmě již přibližně od začátku roku bylo Pražské jaro hlavní metou tohoto roku. Jak jsem již zmínila, ve finále jsem hrála svůj (oblíbený) koncert P. I. Čajkovského, op. 35. V prvním kole jsem soutěžila se skladbami J. S. Bacha (Grave a Fuga ze Sonáty pro sólové housle č.2 a-moll), N. Paganiniho (Capriccio č.2) a pro všechny byl povinný Mazurek op. 49 A. Dvořáka; ve druhém kole pak následovala povinná skladba zkomponovaná pro Pražské jaro v tomto roce, konkrétně Balada o Nackenovi a houslistovi, skladatelem je pan David Lukáš. Dále mě čekala první věta z koncertu W. A. Mozarta, konkrétně č. 3 G-dur, Česká rapsodie H307 B. Martinů a na závěr Variace na originální téma op. 15 H. Wieniawského.

Prozradíte, na jaký nástroj hrajete?
Hraji již sedmým rokem na skvělý nástroj „Rasti da Martin“, postavený v roce 2009 mladým houslařem Rastislavem Žumárem, který je původem ze Slovenska, ale studoval v Itálii a na jeho nástroje (především housle, violy a violoncella) hrají někteří mí kolegové i studenti po celém světě.

Vítězství v houslové soutěži Pražského jara jste pro naši zem získala po dlouhých třiceti letech. Odměnila jste se nějak za tak obrovský úspěch?
Abych řekla pravdu, hned druhý den po vítězství jsem se vracela do školy do Hannoveru a seděla osm hodin na zkoušce orchestru. Pak jsem zjistila, že jsem se dostala díky nemoci jiného soutěžícího do čtvrtfinále na soutěž Michael Hill na Novém Zélandu a že tím pádem musím okamžitě nastudovat částečně nový repertoár…, takže to bylo velmi hektické. Chvilku času jsem měla až o prázdninách, kdy jsem se ovšem zároveň i vdávala, takže to byly zase jiné (ač hezké) starosti (úsměv). A před týdnem jsme se s manželem vrátili ze svatební cesty. To byla opravdová odměna. Nyní mě čeká opět spousta práce.

Plánujete sólovou dráhu nebo budete usilovat o pozici koncertního mistra ve špičkovém orchestru nebo to bude kombinace obojího?
Kombinace obojího by byla samozřejmě naprosto skvělá. Zatím se nechávám unášet příležitostmi, které při studiu mám, a uvidím, jak až daleko se dostanu se sólovým hraním. Zatím ale stále předpokládám, že jednou skončím v orchestru. Což pro mě ovšem bude skvělé, protože hru v orchestru miluji již od střední školy! Otázkou zůstává, usadíme-li se v Čechách nebo v Německu, kde studuji a ráda bych se pokusila dostat místo v některém tamním orchestru.

A na úplný závěr: Co nabídnete posluchačům festivalu F. L. Věka – na co se mohou těšit?
Zahraji nejprve druhou část z Bachovy první Partity pro sólové housle h-moll, tedy Sarabandu, Double, Tempo di Bourrée a Double, a následně mou „srdcovku“ - Sonátu pro sólové housle č. 1 g-moll Eugéna Ysaÿe.

Dana Ehlová