Jste v plné sezoně. Co obnáší ta letošní, na kolika místech vás mohou milovníci cirkusu vidět?
Děláme tak čtyři města v měsíci. Sezona začíná v únoru, končíme koncem listopadu, takže to představuje třicet, čtyřicet měst ročně. Letos jsme začali v Čechách, potom jsme byli na měsíc a půl v Polsku, teď znovu pokračujeme doma.

To je určitě pořádný zápřah a dřina, kterou často návštěvník cirkusu ani nevnímá.
Tady musí každý dělat úplně všechno. Dokud byl státní cirkus, byly funkce rozdělené, byli artisté, řidiči, administrativa a tak dál. Teď, abychom se uživili, musí každý přiložit ruku k dílu. Když se přejíždí, jsme řidiči, když se staví šapitó, pomáhá snad každý, no a při představení jsme  artisté a drezéři. Chudák ten, kdo je moc šikovný, ten je na tom nejhůř, to je tak vždycky  (smích)…

Jak vypadá současné složení vašeho „ansámblu"?
Páteř samozřejmě tvoří rodina. Mám dva syny, kteří pokračují v rodinné tradici.  Veškeré  drezury mimo slonů si obstaráváme sami. K tomu angažujeme další naše špičkové  artisty, máme tu i artisty z Bulharska a Německa.Ve finále je z toho dvouapůlhodinový program.

Kterého čísla v programu si nejvíc považujete?
Jsem přesvědčený o tom, že divákům nabízíme celkově kvalitní program. Největším tahákem je ale bezesporu drezura slonů, kterou máme angažovanou z Německa. Tou se můžeme pochlubit asi jenom my, máme ji už třetím  rokem. Byli jsme vlastně mezi prvními, ne-li vůbec první a možná jediní, kdo angažovali artisty z Německa, dřív to bylo spíš obráceně, oni angažovali artisty od nás. Musím se ale pochlubit i svými syny. Hynek dělá ekvilibristiku, která je hodně fyzicky náročná, ale také drezuru lvů, medvědů a zeber. Tíhne od malička ke zvířatům, což je i moje původní povolání, protože jsem drezér zvířat. Má to prostě po mně.     Ludvík dělá vzdušné číslo na řemenech a nožní žonglování. Oba kluci se nemají rozhodně za co stydět. Jsou z nich špičkoví artisté, mají o ně zájem i cirkusoví agenti, takže odjíždějí na zimní angažmá. Letos by měli být v Německu.

Cirkus Humberto je drezurami zvířat známý, uznávaná je i jeho péče o zvířata. Jste výborně hodnocení – jako 1 A. Co to znamená?
Hlavně jsme hrdí na to, kolik zvířat jsme odchovali. Statistiku u sebe nemám, ale bylo to asi dvacet velbloudů, dvacet, třicet lvů, asi šest medvědů, poníky a lamy už ani nepočítáme. To je za dobu dvaceti let, co máme soukromý cirkus. O zvířata se staráme, jak nejlépe umíme, což nakonec ocení i diváci, kteří si přijdou prohlédnout náš  zvěřinec. Dnes máme do šedesáti zvířat, stavy se mění, protože se rodí nová. U nás jsou zvířata na prvním místě, pak teprve lidi. Jak už jsem řekl, moje původní povolání je drezér,  jsem vyučený chovatel cizokrajných zvířat. Tím je to dané (úsměv).

U drezury jste ovšem stále.
Od malička jsem měl a stále mám rád velbloudy, takže pořád dělám hlavně jejich drezuru, kterou postupně rozšiřujeme. Jsem hrdý na to, co jsem s velbloudy dokázal. Přede mnou to nikdo u nás nedělal, až postupně, a kolegové to určitě přiznají, to od nás okoukaly i jiné cirkusy. Do té doby byli velbloudi bráni spíš jako dekorace, tradovalo se, že jsou spíš hloupější a mnoho neumí. Ale ten mýtus jsem zboural.
K drezuře a taky práci se zvířaty bych chtěl dodat, že obecně my Češi, Němci a Francouzi jsme patřili a snad stále patříme ke světové špičce. Jsou určité finty, mohlo by se říci i know-how, které se týkají práce se zvířaty, ty se předávají jen v rodině a neradi do nich zasvěcujeme někoho dalšího.  U zvířat je důležité znát jejich psychologii. Zkušenosti mi předávali staří drezéři, které jsem měl to štěstí poznat.

Cirkus Humberto, to je pojem, který lidé znají. Nejen díky stejnojmennému románu, ale také televiznímu seriálu, který se setkal s velkým diváckým ohlasem. Četl jste Bassův román?
Samozřejmě, je to pro nás taková povinná četba. Román je sice trochu idealizovaný, přikrášlený, což ale asi musí být. Jak vím z tátova vyprávění, Eduard Bass s cirkusem kočoval a byl to strašně skromný a nenáročný člověk. Spal v maštali na balících sena, od rána byl mezi lidmi, povídal si s nimi, sledoval, co se děje, psal si poznámky. Ten opravdu věděl, o čem píše. Cirkus si vyzkoušel na vlastní kůži.

Pomůže vám třeba, když se vysílá televizní seriál? Zvýší se zájem o Cirkus Humberto?
Určitě to vliv má. Někteří  lidé si řeknou: „viděli jsme Cirkus Humberto v televizi, půjdeme se na něj podívat na živo". Ten seriál je kvalitně udělaný, dělali ho lidé, kteří o tom kumštu něco věděli, hrají v něm špičkoví herci i artisté. Mohli by ho vysílat častěji (smích)!

Jak vidíte konkurenci ve vaší branži, kolik je u nás cirkusů?
Našich cirkusů je asi třicet. A každý má jinou strategii. Někdo počítá  s tím, že se na některá místa chce vracet. Tím pádem se snaží mít program na nějaké úrovni. Jiní razí heslo: hlavně že přijdou lidi a po mně potopa. Nejhorší na tom je, že některým to vychází – a těm dobrým cirkusům to strašně kazí pověst. Sám říkám, že je u nás pět dobrých cirkusů, pak pět, na které se dá ještě koukat, a možná pět, které se snaží. Dalších patnáct bych zrušil, ale na to nemám sílu. Osobně za konkurenci považuji jen jediný cirkus, ale teď mu reklamu dělat nebudu.
Začínají k nám ale jezdit zahraniční cirkusy. Na rozdíl od nás ovšem mají výhody, nemusí třeba platit silniční daň, mají podporu svých států. V podstatě si jezdí k nám udělat takovou lepší dovolenou. My od státu žádnou podporu nemáme, takže se nám v těchto podmínkách hodně špatně konkuruje. A na některých místech nám házejí klacky pod nohy třeba i na radnicích. To nás mrzí.

Když člověk vidí seriál, může mu cirkusácký život připadat romantický. Jaký je ve skutečnosti?
Je to prostě náš úděl. Někdy děláme šestnáct hodin a nadřeme se jak horníci, někdy jen osm, ale vlastně jsme neustále v práci. Třeba letos byla dlouhá zima, sníh, mrazy. Někdy jsme byli rádi, že jsme vůbec připravili samotný výstup. Pak začaly deště. Postavit cirkus byla hrozná dřina. Byla města, kde jsme ani nevěděli, jak vypadá centrum, nedostali jsme se ani podívat na náměstí.
Ale třeba dnes je nádherné počasí, vše je připraveno. Je pohoda, málem romantika. Sám říkám, že když nastoupí nový zaměstnanec, hlavně u technického personálu, a vydrží jaro, vydrží celou sezonu. Není to o financích, u cirkusu musí mít člověk trochu srdíčko, bez toho to nejde. Ale když se dělá kumšt poctivě, uživíte se, projedete kus světa, prožijete úplně jiný život než ti, kdo jsou pořád jen na jednom místě. Cirkusáci  jsou vlastně cestovatelé.

To nemáte opravdu vůbec volno, ani v zimě?
Letos skončíme v listopadu, zimoviště máme v Lysé nad Labem. Něco ještě natrénujeme, opravíme to, co jsme rozbili, koncem února zase vyjíždíme. Takže o nějakém zásadním volnu opravdu nemůže být řeč. Týden dovolené jsem měl jednou za celý život.

Přesto všechno táhnete tu svou příslovečnou káru dál. V čem je podle vás budoucnost cirkusů?
Myslím si, že kumštýři, jako jsme my, to budou mít stále těžší. Ale určitě přežijeme, protože každé naše představení je originál. A lidé jsou už dnes unavení a vykoukaní ze všech těch internetů, televize a špatných zpráv. Vracejí se zpátky k nám. Nabízíme jim živé umění, živá zvířata i trochu té romantiky. A to potřebují.