VIZITKAJiří MACH
narozen v polovině století a v polovině roku

Ženatý – čtyři děti, pět vnoučat

Autor knih: Příběhy od Zlatého potoka, Příběhy ze starých listin, Střípky z minulosti Podorlicka,
Pověsti z Dobrušska, Vyprávění o zámku Skalka

Dále spoluautor: Dobruška, Dobrušská privilegia, Pověsti z Orlických hor a Podorlicka, Křesťanství v Podorlicku, Orlické hory a Podorlicko – krajina protkaná barokem, Vlastenectví, církev a společnost v proměnách 19. a 20. století

Jak dlouho se věnujete historii?
Historii se věnuji od mládí. Vlastně mě bavila už ve škole a měl jsem štěstí i na učitele, kteří mě k ní přivedli. Velice rád vzpomínám zejména na pana učitele Štěpána, který dějepis vypravoval krásným stylem jako příběhy. Už od 14 nebo 15 let jsem také chodíval do dobrušského muzea, kam tenkrát nastoupil dr. Hladký a chodil sem i Václav Matouš, což byli moji celoživotní přátelé. Bohužel ani jeden z nich už nežije. Nechtěl bych a neměl zapomenout na svého tatínka, který mi odmalička kupoval knížky o historii, a mě to nesmírně zajímalo. Trochu paradoxně jsem pak šel studovat sociologii, ale nikdy jsem nelitoval, protože  sociologický pohled na dějiny je možná i zajímavější než ten historiků.Takže to byla dobrá průprava k tomu, co dělám.

Co předcházelo tomu, než jste se stal ředitelem Vlastivědného muzea?
V oboru jsem vlastně pracoval už od svého nástupu do zaměstnání. Krátký čas po ukončení školy jsem byl v rychnovském Okresním archivu a pak jsem pracoval na odboru kultury ONV, kde jsem měl v referátě památkovou péči a ochranu přírody - v podstatě obory velice blízké. V roce 1984 jsem nastoupil v Dobrušce a příští rok to bude už třicet let, což je doba zralá k tomu, abych měl vlastní evidenční číslo.

Kdo Vás nejvíce ovlivnil a inspiroval při volbě povolání?
Jak jsem už řekl, byli to lidé, kteří sami vlastně historií žili a měli ji rádi. Ať už to byl Láďa Hladký, Václav Matouš, pan učitel Štěpán nebo můj tatínek, stejně jako celá řada dalších lidí, s kterými jsem se v životě potkal a kteří na mě působili velice inspirativním způsobem. Za všechny bych rád jmenoval např. dr. Juzu, bývalého ředitele Okresního archivu nebo dr. Vaclíka, který nedávno zemřel. To byl zakladatel Českého spolku přátel betlémů a člověk neskutečným způsobem zapálený pro betlemářství, který mi pomohl při zakládání naší sbírky betlémů.

Co ve Vaší profesi považujete za důležité?
Tak jako v každé profesi je i tady důležité, aby ji měl člověk rád. Když dělá něco člověk rád, tak to ve většině případů dělá i dobře. Důležitá je i touha se učit a poznávat nové věci a je úplně jedno, kolik je vám let, zda 18 nebo 60…pořád se dozvídáte něco nového a čím víc vylézáte na pomyslnou horu poznání, tím víc zjišťujete, že obzor, který ještě neznáte, je mnohem a mnohem širší. To platí i v historii.

Které období historie máte nejraději?
Velmi stručně – 18. a 19. století. Je to doba, kdy se vytvářel náš národ, kdy i náš region sehrál mimořádnou úlohu v dějinách naší země, a pořád je na tom co objevovat. Je to i záležitost velmi aktuální, což vidíme i z toho, jak často ji využívají a bohužel v mnohých případech i zneužívají mnohé politické síly v naší zemi, odprava doleva.

S jakou osobností historie Dobrušky byste se rád setkal a proč?
Nerad bych, aby to vyznělo jako klišé, ale s Františkem Vladislavem Hekem. Myslím si, že to byl jeden z velmi moudrých lidí, kteří měli nesmírně široký rozhled, a to nejen na svou dobu. Vždyť v jeho knihovně bylo přes 3 200 svazků. Kdo to dnes má?! To je naprostá výjimka. Navíc si představte, že žil o dvě stě let nazpátek. Hek neměl knihy proto, aby mu dělaly parádu v bytě - celý život velmi intenzivně studoval a bádal. On byl renomovanou osobností. Rád bych se s ním setkal a myslím si, že bychom si velice hezky povídali.

V současné době chystá muzeum otevření nových expozic. Jak jste se na jejich vzniku podílel, nebo podílíte?
Jsem autorem scénářů obou expozic, tzn. jak Příběhu města Dobrušky, tak Příběhu dobrušské židovské obce. Přenesení scénáře do „koukatelné" podoby to není práce jednoho člověka, ale týmu lidí. Kdybych já vytvářel estetické ztvárnění, dopadlo by to katastrofálně. Ale musím být u toho. Veškeré kroky jsou se mnou konzultovány a do jisté míry mám možnost je řídit.

Vloni jste připravil zajímavý cyklus Dny židovské kultury. Co vás na této kultuře nejvíc zajímá?
Židovská kultura je něco mimořádného ve světových dějinách. Je to fenomén, který přetrval několik tisíc let – žádná kultura, snad s výjimkou čínské, netrvá tak dlouho jako židovská. Je něco neskutečného, že národ, který je jejím nositel, procházel tvrdými zkouškami, kdy byl na pokraji svého zničení, ale vždycky se dokázal vzpamatovat, znovu vstát a znovu žít. A to už od starověku až do nešťastné éry holocaustu v minulém století - to je obdivuhodné. Tato kultura má v sobě obrovskou moudrost, stačí si přečíst některé knihy o rabínech…a při tom to je někdy tak jednoduše, ale krásně podané, že ani nejsložitější filozofické systémy nemohou konkurovat. Na židovské kultuře si zvláště cením životního optimismu. Pesimismus ve smyslu „všechno je ztraceno, vše je špatně", tam nenajdete. V podtextu lze vždy vyčíst „a stejně jdeme dál" a to je velmi inspirativní pro jakoukoliv kulturu, pro jakéhokoliv člověka.

Jeden z pořadů byl věnován židovskému humoru. Je Vám humor a zvlášť ten židovský blízký?
Je. Je mi velice blízký, protože je to humor inteligentní. Vzpomenu při této příležitosti na přítele Václava Čápa, velmi aktivního režiséra ochotnických divadel, který miloval veselohry, ale inteligentní veselohry. Myslím si, že existuje několik druhů humoru, které mají takový druhý plán, v němž je obrovská myšlenková hloubka a moudrost – to je především židovský humor, pak anglický a dovolil bych si připojit i humor český, který dokázal stejně jako Židé v nepříznivých dobách povzbuzovat ducha národa. Proto je židovský humor českým lidem velice blízký.

Máte rád divadlo nejen jako divák, ale také jako herec. Co Vám divadlo přináší?
To se dá vyjádřit stručně: dobíjím si tam baterky. Je to záležitost nesmírně inspirativní a povzbuzující a vůbec nejde o pár minut potlesku. Člověk se tam dokáže převtělit do něčeho jiného. Najednou vyskočíte ze své kůže, jste v jiné a můžete se v ní volně pohybovat. Divadlo hraju od svých 5 let a znamená pro mě opravdu moc. Brzy bych se mohl dožít 60. výročí hraní divadla.

Když si můžete vybrat, na co jdete do divadla - jaká hra Vás potěší?
Jak jsem už naznačil – inteligentní veselohra. Mám rád smích, mám rád humor, ale ne primitivní a hloupý. Mám rád např. Cimrmany, v nichž se můžete smát za předpokladu, že o tom něco víte. Pokud něco málo víte o českých dějinách, je to velmi inspirativní záležitost. Když nejmladšímu synovi bylo asi 10 let, pouštěli jsme si Cimrmany místo večerníčku a já jsem měl úžasnou příležitost vypravovat mu právě na těchto hrách o českých dějinách. Možná i to ho inspirovalo k volbě studijního směru – dělá na „peďáku" obor čeština – dějepis.

Jste také autorem několika knih. Můžete nám říci, pod jakými tituly jste podepsán?
První byly Příběhy od Zlatého potoka v r. 2008, řádově to bude asi deset knih, které se všechny týkají našeho regionu. Jsou z oblasti literatury faktu nebo to jsou pověsti. Trochu poetičtější text jsem napsal do krásné publikace fotografa Lubomíra Imlaufa Orlické hory a Podorlicko – krajina protkaná barokem. Je to kniha, kde je primární fotografie, ale velice se mi líbí. Na celé řadě publikací jsem se podílel jako spoluautor, k nim patří úspěšná Dobruška nebo publikace, které shrnovaly závěry konferencí, které jsme pořádali. Poslední titul byla moje velmi srdeční záležitost – Vyprávění o zámku Skalka.

Připravujete v tomto směru něco dalšího?
Mám dopsanou knihu, která se bude jmenovat Příběhy z muzejního depozitáře. Je to vyprávění o tom, co by mohly vyprávět předměty ve sbírkách našeho muzea. S kolegy Slavíkem a Frýdou připravujeme publikaci s pracovním názvem Stopami minulosti Dobrušska, což by mělo být povídání o památkách.

Co zajímavého jste v poslední době četl, máte nějakého autora obzvlášť v oblibě?
Já čtu pořád něco. Už od mládí bych asi neusnul bez knížky. Teď momentálně čtu Paměti Prokopa Drtiny, velice zajímavé čtení, které přibližuje dobu těžkých chvil. Mým autorem č. 1 je Karel Čapek, jeho nádherný jazyk je něco úžasného. Nikdy neodešel od svého vysokého standardu – v knihách ani v článcích pro noviny. Snad jen Vladislav Vančura s ním v jazykové kultuře snese srovnání. Oba jsou nedostižným vzorem pro každého, kdo by chtěl něco napsat.

Má člověk s tak širokým záběrem jako Vy ještě čas na nějaké další koníčky?
e to neuvěřitelné, ale ano. Rád chodím a na svých cestách, převážně po vlastech českých, sbírám kameny. Mám jich doma poměrně slušnou sbírku – panelák to zatím ještě unese – a dokonce mě v tom podporuje i moje žena. Rád čtu knihy o geologické minulosti země, o mineralogii…kameny se mi hrozně líbí.

V pořadu o židovském humoru s Vámi vystupoval i Váš syn, vídám vás spolu v divadle. Dá se říci, že máte v rodině pokračovatele?
Jsem rád, že ano. Je to už pátá generace ochotnických herců v naší rodině. Už dědeček mého tatínka hrál na přelomu 19. a 20. století divadlo, jeho tatínek hrál divadlo, můj tatínek hrál i režíroval, hrál téměř do konce svého života. Jeho poslední role byla dědeček Dubský v Našich furiantech, na což se vždy těšil a říkal, že až si zahraje tuto roli, může skončit. Můj syn v maturitním roce jedno představení režíroval a v jednom hrál, má divadlo velice rád.

Jste také kronikářem Dobrušky. Je něco, co byste si přál zapsat do kroniky?
Přál bych si každý rok zapsat do kroniky něco v tom smyslu, že lidem v našem městě bylo dobře, že si pomáhali a že něco hodnotného a trvalého vytvořili. Myslím si, že každý rok k něčemu takovému dojde, tak je to v podstatě splněné přání. Nejsou to jen materiální věci. Třeba se sehrálo pěkné divadlo, nějaký spolek udělal něco užitečného apod. Jsem rád, že takové věci mohu do kroniky zapisovat a že tohle přání je každoročně nějakým způsobem naplňováno, protože psát kroniku mě velice baví. 

Dana Ehlová