Kolowratové byly hojně rozvětveným rodem, dříve se dělili minimálně do osmi větví, například libštejnské, žehrovické, bezdružické či linie Krakowských z Kolowrat. Pouze tato větev přetrvala do současnosti, své jméno odvozuje od hradu Krakovec na Rakovnicku. Z posledních generací Kolowratů je známý například příslušník libštejnské větve Hanuš Kolowrat (1879-1955), který byl diplomatem a zasloužil se o československou účast na olympijských hrách v roce 1912 ve Stockholmu. Právě jeho synovi Kryštofovi byl po roce 1989 vrácen mimo jiné zámek Rychnov nad Kněžnou.

Ke známým příslušníkům rodu patřil i automobilový závodník Alexandr Kolowrat (1886-1927), který za volantem také zahynul. Jeho bratrovi Jindřichovi byl po roce 1989 vrácen mimo jiné Kolowratský palác v Praze.

Plzeňský rodák Kryštof Kolowrat studoval lesnickou školu v Písku a později v Trutnově, kde se v únoru 1948 zúčastnil demonstrace proti nastupující totalitní moci. Ze školy byl ale těsně před maturitou vyloučen, zatčen a po osmiměsíčním pobytu ve vazbě nastoupil k pomocným technickým praporům. Pak pracoval u státních lesů jako dělník, později v tkalcovské továrně a znovu v lese.

V roce 1953 byl zatčen a vězněn za protistátní činnost (uvězněni byli i jeho rodiče; matka strávila rok na Pankráci). Skončil v dolech, odkud ho vysvobodila až amnestie v roce 1954. Poté žil v severočeském Duchcově a v jihočeské Černé v Pošumaví, kde pracoval v pstruhárně.

"Fyzické práce jsem si užil hodně. Ale když je člověk zdráv a zvládne to, manuální práce není nic ponižujícího. Cením si každé práce. S lopatou a krumpáčem jsem dělal 15 roků," říkal.

Kryštof Kolowrat si vzal v listopadu 1957 v Teplicích za manželku Drahoslavu Jirouškovou, ženu z občanské rodiny. V srpnu 1958 se jim v hornickém Duchcově narodila dvojčata - syn Jan a dcera Dagmar.

"Po srpnu 1968 navštívili otce příslušníci Státní bezpečnosti a řekli mu, ať se sbalíme, že pro nás ve čtyři ráno přijede auto a odveze na hranice. Otec nechtěl, ale nakonec si to rozmyslel a odjeli jsme jako nežádoucí osoby s pár kufříčky do Vyššího Brodu. Tam jsme pěšky přešli přes přechod," vzpomínal na odchod do Rakouska Kryštofův syn Jan.

Kryštof Kolowrat zde v dolnorakouském Steyersbergu založil pstruhárnu. "Začínali jsme z ničeho. Manželka chodila do fabriky a živila rodinu, já jsem nejenom řídil práce, ale tvrdě dělal při výstavbě objektů. Dokázali jsme tak vytvořit prosperující rodinný podnik," vzpomínal.

V Rakousku zůstal až do roku 1995, i když předtím pobýval často v Čechách a vyřizoval restituci. "Na hraběcí titul si nepotrpím," říkal tehdy, "ale zato se hlásím k tomu, že jsem baron - černý baron!"

Po roce 1989 mu bylo v restituci vráceno na 5000 hektarů půdy na Rychnovsku, zámek v Rychnově nad Kněžnou a menší zámečky v Černíkovicích na Rychnovsku a v Černé Vodě v Orlických horách na Královéhradecku, který ale ještě dříve, než jej rod dostal, v lednu 1993 do základů vyhořel.

"Když jsem se do Orlických hor po desítkách let vrátil, nepoznával jsem to tu. Kde býval krásný les, tam jsem našel spoušť. Byl to hrozný zážitek vidět, jak stromy nastojato umírají a já nemohu pomoci," vzpomínal.

Správu majetku převzal po smrti Kryštofa Kolowrata v prosinci 1999 ve Vídni jeho syn Jan.

A krédo Kryštofa Kolowrata? "Ve svém životě jsem se řídil tím, že je důležitá nejenom disciplína, ale i sebedisciplína. Aby člověk dělal dobře nejen to, co ho těší, ale i to, co je jeho povinností," řekl jednou.