Text Arnošta Lustiga, jenž je obžalobou nejhrůznějšího zločinu v historii lidstva, v těchto dnech zvláště silně rezonuje s děním na Ukrajině. Recitace Vilmy Cibulkové, Jiřího Lábuse a až pod klenbou svatostánku stojícího Viléma Udatného vyvolávala mrazení v zádech. To vše umocňovalo propojení s kantátou Ich habe genug (Mám již všeho dost) pro sólový bas, hoboj a smyčce, kterou Johann Sebastian Bach zkomponoval před 295 lety na text neznámého autora. Pěvec Gustáv Beláček, hobojista Vilém Veverka a pardubický soubor Barocco sempre giovane hudbou génia a zpěvem viditelně dojímali nejen majitele vstupenek, ale i sami sebe. Žijeme opravdu šílené dny. O to víc je třeba vnímat výjimečnost a odkaz takových tónů i slov.

Stačí připomenout kratičkou část z textu Arnošta Lustiga: „Říkají nám naši mudrcové, že sice není možno neplakat, že ale věčný pláč nás samotné by zničil, až bychom byli jako ti, nad nimiž pláčeme… Budoucnost je jinde, neboť vzpomínka je jenom polovina bytí.“

Výtěžek tohoto večera putoval na pomoc Ukrajině. Snad proto nebylo překvapením, že si vstupenku zakoupili mnozí z těch, co před několika málo dny v Dobrušce podpořili ve výsledku obrovskou humanitární sbírku v roli dárců nebo dobrovolníků.