Nizozemská exilová vláda, sídlící během německé okupace v Londýně, vyzvala v září 1944 obyvatelstvo, aby provedlo generální úder na železniční síť v zemi a přerušilo tratě. Důvod byl zřejmý: odříznout německé jednotky odolávající invazi Spojenců v Normandii od zásobování z Německa.

Německý vůdce Adolf Hitler odpověděl na tuto výzvu uvalením embarga na potraviny a palivo posílané do okupovaného Nizozemska. V zemi brzy vypukl hlad, který zachvátil zejména západní hustě obydlené aglomerace. Velká města zprvu přežívala na pouličních vývařovnách, v nichž se na základě přídělového systému rozlévala polévka, ale s přibývajícími týdny a měsíci potravin neustále ubývalo. Nedostávalo se ani chleba a brambor. A pomoc byla daleko.

„Spojenci osvobodili po svém vylodění na kontinentu v červnu 1944 jižní část Nizozemska, ale severozápadní část včetně velkých měst Amsterdam a Rotterdam zůstala v německých rukou,“ uvedla před deseti lety pro časopis Elinor Florence jedenašedesátiletá Maaike Anamiová, žijící v Rotterdamu v domě, v němž za války bydleli její prarodiče a rodiče. Válečné události znala z vyprávění matky a strýce.

O tvrdosti a rozhodnosti československého odporu vůči maďarské agresi svědčí také výčet ztrát. Přestože Čechoslováci čelili na Podkarpatské Rusi obrovské početní i materiální přesile, zaznamenali během ústupových bojů menší ztráty než protivník
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Zapomenutý boj o Podkarpatskou Rus

Zima z roku 1944 na rok 1945 navíc přišla nezvykle brzy a na nizozemské poměry byla hodně drsná, s teplotami pod bodem mrazu ve dne i v noci. Kvůli embargu chybělo domácnostem uhlí a dřevo se rodiny snažily uchovat spíš pro vaření, než na zátop. Hlad a zima si brzy začaly vybírat daň v podobě tisíců lidských životů.

„Byla to příšerná zima. Domy v té době neměly žádnou tepelnou izolaci, bylo v nich strašně chladno, takže se všichni sesedávali kolem sporáku nebo zůstávali co nejvíc v posteli. Lidé rozebírali budovy a pálili nábytek, jen aby se udrželi v teple,“ vyprávěla Anamiová.

Její babička jednoho dne uviděla inzerát, že se bude bourat stará drůbežárna a lidé si z ní mohou brát dřevo zdarma. „Hned tam vyrazila, a když došla, už tam jeden muž na střeše odlupoval střešní krytinu a další rozebíral stěnu. Přidala se k nim, ale než stačila cokoli udělat, muž na střeše propadl stropem dolů a strhl s sebou obrovský dřevěný trám, který ji praštil do nosu,“ popsala.

Dne 3. listopadu 1948 poslala Berta Grynszpanová svému bratru dopis, v němž mu popisovala uvíznutí rodiny v bídných podmínkách mezi hraničními přechody dvou zemí, Německa a Polska, jež nechtěly Židy přijmout. O čtyři dny později začal mladík střílet
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Zabiják u zrodu křišťálové noci

Ženě místo zranění podle ní naštěstí jen oteklo. „Trám smrděl slepičím hnojem, ale stejně ho hned vzala s sebou. Děda jí jel s vozíkem naproti, a když babičku uviděl, jak si to k němu šine úplně špinavá s oteklým nosem, prý se smíchem zalkal: Tohle že je ta sladká blondýnka, kterou jsem si vzal?“ doplnila Anamiová.

Babička se snažila zajistit rodinu i jinak. Už před svatbou pracovala jako švadlena a během války začala vyrábět čepice, které měnila za jídlo. „Sedláci kolem Rotterdamu její čepice milovali a ona je s nimi směňovala za brambory. Každý den trávila celý den na kole a sháněla jídlo. Udržovala rodinu naživu,“ vzpomínala s obdivem vnučka.

Lidé se prý v té době chovali různě. „Jednou vezla tašky plné brambor a zjistila, že už nedokáže vytlačit těžké kolo nahoru na pobřežní hráz. Najednou si všimla, jak se k ní blíží německý voják, a pomyslela si: Tak, a je po mně! Voják ale položil zbraň a kolo jí nahoru vynesl,“ vyprávěla Anamiová.

První letecký souboj druhé světové války museli vybojovat 24. března 1939 slovenští letci s maďarskými stíhači
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. První letecká bitva nad Slovenskem

Jindy však její statečná prarodička takové štěstí neměla. „Policie ji zastavila u zátarasu poblíž Rotterdamu a nizozemský policista jí ukradl všechno jídlo, na které se tolik nadřela. Vrátila se domů rozzuřená a zklamaná.“

V lednu 1945 se jídlo stalo ještě nedostupnějším a lidé začali umírat hlady. „Byly dny, kdy moje rodina jedla jen tulipánové cibulky. Máma vzpomínala, že chutnaly odporně, byly hrozně hořké. Strejda mi nedávno řekl: Nevíte vůbec, jaké to je, vzbudit se ráno před cestou do školy a nemít v domě ani drobeček chleba,“ pokračovala ve vzpomínkách.

„Někteří lidé jedli z hladu i svoje psy a kočky. Máma i strejda denně hladověli. Po válce vzpomínala na to, jak seděla ve třídě, když jí najednou začalo nahlas kručet v břiše. Ve svém věku se cítila opravdu hodně trapně.“

V době zvolení byla Háchova lidská i odborná pověst zcela neposkvrněná. Zpočátku se snažil okupantům čelit, po likvidaci Heydricha a následné nelítostné německé krvavé pomstě se však v podstatě zhroutil
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Nešťastný prezident Hácha

Při jedné procházce s babičkou uviděla matka Anamiové elegantně oblečeného muže, podle zevnějšku očividně dobře situovaného. Najednou se shýbl a začal sbírat zrnka hrachu z nepatrné loužičky polévky, která zůstala na dláždění. „Mámu to šokovalo, když viděla takového elegantního pána sehnout se a sbírat jídlo z ulice. Takové zoufalství nastalo kvůli jídlu.“

Myšlenky všech lidí v západním Nizozemsku se upnuly jenom k jídlu, lidé na ně mysleli celé dny i celé noci, kdy nemohli spát. V březnu 1945 už hladovělo kolem 20 tisíc lidí. Exilová vláda prosila Spojence o pomoc.

Američané byli původně proti shozům jídla, protože se báli, že z něho budou mít prospěch především Němci. Po několikatýdenním vyjednávání ale nakonec dostali od Němců povolení jídlo nizozemským civilistům shodit.

Když se 29. dubna 1945 rozduněl nad Nizozemskem orchestr leteckých motorů, babička Maaike Anamiové se nejdřív k smrti vyděsila. Zažila už jeden velký nálet na Rotterdam v roce 1940 a byla přesvědčená, že nízkoletící lancastery znamenají konec. „Svrhnou na nás pumy!“

V pražském povstání se bojovalo i o Dejvické nádraží. Esesáci poté někam odvlekli zajatce, jejichž tváře jim nejspíš připomínaly je samé. Tyto lidi už nikdo z jejich blízkých nikdy nespatřil
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Záhada dejvického masakru

Z letadel se skutečně začaly snášet k zemi stovky těles. Padaly ale docela tiše, bez zlověstného hvízdání a po dopadu nevybuchovaly. Brzy už všichni věděli: Je to jídlo!

„Lidé se odevšad vyhrnuli, začali jásat. Letadla letěla tak nízko, že mohli vidět do tváře členům posádek, kteří jim mávali z kulometných věží. Všichni tančili a křičeli. Někteří vytáhli ukryté národní vlajky a mávali jimi letadlům. Máma a strýc na ten den nikdy nezapomněli. Let operace Mana jim zůstal ve vzpomínkách jako zázrak, doslova jako dar jídla z nebes. Přinesl jim život ve chvíli, kdy už hleděli do tváře smrti,“ vzpomínala rotterdamská rodačka.

V rámci operace, jež získala opravdu příznačné jméno operace Mana, svrhly ten den bombardéry britského Královského letectva první náklad dodávek potravin. Od 1. května 1945 se k nim přidali ještě Američané ve vlastní operaci, jíž pojmenovali jako operace Gáblík. Bombardéry shazovaly potravinové balíčky z nízké výšky, protože armáda se rozhodla nevyužívat pro tuto operaci padáky.

Posádky čtyřmotorových bombardérů Avro 683 Lancaster vyložily v Anglii z zbraně i bomby a do vytvořeného volného prostoru začaly nakládat potravinové balíky, převážně plechovky, sušená jídla a luštěniny jako fazole. K akci se spousta letců přihlásila dobrovolně, přestože byli trochu nervózní: odstrojené bombardéry se neměly jak bránit případnému útoku, musely letět v nízké výšce a nikdo si nemohl být jist, že Němci nezačnou střílet.

Dne 22. května 1937 byl zatčen maršál Sovětského svazu Michail Tuchačevskij. Vinili ho ze spolupráce s trockisty a špionáže ve prospěch nacistického Německa. Mohla za to temná hra Reinharda Heydricha
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Heydrichova temná hra s Benešem

Touha pomoci však byla silnější. Některé posádky začaly vyrábět balíčky z vlastních přídělů čokolády a tvrdých bonbonů, aby je pak nad Nizozemskem shodily lidem do zahrad a ulic se zprávou: „Pro děti.“

„Byl to ten nejkrásnější nálet za celou válku,“ shodli se všichni, kteří se ten den vznesli nad Nizozemsko.

„Lidé byli všude – stáli na střechách, vyhrnuli se na ulice, vykláněli se z oken. Každý měl v ruce něco, čím nám mával – kapesník, šátek, prostěradlo – bylo to neuvěřitelné," vzpomínal dojatě zadní střelec Ken Wood.

„Do smrti nezapomenu, jak jsem na jedné ze střech uviděl nápis ,Díky, Tommy'. Ty lety byly nádherné, jako bychom najednou osvobození přiblížili realitě,“ napsal letec Gibson.

V roce 1937 dosáhla fenomenálního vítězství ve Velké pardubické komtesa Lata Brandisová
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Statečná jezdkyně pokořila nacisty

Během deseti dnů svrhly bombardéry hladovějícím Nizozemcům jedenáct tisíc tun jídla. Britské bombardovací velení uskutečnilo celkem 3100 letů, dalších 2200 provedlo letectvo Spojených států amerických. Lety pokračovaly až do kapitulace Německa 8. května 1945.

Mezi lidi, které piloti svým potravinovým náletem zachránili, patřila i jedna později velmi slavná osobnost. Herečce Audrey Hepburnové bylo v roce 1939 deset let. Její otec Joseph Victor Anthony Ruston byl Brit, narozený shodou okolností nedaleko Prahy v obci Úžice, kde jeho rodina vlastnila cukrovar, její matka Ella van Heemstra byla nizozemská šlechtična. Audreyiny rodiče se však v roce 1936 rozvedli a otec se krátce po vypuknutí války vrátil zpátky do Anglie, kde se stal předním činovníkem britské fašistické strany.

Matka pak v mylné naději, že Nizozemsko zůstane neutrální, přestěhovala Audrey i s jejími dvěma nevlastními bratry do domu jejich dědečka v městečku Arnhem, které se v září 1944 stalo dějištěm krvavého finále spojenecké operace Market Garden. Budoucí herečka se tak stala svědkem několikadenního marného boje obležených britských výsadkářů, jejichž úkolem bylo obsadit arnhemský most, s nečekanou německou přesilou.

Byla moravská tanečnice Hedvika Navrátilová milenkou portugalského krále a špionkou konspirující proti Rakousku-Uhersku? Záhadný příběh moravské Maty Hari není dodnes zcela vysvětlen
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Moravská Mata Hari

Po více než 30 letech dostala nabídku hrát v hollywoodském filmu Příliš vzdálený most, který byl uměleckou rekonstrukcí těchto událostí, ale kvůli traumatizujícím vzpomínkám odmítla.

Audreyina rodina se během války zapojila do protinacistického odboje. Jeden z jejích nevlastních bratrů přešel k partyzánům, druhý byl odveden do Německa na nucené práce. Přímo Audrey působila v odboji jako spojka a přenášela ilegální vzkazy ve svých baletních cvičkách. Rodina však trpěla bídou, protože Němci jí zabavili veškerý majetek.

„Nebyla mouka ani maso a v dobách největší krize jsme vařili cibulky tulipánů a zkoušeli jsme upéct chleba z trávy,“ vzpomínala později Audrey na válečná léta.

Na konci války tak vážila v důsledku podvýživy v šestnácti letech necelých čtyřicet kilo, trpěla žloutenkou, chudokrevností, otoky a astmatem. Lékaři o mnoho let později prokázali, že její štíhlá postava a špatný metabolismus byly důsledkem dlouhodobé podvýživy za války. Konec světového konfliktu strávila s matkou v tajném úkrytu za jejich rodinným domem a v den jejích šestnáctých narozenin bylo Nizozemsko osvobozeno.