Československý stát se po svém vzniku v roce 1918 nezabydloval ve svých hranicích snadno. Vedle vojenského sporu s Polskem o Těšínsko musel řešit i napjaté vztahy s Němci žijícími v českém pohraničí. Ti se odmítali s nově vzniklou republikou a svým postavením podřízené menšiny smířit. Jejich političtí předáci proto reagovali na vznik Československa vyhlášením čtyř provincií, které chtěli připojit k Rakousku. 4. března 1919 vyvrcholily tyto protesty sérií německých demonstrací, které na sedmi místech vyústily ve střety s československou armádou. Nejkrvavější z nich se odehrál v Kadani.

Podle historika Jiřího Kopici, autora knihy Boj o pohraničí – demonstrace 4. března 1919 v Československu, byl podstatou konfliktu spor o volby do rakouského Národního shromáždění ve Vídni. Čeští Němci se chtěli těchto voleb zúčastnit a prohlásit se tak za rakouské občany, ale to zase nemohla připustit československá vláda. Německé demonstrace byly navíc nejenom vzkazem Praze, ale především do Versailles, kde v té době jednali vítězové první světové války na Pařížské mírové konferenci o podmínkách mírových smluv mezi vítěznými státy a poraženými Centrálními mocnostmi. Čeští Němci chtěli, aby světoví politici jejich právo na sebeurčení podpořili.

Hlad obyvatelstva v Plzni vyústil ve střelbu, jíž padlo za oběť šest dětí:

Hladové bouře v Plzni v roce 1918. Plzeňské ženy demonstrují před zásobovacím skladištěm
Plzeňský masakr. Vojáci při hladové bouři v červnu 1918 zastřelili šest dětí

Rakouská vláda i německý tisk poměrně dlouho ujišťovaly německé obyvatelstvo v českém pohraničí, že se volby v těchto regionech opravdu v únoru uskuteční. Jenže v březnu už bylo jednoznačné, že se konat nebudou. Představitelé takzvané Deutschböhmen, tedy největší ze čtyř pohraničních provincií s převažujícím německým obyvatelstvem, proto svolali na 4. březen (den, kdy se mělo konat první zasedání nově zvoleného rakouského parlamentu) do všech okresních měst těchto provincií protestní demonstrace. Německá sociální demokracie vyhlásila na týž den generální stávku.

Průběh demonstrací se město od města lišil, hlavně v závislosti na tom, jak moc se demonstranti střetli s československými vojáky. Ke střelbě došlo celkem v šesti českých městech: v Hostinném, Chebu, Kadani, Karlových Varech, Ústí nad Labem a ve Stříbře.

Krvavé zakončení měly i události v moravském Šternberku; tam však podle Kopici nešlo o akci německé sociální demokracie, nýbrž místních německých nacionalistů. Ti v pět hodin ráno zaútočili proti československým státním úřadům, obsadili město i strážnici a donutili její vojáky stáhnout se do posádky mimo město. Velitel posádky se rozhodl město dobýt zpět a při pochodu ulicemi se s vojáky dostal pod palbu z okolních oken.

Když se v tehdejším Prostějově začaly šířit poplašné fámy, vyústily v demonstraci, která si vyžádala 23 mrtvých:

Fronta před obchodem s potravinami v roce 1917 ve Švédsku. Hlad zachvátil v důsledku válečných událostí celou Evropu
Horor v Prostějově: Hlad přiživil fámy, davovou psychózu. Přišla střelba do lidí

Následně se rozhořel pouliční boj, v němž československá armáda sáhla i k použití kulometu. Důsledkem bylo 17 mrtvých, z toho dvou uniformovaných československých vojáků, z nichž jeden byl shodou okolností německé národnosti.

Celkem si 4. březen 1919 vyžádal v českém pohraničí 56 životů, včetně oněch dvou vojáků. Nejtragičtější průběh měl bezesporu v Kadani, kde mezi 25 oběťmi bylo i 10 žen a 8 dětí.

Na kadaňském náměstí se ten den shromáždily jeden až dva tisíce lidí. Protože se s demonstracemi počítalo, vydalo chomutovské velitelství místním posádkám rozkaz zajistit v každém městě všechna strategická místa. Na průběh protestů tak dohlíželi vojáci s puškami i se třemi kulomety, umístěnými v oknech domů, dvěma na poště a jedním v hotelu.

K tomuto opatření vedl mimo jiné incident z předchozího dne, kdy se na schůzi německého obyvatelstva, svolané místním německým sociálně demokratickým spolkem do restaurace Střelnice, ozvaly výzvy k demonstrativnímu projití československých kasáren, umístěných v té době v kadaňském hradu. Schůze se v civilu zúčastnil i voják z kadaňské posádky Rudolf Gloss, kterého ale Němci poznali, takže se musel zachránit skokem z okna. Všechno pak nahlásil.

Generální stávka v prosinci 1920 přerostla zejména v hornických oblastech, na Kladensku a na Mostecku, bezmála v povstání:

Generální stávka v prosinci 1920 přerostla zejména v hornických oblastech, na Kladensku a na Mostecku, bezmála v povstání, ilustrační foto
Sto let od Rudé záře nad Kladnem. Tehdy se ještě republika komunistům ubránila

Vojáci tak druhý den kasárna hlídali a podle všeho aspoň ze začátku trpělivě čelili invektivám, jenže situace se jim nakonec i přesto vymkla z rukou. Hlavně poté, co se agresivní dav přesunul k ostatním demonstrantům na náměstí. „U radnice se shromáždilo několik agresivních mladíků, kterým se nelíbilo, že na ní visí vedle německého i československý červenobílý prapor. Začali se domáhat vstupu do radnice a chtěli československý prapor strhnout,“ popisuje průběh události Jiří Kopica.

Rozzuření němečtí studenti začali holemi otloukat omítku na radnici a snažili se dostat do dveří, kde jim bránil ve vstupu starosta Hergl. Mezitím už ale československou vlajku jeden z Němců (údajně to byl hudebník Franz Weber) opravdu ukořistil.

To si zase nedali líbit vojáci, kteří sledovali situaci z oken. Velitel místní posádky nadporučík Rudolf Třešňák poslal na radnici praporčíka Zeithammela s vojínem Schubertem s rozkazem, aby vyvěsili československý prapor znovu. To udělali, ale přitom – zřejmě na revanš – odstranili zase německou vlajku.

Následně vznikla na náměstí vřava, nad níž Třešňák ztratil kontrolu.

Leopold Hilsner měl smůlu, pro soud byl pachatelem doslova jako z učebnice:

Leopold Hilsner měl smůlu, pro soud byl pachatelem doslova jako z učebnice. Nebohá švadlenka Anežka Hrůzová se stala po tragické smrti téměř národní mučednicí
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. O smrti Anežky Hrůzové a hrůzné hilsneriádě

Zeithammel se Schubertem se snažili dostat z davu, který jim hrozil a nadával a údajně také házel kamením. Z druhé strany se do tohoto chumlu zamíchali další dva českoslovenští vojáci, svobodník Tulka a pěšák Ženatý. O tom, co se dělo dál, existují až dodnes dvě odlišné verze, jedna německá a jedna česká.

Podle pozdějšího Třešňákova hlášení namířil jeden z německých studentů na Tulku revolver a vystřelil. Kdosi ale prý v téže chvíli srazil svobodníka zezadu holí na schody, takže výstřel minul svůj cíl. Ženatý v odpověď vypálil z pušky a „studenta s revolverem“ zastřelil.

Podle německé verze byl ale student neozbrojený a po vojácích hodil jen kusem malty z otlučené omítky. „Dnes už se nedá s jistotou říct, kde je pravda. I kdybychom se o to pokoušeli, skončíme u hypotéz. Podle mě tam byl především hrozný zmatek a v jeho středu dva čerství nezkušení vojáci, kteří se mohli cítit ohroženi. A byl z toho výstřel,“ uvažuje Kopica.

Celá situace byla od rána pro obě strany mimořádně vypjatá, a tak se ona nešťastná rána (po níž podle Třešňáka vypálil z davu Němců někdo ještě jednou) stala spouštěčem následné děsivé tragédie.

Po likvidaci Heydricha a následné nelítostné německé krvavé pomstě se Emil Hácha v podstatě zhroutil:

V době zvolení byla Háchova lidská i odborná pověst zcela neposkvrněná. Zpočátku se snažil okupantům čelit, po likvidaci Heydricha a následné nelítostné německé krvavé pomstě se však v podstatě zhroutil
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Nešťastný prezident Hácha

Voják Josef Šťastný, který obsluhoval kulomet, umístěný na poště v prvním patře, nezvládl emoce a zřejmě se rozhodl své kolegy na náměstí bránit. Podle pozdějšího Třešňákova hlášení vypálil bez rozkazu dlouhou výstražnou dávku do země, jenže střely se odrazily od dlažby a zamířily bohužel přímo do chumlu přihlížejících, kteří se ani neúčastnili demonstrace, jen ji sledovali od morového sloupu uprostřed náměstí. Šťastný tragicky nedomyslel nejen to, že střely po nárazu do dláždění poletí dál, ale ani to, jaký devastující trhavý účinek budou po své deformaci mít.

Celková bilance této jediné salvy tak byla neuvěřitelně krutá: na místě zahynulo 18 lidí, další desítky byly zraněny, sedm z nich později svému zranění podlehlo. A protože kulomet zasáhl právě jen přihlížející a nezúčastněné publikum, převažovaly mezi oběťmi ženy a děti.

Nejmladším zabitým se stal teprve jedenáctiletý Karl Loschmidt, kromě něj zahynulo dalších sedm teenagerů: třináctiletý Karl Tauber, čtrnáctiletí Ferdinand Kumpe a Paula Schmidlová, šestnáctiletí Oskar Maier, Hugo Nittner a Julie Schindlerová a sedmnáctiletá Marie Zienerová. Celkem 12 obětem nebylo ani dvacet let. Dva mrtví byli Češi.

Byla noc na 12. června 1937 a sovětský diktátor Josif Stalin se právě zbavil svého nejschopnějšího vojenského velitele, kterého na smrt nenáviděl:

Dne 22. května 1937 byl zatčen maršál Sovětského svazu Michail Tuchačevskij. Vinili ho ze spolupráce s trockisty a špionáže ve prospěch nacistického Německa. Mohla za to temná hra Reinharda Heydricha
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Heydrichova temná hra s Benešem

U morového sloupu zahynula také 51letá Němka Marie Loosová, kterou odražená střela zasáhla do břicha. Její manžel Josef Loos na to později reagoval tak, že inicioval vznik malované pohlednice, zachycující situaci na kadaňském náměstí bezprostředně po střelbě. Ta dodnes patří mezi nejznámější vyobrazení kadaňského masakru.

Celý incident byl sice vyšetřován, jenže trochu podivným způsobem. První vyšetřovací komisi poslala armáda. Komise došla k závěru, že vojáci jednali v sebeobraně. Pak se začal případem zabývat vyšší vojenský divizní soud v Terezíně, který chtěl vyslechnout jak střelce z kulometu Josefa Šťastného, tak i pěšáka Ženatého, z jehož zbraně padl první armádní výstřel.

Jenže celý 74. pluk, který v Kadani zasahoval, byl z města stažen a převelen do Košic a Užhorodu. Ani jednoho z vojáků se tak vyslechnout nepodařilo, protože nebyli dohledatelní. Soud obdržel jen zprávu, že byli převeleni.

Muž s koženým kufrem na vlakovém nádraží není nic neobvyklého. Nikdo tehdy nemohl tušit, jaké hrůzy zavazadlo ukrývá: 

Tmavší a podsaditý. To je zhruba vše, co policie zjistila o nikdy neztotožněném muži, který se pomocí dvou velkých kožených kufrů zbavoval rozřezaného těla Otýlie Vranské
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Po stopách vraždy Otýlie Vranské

Výbor, který zastupoval oběti, se proto obrátil na civilní soud v Mostě, ale i ten nakonec došel k závěru, že incident zavinili demonstranti a nikoli armáda.

Celé události se následně zmocnila propaganda obou stran, které se jednak snažily samy obhájit, jednak získat z celé věci politický kapitál. Vláda Deutschböhmen ve Vídni zaslala delegátům mírové konference protestní memorandum a prohlašovala, že českoslovenští vojáci začali střílet do davu bezdůvodně, možnou opačnou střelbu z davu i házení kamení popřela. Také tvrdila, že nikdo z Čechoslováků nebyl usmrcen ani zraněn, což nebyla pravda.

Na druhé straně československá vláda začala tvrdit, že demonstrace měly být přípravou na velké povstání, což byla podle všeho rovněž falešná konstrukce. Masakr však nakonec, i přes mezinárodní pobouření, mírová jednání nijak neovlivnil, vláda Deutschböhmen byla rozpuštěna a obyvatelé pohraničí se museli sžít s novým státem.

13. března 1929 při spiritistické seanci na pražských Královských Vinohradech prý došlo k pozoruhodné sérii strašidelných jevů:

Při spiritistické seanci v ateliéru sochaře Fojta byl prý vyvolán duch faraona Tutanchamona, jehož zjevení provázela smršť tak hrůzyplných událostí, že celá seance začala být záhy považována za prokletou
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Záhadná seance v Blanické

To samozřejmě nezůstalo bez odezvy ve 30. letech, kdy se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, kterého začali podporovat i sudetoněmečtí nacisté. Kadaňský incident se pro ně stal okamžitě symbolem „československého útlaku“ a hrůz, jimž musí sudetští Němci v Československu čelit. Československo se naopak snažilo povědomí o masakru co nejvíc vytěsnit, což byla politika, která přetrvala i po druhé světové válce a za komunistického režimu.

Kde přesně byla vina, se přitom ani nedá určit. Celý příběh se dnes dá číst především jako varovné memento před politickými vášněmi, které v případě, že překročí určitou mez, vedou k tragickým důsledkům.