K povídání usedáme v pohodlí pokoje v útrobách Jindrova rodného domu v Brně-Husovicích. „Tady jsem se narodil, tady žiju a tady hodlám i umřít,“ říká se smíchem a pokračuje: „Je to dům, který vystavěl můj dědeček. Bydlili předtím s babičkou na Cejlu, což tehdy byla brněnská luxusní adresa. Pak se postupně Cejl stal součástí brněnského Bronxu, ale teď už to zase luxusní adresa pomalu začíná být. Dědeček byl stavitel. Typický buržoa, jak byl později označen. Pocházel z nejchudší rodiny ze vsi, vystudoval stavařinu, otevřel si stavební kancelář, etabloval se a pak jako buržoa nedostal ani korunu důchodu. No a tenhle dům je jeho vlastnoruční dílo.“

Pavel Zedníček
Herec Pavel Zedníček: Pandemie byla jak příprava na důchod

Ovšem, pokud je mi známo, byl to také dědeček, kdo probudil váš celoživotní zájem o muziku.
Určitě, začalo to v dětství s prvorepublikovými kuplety na deskách, co měly sedmdesát osm otáček za minutu. Pochopitelně díky nenechavým dětským ručičkám se některé rozbily, některé vydržely. Potom v tom pokračoval tatínek. Jezdil po celé republice na služební cesty a vozil mi další takovéhle desky. V tomto pokoji byl gramofon s odnímatelným reproduktorem, a když mi pak maminka v šedesátých letech dovezla první dvě desky, což byli Beatles a Rolling Stones, dal jsem reproduktor do okna a dělal diskotéku pro naši ulici.

Odkud ty desky byly?
Maminka byla muzikantsky velmi erudovaná. Měla státnici ze zpěvu, z klavíru a ze tří jazyků. Byla to vzdělaná paní. Za heydrichiády chránila svou nejlepší kamarádku, která byla židovka. Ta jí to pochopitelně nezapomněla a za komunistů ji pozvala do Vídně a do Ameriky. S ohledem na tyto souvislosti tehdejší režim maminku ven pustil. A ona mi třeba přivezla Sgt. Peppera od Beatles čtrnáct dní po vydání, což myslím nikdo v republice neměl. Takže jsem ho jako šestnácti, sedmnáctiletý hoch už pěkně vyhrával z okna.

Maminka se tedy věnovala hudbě aktivně. Vy také?
Samozřejmě mě k tomu vedla a musel jsem hrát na krásné pianino, které stálo v tomhle pokoji v rohu. Dobře si pamatuji, jak jsem cvičil Bélu Bartóka. Pak ale začalo bigbítové období, tady vedle stálo gramorádio Tábor a já už ve tři hodiny měl ucho u Svobodné Evropy a nad Bartókem vítězil Elvis, Roy Orbison, Beatles, už mi to prostě nedalo.

Pojďme teď k brněnským diskotékám, u jejichž zrodu jste stál. Všechno to začalo…
…návštěvou v Německu. Bylo to v roce 1967. Delegovali mě prostřednictvím CKM na evropský seminář mládeže v Dortmundu. Na závěrečném večeru, který se jmenoval Europa Party, jsem byl vyštván na jeviště s kytarou, kde jsem zahrál tři písničky od Olympiku. A pak jsem poprvé spatřil člověka, který stál za gramofony, a já pořád nechápal, co tím myslí, co se bude dít. Říkal si „plattenspieler Mike“ a dělal diskotéku, což jsem do té doby neviděl. No a rok nato už jsem v Brně dělal první svoji. Mohl za to tenhle zážitek v dortmundském hotelu Die Krone. Od té doby také fandím fotbalové Borussii Dortmund. Tehdy mi ještě v tamních mládežnických klubech věnovali některé malé desky, které už vyňali z jukeboxu. Dneska jsou to desky, dá se říci, k nezaplacení. Odřené singly na pětačtyřicet otáček za minutu a na nich tehdejší opravdu velké hity.

Klára Janečková
Spisovatelka Janečková: Knihy jsou jako moje děti. Nikdy nebudu sama

Jaká byla vaše první diskotéka?
Byl únor, chumelenice, v klubu narváno. Lidi vůbec nevěděli, co to diskotéka je, takže byli zvědaví. V celém klubu byly k dispozici jenom dvě velké desky, první album Bee Gees a Help od Beatles. A z těchhle dvou elpíček já dělal pět hodin diskotéku. Ohlas byl veliký a Miloš Bernátek, který vedl klub na Šelepce, mi na to konto řekl: „Ty budeš první brněnský diskžokej.“ Čtrnáct dní nato už jsem byl na plakátech. Akce se jmenovala „Pět hodin tance za tři koruny“.

Tohle období ovšem nepřineslo do vašeho života jenom radostné události. Měl jste namířeno na práva, ale vaše studium záhy skončilo. Proč vlastně?
Práva mi připadala jako taková ctihodná alma mater. Udělal jsem přijímačky, ale pak přišel soudní trest za účast na protisovětských demonstracích. Byl jsem osm týdnů ve vazbě v Bohunicích, což byla další škola života. Prožil jsem necelých osm týdnů na štroncně, jak se říkalo cele, v hodně různorodé společnosti. Bylo to po demonstracích 21. srpna 1969, na kterých Češi stříleli do Čechů. Tady v Brně to zaplatili životem dva lidé. Na právech mi pak řekli: „Aby se to s vámi netáhlo celý život, chceme vám doporučit, abyste požádal o ukončení studia.“ Udělali to velmi elegantně.

Právnický talár tedy pro vás zmizel v nedohlednu a bylo nutné poohlédnout se po nějaké práci…
Protože už jsem měl za sebou amatérské zkušenosti s diskotékou, vydal jsem se neohroženě na jedinou brněnskou uměleckou profesionální agenturu zvanou Krajský podnik pro film, koncerty a estrády, které jsme říkali Krpoflek. Tam jsem jim sdělil, že bych rád dělal diskotéky, a oni se zeptali: „Co to je?“ Předvedl jsem jim to a dostal jsem nejnižší známku „ohlašovatel za 120 korun za večer“. Honorář to nebyl příliš slavný, ale už jsem byl profík. Později jsem si zvýšil uměleckou aprobaci na konferenciéra, což už bylo lepší. Takhle jsem v pražské Lucerně v roce 1975 konferoval koncert velkých brněnských popových hvězd, jako byli paní Veselá, Blehárová, Martha a Tena, Bob Frídl nebo Ulrychovci, který se jmenoval Brno’75. Ovšem diskžokejské profesi jsem zůstal věrný natrvalo a posléze i na rozhlasových vlnách.

Mohl byste zavzpomínat na vaše letité přátelství s legendárním brněnským silákem a recesistou Frantou Kocourkem?
Všechno se to vázalo k proslulé Nudli. Tak se říkalo závodnímu klubu Vlněna na tehdejší Gottwaldově ulici na Cejlu. Býval tam takzvaný BAV klub, do něhož chodívala brněnská bohéma, mezi jinými i Franta Kocourek. Tam jsme se seznámili a naše přátelství pak trvalo přes všechny možné peripetie. Zasáhla mě i jeho láska k hantecu, ve kterém se mistrně vyznal, a proto jsem se rozhodl vztyčit prapor, který padl po jeho úmrtí. Samozřejmě nejen já. Třeba Michal Polák, zpěvák skupiny Synkopy 61, zesnuvší před nedávnem. Začali jsme vymýšlet další různá souvětí, výrazy, věty, prostě proto, aby brněnský hantec nezanikl.

Herečka Jitka Sedláčková
Herečka Jitka Sedláčková: Na sobě chci všem ukázat, že nikdy nic nekončí

Ale jak to bylo s hantecem původním, historickým, jak jste se k němu dobrali?
Franta Kocourek ho mrskal jako bičem. Já ho od něj pochytil při množství sezení v cukrárně u Vočků, která vlastně byla spíš vinárna. Takhle jsem se mimoděk učil od Franty.

Jak byste člověku, který v životě o brněnském hantecu neslyšel, vysvětlil, kde se vzal?
Profesor Nováček, který o něm napsal pojednání Brněnská plotna, situuje jeho zrod do počátku minulého století. Jako v Praze byli pepíci, v Brně byli takzvaní plotňáci. Byla to partička svérázných figurek na hraně zákona a měli mezi sebou řeč, které většina Brňáků nerozuměla. A odtud se brněnský hantec rekrutoval. Franta Kocourek byl v tomto ohledu naprostý světlonoš. Byl to pábitel, člověk, který naprosto dokonale vládl hantecem, a k tomu fabulátor, jenž si dovedl vymyslet nejrůznější věci jako třeba mistrovství světa ve lhaní. To pochopitelně sám i vyhrál. Mimochodem, historka, se kterou vyhrál, byla příběhem dvou plotňáků z Řečkovic, kteří si těsně před Štědrým dnem vyhlídli v lesíčku borovici a šli ji podříznout. Šli v noci, moc neviděli a zdála se jim příliš těžká. Když pak dorazili do kéru, tedy do bytu, rozsvítili a div je neranila mrtvice. Na té borovičce seděl přimrzlý myslivec, který tam čekal na dvanácteráka. Roztopili kamínka, myslivec začal rozmrzat a přicházet k sobě a povídá jim: „Hoši, za to, že jste mi zachránili lajvku, nedám vám ani pokutu.“

Když se na hantec podíváme zcela formálně, mám pocit, že je to především směs obecné češtiny a nejrůznějších germanismů.
Samozřejmě, Brno bývalo velmi germánské město. Žila tu spousta Němců. Proto spodina, nebo chcete-li sociálně slabší třída, hovořila tak, aby jí výše postavení nerozuměli, ovšem pochopitelně německé výrazy jim do řeči pronikaly. Oni si mezi sebou rozuměli, pro další už to bylo složitější. Po Frantovi je dalším brněnským odborníkem na hantec Pavel Číča Jelínek, který napsal zajímavou knížečku Štatl aneb hantec. V ní právě píše o plotňácích a o té prapůvodní brněnštině.

Připadá mi, že poslední dobou narůstá o hantec opět zájem, zejména mezi mladými lidmi. Svérázné jsou Pohádky v hantecu Honzy Hlaváčka nebo dosti prostořeké sdružení KKRD Boys.
Je pravda, že mnozí, třeba vy v Práglu, jak bychom řekli, znáte hantec spíš jako takovou lascivní záležitost, kde se hlavně omílá alkohol a sex. Ale je to jazyk, který dokáže být velmi jemný, něžný a poetický. Proto se i trošku pyšním, že jsem do něj přeložil Malého prince a tak jsem dokázal, že i takový hantec dokáže být.

Coby knížka se vámi přeložený Malý princ Antoina de Saint-Exupéryho objevil pod názvem Malé principál na sklonku loňského roku, později dostal i audioknižní podobu ve velice půvabném podání herce Zdeňka Junáka. Kde se zrodil nápad tohle kouzelné poetické dílko přeložit?
Nabídka přišla od paní Martiny Dlabajové, což je dáma, která vystudovala v Itálii a je to snad největší sběratelka Malých princů na světě. Má tuto knihu v neskutečných vydáních, třeba v kambodžské kmérštině nebo v indonéských nářečích, v šesti nebo dokonce osmi italských nářečích. Vyprávěla mi, že kdykoliv přijede do ciziny, a ne přímo do té mainstreamové, vyhledá nějaký antikvariát nebo zapadlé knihkupectví a pídí se po Malém princi. Ani nevím, kým jsem jí byl doporučen, abych přeložil tuhle vzácnou a krásnou knížku. Přiznám se, že jako dítě jsem jí až tak neporozuměl, i když je napsána pro děti – ty mladší ji moc nepochopí a neocení, to přijde až s věkem. Ale pravda je, že dokonce paní vedoucí v knihovně na Dobříši seznámila děti s českým překladem i s podobou v hantecu a dětem se to líbilo.

Martina Randová
Konec Ordinace? Nečekané, říká seriálová Heluš Martina Randová

Nechyběly vám pro takhle specifickou knížku v původním hantecu některé výrazy?
Je to tak. Původní hantec nepojme všechna ta výraziva z této vzácné knihy. Tady musím třeba pochválit svoji ženu, která mi poradila. Jedna z hlavních postav je liška, v hantecu lišmen. To ale zní trochu mužsky, navíc je to spíš termín pro přitažlivou, atraktivní dívku. Uvažoval jsem proto nějak využít slůvko fox a žena povídá: „Co třeba foxna?“ Tak jsme spolu stvořili hantecový výraz pro lišku – foxna. Podobné to bylo i v několika dalších případech. Tak vznikl i lampášfíra – fíra coby šéf, vedoucí, a lampášfíra jako ten, kdo rozžíná lampy… Chtělo to hodně přemýšlení. Seděl jsem na chalupě, žena mě zásobovala jídlem a pitím a já celé dny přemýšlel a vymýšlel. Jedna stránka mi zabrala klidně dvě tři hodinky.

Zaujal mě termín pro hroznýše – hroznohadica. I v tomto případě se jedná o novohantecový výraz z vaší hlavy?
Toho jsem vymyslel, jak se říká, z fleku. Paní sběratelce Dlabajové se ze všeho nejvíc líbilo, když hroznohadica šlukla elefanta, tedy hroznýš pozřel slona…

Nemáte chuť pustit se do překladu nějakého jiného klasického díla, aby také získalo svou podobu v hantecu?
Ještě pořád vím, co to bylo za práci. Mám teď rozepsanou vlastní biografii, kterou mi nabídlo nakladatelství, v němž Malé principál vyšel. Tu tedy píšu ve spisovné češtině. Chci, aby byla hodně humorná a vtipná, takže věřím, že i ta si najde své čtenáře. Nicméně, ještě něco v hantecu…? Tak dobře, je to výzva. Možná, že ještě něco v tomhle ohledu spáchám.