Královna záhad s kapkou jedu. Vražedně dobrá Agatha Christie

Na co asi legendární autorka vzpomínala v posledních měsících svého života? Vrátila se snad v duchu do roku 1916, tedy do doby před neuvěřitelnými šesti dekádami, kdy se v hrabství Dartmoor pustila do velkého dobrodružství, jímž bylo psaní její první novely Záhada na zámku Styles? Tehdy se zrodila postava belgického (přesněji valonského) detektiva Hercula Poirota, kterého Agatha Christie obdařila mnoha vrtochy a výstřednostmi – od pečlivě navoskovaného knírku až po přehnaně distinguovanou mluvou s nápadným přízvukem.

Dcera Agathy Christie: televizní Poirot se jí musel přijít představit

Mimochodem, ten silný akcent Poirot jen předstíral. Nu ano, nekruťte pochybovačně hlavou! V knize Tragédie o třech dějstvích z roku 1935 tuto svou kamufláž bez rozpaků vysvětluje. „Je pravda, že ovládám perfektně angličtinu se všemi jejími jazykovými zvláštnostmi,“ svěřuje se zde věrnému druhovi Arthuru Hastingsovi.

„Ale, příteli milý, mluvit lámanou angličtinou je nesmírná výhoda. To vede lidi k tomu, aby vámi pohrdali. Řeknou si – cizinec, nedovede ani pořádně anglicky. V mém zájmu není lidi děsit – místo toho v nich vyvolávám mírný posměch. A taky se chlubím! Angličané často říkají: ,Člověk, který si o sobě tolik myslí, nemůže za moc stát.‘ To je anglický názor. Není vůbec pravdivý. Vidíte, takhle já lidi ukolébám, a oni si přestanou dávat pozor. A taky se už u mě z toho stal zvyk.“

Špion v šifrovacím centru

Podobných chytáků a háčků je Agathina tvorba plná. Víme například, že práce dobrovolné sestry a lékárnice v letech první světové války ji vybavila znalostmi různých jedů, což se jí později hodilo, když nejroztodivnějšími způsoby vraždila své literární postavy. Méně už je ale známo, že kvůli výtečnému románu N či M?, pojednávajícímu o pátrání po členech páté kolony v Anglii na úsvitu druhé světové války, si Agathu Christie vzala na mušku britská kontrarozvědka MI5. Vzhledem k tomu, jak dokonale bylo v knížce vylíčeno odhalování tajných kódů, usoudili agenti Jejího Veličenstva, že musí mít spisovatelka v jejich šifrovacím centru svého špiona.

Jiřina Bohdalová: Chci se nechat očkovat. Ať se zase můžeme objímat

V onom druhém lednovém týdnu roku 1976, kdy odcházela ze života, Agathě možná blesklo hlavou i to, jak se – skoro přesně o půl století dříve – sama stala strůjcem i obětí jedné záhadné konspirace. V prosinci 1926, kdy už byla slavná, na jedenáct dní zmizela, jako by se do země propadla. Byla vypsána odměna 100 liber za její nalezení (dnes by to bylo šedesátkrát víc). Pátralo po ní tisíc policistů a patnáct tisíc dobrovolníků. Všechno marné.

Sir Arthur Conan Doyle, duchovní otec detektiva Sherlocka Holmese a Agathin velký vzor, se ji snažil najít pomocí spiritistických seancí. Nakonec ji rozpoznal jistý banjista, hrající v kapele hotelu Swan v Severním Yorkshiru. Agatha Christie se zde ubytovala pod jménem milenky svého manžela – jako paní Tressa Neeleová.

Antonie Nedošinská: představitelku chápajících matek rodiče od divadla zrazovali

Není těžké domyslit si, co vedlo citlivou ženu, jež se dozvěděla o aféře svého muže, k tak impulzivnímu činu. Navzdory určitým nejasnostem šlo o velice smutnou a intimní záležitost, která se nicméně jen pár let po spisovatelčině úmrtí dostala na filmové plátno. S krásnou Vanessou Redgraveovou v úloze opuštěné prozaičky a Dustinem Hoffmanem v roli amerického reportéra, jenž se snaží dopátrat pravdy. V čase, kdy se to vše seběhlo, podezřívala média Agathu zcela reálně z toho, že se v hotelu chtěla zabít. Sebevraždu by narafičila jako vraždu a vinu by pak hodila na nevěrného chotě.

Hrdina v důchodu

Jak vidno, skutečné osudy „první dámy zločinu“ byly všechno, jen ne nudné. Další takový útěk provedla jen o dva roky později, kdy – jak jinak než Orient expresem – odcestovala přes Istanbul do Bagdádu. Na místě starověkých vykopávek se seznámila s archeologem Leonardem Woolleym, jenž mimo jiné odkryl bájné město Ur. Woolley pak rozvodem zkroušenou hvězdu literárního světa představil svému pohlednému kolegovi Maxi Mallowanovi.

Na podzim roku 1930 se v Edinburghu konala svatba. Vztah s mužem o třináct let mladším, než byla ona, oslavila Agatha v knize Pověz mi, jak žijete. V ní sice nikdo nikoho nezabije, zato je tu se značným zaujetím vylíčeno prostředí, do kterého autorka už brzy zasadí dvě ze svých nejznámějších detektivek: Vraždu v Mezopotámii a Smrt na Nilu. Jako vzpomínku na pouť za svobodou pak napíše Vraždu v Orient expresu. Bezprostřední inspirací jí byla situace, kterou zažila, když se tímto vlakem vracela z druhé návštěvy milovaného Maxe v biblickém Ninive. Na 24 hodin tenkrát museli zastavit v turecké divočině kvůli záplavám.

Anna Kameníková: Božena Němcová prahla po lásce dychtivě a zoufale

Roku 1975 nechala Agatha v knize Opona svého románového hrdinu Hercula Poirota za poměrně bizarních okolností zesnout. Někdo spočítal, že v té době by už „belgickému skrčkovi“, jak mu spílali jeho protivníci, bylo nejméně sto dvacet. Vždyť už v roce 1920, kdy vyšla tiskem jeho první kauza, odcházel tento bývalý policista do zaslouženého důchodu. Slečna Marplová, ta věčně zvědavá paní s pletacími jehlicemi, jež se ve spisovatelčině díle stala Poirotovou ženskou obdobou, na tom byla ještě o něco hůře.

Postarší osoba, inspirovaná Agathinou babičkou, měla svá léta už v roce 1927, kdy se poprvé objevila v povídce Úterní klub. Autorkou byla definitivně opuštěna roku 1940 v rukopise Zapomenutá vražda, který vyšel tiskem až po Agathině smrti. Přesto se jak Poirotovi, tak Marplové daří neustále vstávat z mrtvých. Dokud bude dílo Agathy Christie v celém světě nejprodávanější (hned po Bibli a Shakespearovi), nenajde se způsob, jímž by mohli sejít z očí, natož z mysli ctěných čtenářů.