Závod míru. „Tour východu“ dokázala přitáhnout davy

Při prvním ročníku v roce 1948 to byla velká sláva. Zajímavé je, že šlo v podstatě o dva závody. Jeden vedl z Prahy do Varšavy, jiní závodníci jeli ve stejnou dobu v opačném směru.

Vyrazíte si teď do Betléma?

„Největší cyklistická událost v dějinách Slovanstva bude jedinečnou manifestací vzájemné spolupráce lidově demokratických národů. Na prahu májových dnů, ze samého středu hlavního města republiky vyrazí v prvých odpoledních hodinách kolona slovanských cyklistů, kteří na tisícikilometrové cestě ponesou do hrdinné Varšavy prapor své síly, odvahy, mužného srdce a neskonalé touhy úspěšně zakončit u svého cíle gigantický závod, jež nemá ve slovanských zemích obdoby,“ psalo 1. května 1948 Rudé právo.

Podobně obšírně o závodu referoval polský Glos ludu. „Barevné dresy závodníků se státními znaky na prsou vytvořily pestrobarevnou skvrnu na pozadí rudých vlajek a transparentů shromážděných na náměstí Vítězství. Podél celé trasy, kterou závod projížděl, shromážděné davy připravily cyklistům nadšené ovace,“ popsal atmosféru startu a první etapy Glos ludu 2. května 1948.

Vítězství v prvním ročníku si na obou trasách připsali závodníci z tehdejší Jugoslávie. Sedm etap s celkovou délkou 1104 kilometrů z Varšavy do Prahy ovládl Augustin Prosenik. V opačném směru se jelo pět etap a 842 kilometrů a nejrychlejší byl Aleksandar Zorić.

Veselý zvítězil stylem start-cíl

Hned ve druhém ročníku v roce 1949 se z prvenství radoval náš závodník Jan Veselý. Zvítězil hned v první etapě vedoucí z Prahy do Pardubic a žlutý trikot pro nejlepšího jezdce dovezl až do cíle po osmi etapách a 1259 kilometrech. Legenda české cyklistiky pak ještě dvakrát dojela na Závodu míru na druhém místě.

Dalším vítězem v dresu Československa se stal v roce 1964 Jan Smolík. Tehdy se jelo čtrnáct etap a 2246 kilometrů z Varšavy přes Berlín do Prahy. „Přestože se jelo už začátkem května a občas ještě sněžilo, byl to pro nás vrchol sezony. Připravovali jsme se už někdy od prosince. Když někdo zajel Závod míru dobře, jezdil celý rok na závody po světě. Když se nezadařilo, tak těch závodů bylo samozřejmě míň,“ vzpomínal Jan Smolík v roce 2012 v pořadu Retro České televize.

O rok dříve se jel vůbec nejdelší Závod míru v historii. Během patnácti etap z Prahy přes Varšavu do Berlína tehdy závodníci urazili 2568 kilometrů. „Byly různé proslavené etapy. Třeba v Polsku jsme jeli etapu dlouhou asi 230 kilometrů. Jenže k tomu se jelo ještě třicet nebo čtyřicet kilometrů z místa slavnostního startu na ostrý start, takže jsme v sedle strávili skoro tři sta kiláků,“ poznamenal ve svých vzpomínkách v Retru ČT Jan Smolík.

Kolo je na hubnutí ideální pomocník

K tomu je nutné připomenout, že závodníci neměli k dispozici žádné speciální stroje, jako je tomu dnes. Také oblečení bylo běžné – bavlněné triko a kalhoty a kožené tretry. Pokud zapršelo, vše se okamžitě nasáklo vodou, notně ztěžklo a závodník samozřejmě také prochladl. Často se tak stalo, že vzdali i špičkoví cyklisté, protože měli úplně rozedřené pozadí nebo stehna.

Třetím Čechem, který se nesmazatelně zapsal do dějin Závodu míru, se stal Vlastimil Moravec, který zvítězil v roce 1972, kdy se jelo čtrnáct etap z Berlína přes Prahu do Varšavy a závod byl dlouhý 2025 kilometrů. Vlastimil Moravec si tak vybojoval start na olympiádě, která se ve stejném roce konala v Mnichově. V silničním závodě družstev na sto kilometrů tam spolu s Milošem Hrazdírou, Jiřím Mainušem a Petrem Matouškem dojel na třináctém místě.

Ve stínu Černobylu

V letech 1985 a 1986 se spoluorganizátorství ujal cyklistický svaz Sovětského svazu a stranický list Pravda. V roce 1985 se jely etapy v Moskvě a o rok později v Kyjevě. Bohužel v roce 1986 to bylo jen několik dní po výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu, který leží jen asi sto kilometrů vzdušnou čarou od Kyjeva. Závodníci byli nucení startovat, přestože celé území pokrýval radioaktivní mrak. Skutečný stav ale tehdy státní orgány zamlčovaly a nebezpečí bagatelizovaly.

Jen dvanáct dní po výbuchu Černobylu se jela první etapa s cílem v Kyjevě, v níž zvítězil československý cyklista Jozef Regec, který pak ve žlutém trikotu vedoucího jezdce absolvoval devět etap. „Někteří sice přemýšleli o tom, že by nestartovali, ale já jsem se na to nemohl jen tak vykašlat. Byl jsem tehdy voják v Dukle Brno a dostali jsme to rozkazem,“ vzpomínal později v pořadu České televize Retro, který byl věnován Závodu míru. Radioaktivnímu spadu připisuje Regec své zdravotní problémy, kdy v roce 2005 přišel o ledvinu zasaženou nádorem.

Objet republiku na kole: sportovní výzva i toulání pro romantiky

Rudé právo tehdy přineslo článek o startu Závodu míru na titulní straně. „Před vlastním startem proběhl na kyjevském náměstí Říjnové revoluce působivý zahajovací ceremoniál, při němž hlavní roli hrálo několik ukrajinských tanečních souborů. Prolog se těšil velkému zájmu obyvatel Kyjeva, podél trati sledovalo výkony cyklistů na sto tisíc diváků,“ referoval tehdy stranický list. O nebezpečí ani slovo. Snad symbolicky ale hned pod článkem o startu Závodu míru vyšel rozhovor s hlavní hygieničkou ČSR pod titulkem Nejsou důvody k obavám, kde uklidňovala veřejnost, že žádné nebezpečí nehrozí a není důvod k obavám.

Posledním československým vítězem Závodu míru ještě na klasické trati spojující Československo, Polsko a NDR, se stal v roce 1990 Ján Svorada. Vzhledem k tomu, že už bylo po sametové revoluci, mohl se následně stát profesionálem. O tom se jeho předchůdcům jen snilo, závod si zakládal na tom, že je určený pouze amatérům.

Po pádu socialistických režimů v jednotlivých státech závod pomalu ztrácel na atraktivitě a v konkurenci světových podniků, jako je Tour de France, Giro d´Italia nebo Vuelta, prakticky neměl šanci obstát. Od roku 1993 byl závod organizovaný už pouze v Česku, i když část etap ještě vedla po území Německa či Polska. Mezi vítěze se během těchto let zapsali další tři Češi – Jaroslav Bílek, Pavel Padrnos a Ondřej Sosenka. V roce 2004 se dokonce startovalo v Bruselu, ale to už byla labutí píseň. Další rok se závod z finančních důvodů nekonal. V roce 2006 se ještě závodníci vydali na osm etap z Lince do Hannoveru a vítězství si připsal Giampaolo Cheula z Itálie. Šlo ale o definitivně poslední ročník, který uzavřel dlouhou historii kdysi slavného závodu.