„Když jsem si uvědomila, že o tom, jestli tady ještě budu nebo ne, nerozhoduji já, hrozně moc se mi ulevilo," uvádí svoje vyprávění Jitka Hlavsová. „Řekla jsem si, že pokud mi bude přáno žít, musím vykonat pouť do Santiaga a poděkovat za tuhle možnost." A tak vyrazila. Na patnáct let starém kole, bez jakékoliv sportovní přípravy. „Manžel se mi snažil všechno naplánovat, vymyslet, kde a jak budu přespávat… samozřejmě že měl obavy. Plánování ale nebylo nic pro mě. Musel se spokojit s tím, že mě na cestu pečlivě vybavil, což se mi následně několikrát hodilo," směje se Jitka.

„Když jsem si uvědomila, že o tom, jestli tady ještě budu nebo ne, nerozhoduji já, hrozně moc se mi ulevilo."
Jitka HlavsováZdroj: Archiv

Na svatojakubskou cestu se napojila v německém Regensburgu a během cesty se jí přihodila řada někdy velmi zvláštních a zajímavých věcí. "Věřím, že to vše bylo dáno, každá událost, každé setkání měly nějaký svůj smysl," říká Jitka. Ve Francii jela podél řeky Rhony až do Le Puy en Velan.

Tam měla na tachometru 1600 kilometrů a dosáhla tak v podstatě poloviny své cesty. Nejsilnější zážitky se ale Jitce pojí s amigos, partou španělských cyklistů v galicijských dresech. „Ve Francii jsme se několikrát potkávali. U památníku poutnické karavany jsme se dali do řeči, ptali se mě, odkud jedu…, když jsem jim řekla, že už mám za sebou 2300 kilometrů, nevěřícně kroutili hlavami, potěžkávali si moje staré, bágly naložené kolo," usmívá se poutnice. Když se znovu setkali 500 kilometrů od vysněného cíle, rozhodli se jet společně.

„Řekla jsem si, že pokud mi bude přáno žít, musím vykonat pouť do Santiaga a poděkovat za tuhle možnost."
Jitka HlavsováZdroj: Archiv

Poutnici se na cestě nevyhnulo ani fyzické vyčerpání. To když na špatně značené stezce zabloudila do hor. Ani na okamžik ji ale nenapadlo to vzdát a nedojet do cíle své cesty. Když pak v Santiagu na mši mezi ostatními národnostmi zaznělo i Česko, byla neskutečně hrdá, že to dokázala. Za 45 dnů zdolala 3286 kilometrů.

Po čtyřech letech se rozhodla k druhému putování. „Kdo vstoupí na camino, tak buď bez toho nemůže už být a vrací se, nebo už se tam nikdy nevrátí,” řekla po návratu domů. Měla potřebu ´dobít baterky´, přemýšlet, uspořádat si myšlenky v hlavě. Protentokrát zvolila jinou cestu a kombinaci kola s pěší chůzí. „Letěla jsem do Bilbaa, kde jsem si domluvila zapůjčení kola, a odtud vyrazila po pobřeží, říká se tomu Camino del Norte,” vyprávěla.

„Je to fyzicky náročné. Ale ten adrenalin, ta euforie to všechno přebije. Dá se to zvládnout.”
Jitka HlavsováZdroj: Archiv

Na kole zdolala zhruba 400 kilometrů, dalších 400 z Ovieda do Santiaga de Compostela pak pěšky. Celkem tedy za 22 dní, 6 dní na kole, 16 dní pěšky, urazila téměř 800 kilometrů. Bez jakékoli přípravy. „Je to fyzicky náročné. Potkala jsem Češku, která se musela vrátit, protože dostala zánět do nártu. Ale ten adrenalin, ta euforie to všechno přebije. Dá se to zvládnout,” zářila radostí a spokojeností.

Jako poutník měla na batohu svatojakubskou mušli, takže všichni věděli, že je na pouti, a průkaz poutníka, tím se prokazovala na ubytovnách. „Je to tam jiné. Jdete tou krajinou, lidé se na vás usmívají, zdraví vás. Přijdete k domu, před kterým je stolek a na něm termoska s kávou, mléko, sušenky nebo ovoce pro poutníky. V jiné vesnici je zase otevřená garáž a v ní automat na kávu, na jídlo, pár stolků a židlí,” popisovala.

„Člověk to pochopí, až když tam je, proto se sem lidé vrací. Je to něco neuvěřitelného, ten kontakt s Bohem, který tam každodenně zažívám."
Jitka HlavsováZdroj: Archiv

Krajinou, kterou putovala, byla nadšená. Na cestu se vydávala každý den. Camino Primitivo, cesta, kterou se dál vydala, je bez větších měst, často musela zdolat denně přes 30 kilometrů k další ubytovně. „Člověk to pochopí, až když tam je, proto se sem lidé vrací. Je to něco neuvěřitelného, ten kontakt s Bohem, který tam každodenně zažívám. To se potom v běžném životě vytrácí. Jdete, přemýšlíte, to se vám potom semele ten každodenní život, vyčistíte si hlavu, máte celý den pro sebe. Nikdo vás neobtěžuje, lidé se respektují,” vyprávěla. Ze Santiaga se vydala ještě na konec světa, jak se označuje nejvzdálenější výběžek do moře Finisterra.

Putování se pro Jitku Hlavsovou stalo příjemnou tradicí. Vyráží téměř pravidelně na své cesty, naposledy takto navštívila francouzské Lourdy. Kromě svých cest je to ale také neskutečně činorodá žena. Když v Lokti řeknete Loketské perníčky, Galerie Cafe, kurzy malování nebo keramiky a teď nově třeba sbírku na obnovení zvonů v loketském kostele sv. Václava, vybaví se všem jednoznačně Jitka.

Její kavárna Galerie Cafe je vyhledávaná nejen pro výbornou kávu, kterou tu vaří, ale také tu nabízejí výborné dorty, které se pyšní titulem Dobrota Karlovarského kraje. Nezapomenutelnou atmosféru tu dotvářejí výstavy obrazů, které tu pořádají významným českým i zahraničním umělcům i těm, kteří docházejí do kurzů. Konají se tu vernisáže, divadelní představení pro děti i dospělé, workshopy, pravidelné kurzy keramiky a malování, hudební jazzové produkce před galerií a také charitativní koncerty.

„Po cestě Evropou jsem si uvědomila, že ve všech těch městečkách a vesničkách mají něco tradičního."
Jitka HlavsováZdroj: Archiv

A protože Jitka Hlavsová je vyučená a vystudovaná keramička, hrnečky nebo talířky do kavárny si vyrábí sama. „Vyučila jsem se a v 90. letech i vystudovala školu uměleckého designu. Ateliérovou práci, točit na kruhu, glazovat, to jsem se ale naučila v Novém Drahově u Egona Ivana Wernera,“ podotkla. Své umění, znalosti a dovednosti předává dokonce i zájemcům na pravidelných kurzech, které se v Galerii Cafe konají od října do dubna.

Cesty do Santiaga stojí i za dvěma dalšími aktivitami, do kterých se Jitka Hlavsová pustila. „Po cestě Evropou jsem si uvědomila, že ve všech těch městečkách a vesničkách mají něco tradičního. A došlo mi, že podobná tradice v Lokti zanikla s odsunem a že tu chybí,“ říká. Nápad nepustila z hlavy ani po návratu domů. A starý plakát Loketských perníčků stačil, aby se pustila do díla.

„Lidé mi říkají, kam až perníčky vezou. Takže vím, že docestovaly do Ameriky a do Austrálie."
Jitka HlavsováZdroj: Archiv

„Začala jsem se o to zajímat. Mezi místními celou dobu koloval recept, takže jsem ho měla,“ popsala. Tradice Loketských perníčků se v Lokti obnovila v roce 2014, o dva roky později získaly titul Regionální potravina. Jitka Hlavsová vlastní i ochrannou známku. Potomci původních majitelů se už výrobě nevěnují. Díky Regionální potravině mají perníčky reklamu po celé republice, díky návštěvníkům i samotným Loketským i za hranicemi. „Lidé mi říkají, kam až je vezou. Takže vím, že docestovaly do Ameriky a do Austrálie. Velkou zásluhu na tom má i to, že jsou bezlepkové,“ poznamenala. Protože je keramička, doplňuje na zakázku perníčky i pečetí.

“Proč u nás v Lokti nezvoní zvony? Rozhodla jsem se to změnit.”
Jitka HlavsováZdroj: Archiv

“Proč u nás v Lokti nezvoní zvony?” napadlo ji, když při své první cestě procházela vesničkami i městečky a všude slyšela zvony nebo zvonkohry. Vůbec si neuvědomila, že v kostele sv. Václava od války nejsou. Ani tahle myšlenka ji neopustila, získala pro ni další nadšence a iniciovala založení spolku na obnovu tří loketských zvonů. Hlavní náplní činnosti je pořádání výstav, divadel, koncertů, trhů a jiných společenských a kulturních akcí a také organizování veřejných sbírek. A cílem toho všeho je získat cílovou částku na pořízení tří nových zvonů, a to tři miliony korun. Veřejná sbírka byla vyhlášena vloni na Štědrý den.

Když s Jitkou Hlavsovou mluvíte, vypráví vám nadšeně o dalších nápadech, které nosí v hlavě, i aktivitách, do nichž se pustila. Překonala vážnou nemoc a každý den teď žije naprosto naplno.