Režisér Václav Binovec v roce 1940 natočil klasickou ukázku protektorátní tvorby, která odkazovala na národní tradice a dojímala především divačky příběhem z červené knihovny. Stručně by se dal popsat slovy: jak chudá a čistá dívenka z venkova ke štěstí přišla. Námětem se stal román Jana Weniga a režisér prý spolu se scenáristou Ivanem Frankem Kubištou hlavní postavu ušil na míru osvědčené Zdence Sulanové, které v době premiéry filmu bylo pouhých dvacet let. Už před tím hrála v Binovcových filmech Lízino štěstí, Bláhové děvče či Lízin let do nebe.

Mimochodem, v závěru svého života se bývalá hvězda filmového plátna svěřila Aleši Cibulkovi, který o ní napsal knihu, že její maminka tajně dávala Binovcovi polovinu dívčina honoráře, aby jí udržela režisérovu přízeň. Skutečností ale je, že mladá dívka se zářivým úsměvem a krásným pěveckým projevem si získala srdce filmových diváků. Bohužel zazářila jen jako chvilková hvězdička – v nejvyšších patrech popularity se hřála čtyři roky.

Madla zpívá Evropě byl její film poslední (pomineme-li menší roličku v televizním snímku Čtrnáctý v řadě z roku 1974). Nicméně v době druhé světové války bylo pro všechny v kině doslova pohlazením, když zazněla patrně nejslavnější píseň Zdenky Sulanové Ty lesovské stráně, kterou zpívala v národním kroji.

Zdroj: Youtube

Příběh Wenigovy Madly

Jsou to právě lidové písničky v podání šestnáctileté Madly Satranové (tak se jmenuje hlavní postava filmu, kterou hraje Zdenka Sulanová), jež okouzlí sběratele lidových písní doktora Šerka (Jiří Dohnal) v zapadlé vesničce Lesov. Šerk nahraje Madliny písničky pro rozhlasové vysílání a následně ji s sebou bere do Prahy. Tady do hry vstupuje Šerkův přítel, hudební skladatel Jaroslav Klán (Ladislav Boháč), lidumil, jenž se stará o skupinu sirotků, ze kterých vytvořil pěvecký sbor.

Dospívající dívka začne pomáhat Klánově hospodyni Náně (Antonie Nedošinská) v péči o děti. Madla zároveň Klánovi, jenž má finanční potíže, přispívá i tím, že mu tajně podstrkuje své honoráře za vystupování v rozhlase. Madla dospívá a ke Klánovi zahoří láskou. Na večírku zahraničních hudebních vydavatelů má zazpívat Klánův dětský sbor. Klánova snoubenka, zpěvačka Lia Karstenová (Zita Kabátová), která na Madlu žárlí, chce překazit její vystoupení a zákeřně ji polije vínem. Dívka se však pohotově převlékne do lesovského kroje a celé představení zachrání.

Úspěch přináší sboru nabídku na zahraniční turné. Klán však onemocní a s dětmi jede Šerk. Po úspěchu v Madridu se vrací soubor bez Madly. Ta se tam setkala se svým ztraceným strýcem (František Kreuzmann) – bohatým mužem, který ji s radostí adoptoval. Jak to tak bývá, teprve teď si Klán uvědomuje, jak si Madlu zamiloval, a odjíždí za ní, aby ji požádal o ruku… Zkrátka – jedno oko nezůstane suché.

Zdenka a její svět

Českobudějovická rodačka, původním jménem Zdenka Hrušková, spatřila světlo světa v roce 1920 v umělecké rodině. Otec Adolf Hruška byl známým jihočeským operním tenorem a maminka nadšenou divadelní ochotnicí. Není tedy divu, že Zdenka už jako malá tíhla ke zpěvu a k divadlu. Uměleckou kariéru raketově odstartovala již v šestnácti letech. Ačkoli ještě studovala na pražské herecké konzervatoři, všimli si jejího oslňujícího úsměvu filmaři. Poprvé se mihla před kamerou v roce 1937 ve filmu Miroslava Cikána Děvče za výkladem. V té době také začala používat příjmení své babičky Sulanová, protože ve škole tajila, že veřejně vystupuje, profesoři to neměli rádi.

Ve stejném roce také padla do oka jinému režisérovi, Václavu Binovcovi, který ji skutečně proslavil. Obsadil ji do její první hlavní role v romantické komedii Lízin let do nebe. Film byl, stejně jako všechny, v nichž Sulanová hrála, jako vystřižený z tehdy velmi populárního Listu paní a dívek, jenž obsahoval sladkobolné romány na pokračování a zaznamenal zvláště u ženské části diváckého národa obrovský úspěch. Fotografie Zdenky Sulanové se začaly pravidelně objevovat na titulních stranách filmových žurnálů. Z písniček, které na stříbrném plátně zpívala, se staly hity, a desky s nimi šly na dračku.

Lízin let do nebe byl pro mladičkou Zdenku důležitý ještě z jednoho důvodu: seznámila se při natáčení se stejně starým a rovněž debutujícím Rudolfem Hrušínským (mimochodem, ve stejném filmu začínal svou hereckou dráhu i jeho kamarád Josef Kemr). Beznadějně se do něj zamilovala. Chvíli spolu chodili, ale mladá láska dlouho nevydržela. Přesto Sulanová až do konce svého života tvrdila, že Hrušínský byl její největší životní láskou.

K postavě Lízy Irovské se Zdenka vrátila o dva roky později, kdy se Binovec pokusil zopakovat úspěch filmem Lízino štěstí. Zahrála si také v jeho snímku Bludná pouť, který už ale režisér nedokončil, protože po osvobození byl potrestán za kolaboraci s nacistickými okupanty. Ačkoli Sulanová na rozdíl od Binovce nikdy nikoho neudala, po válce byla „odstavena“ také. Byla označena za prvorepublikovou buržoazní herečku a jako taková neměla v socialistickém pojetí kultury co dělat. Po pravdě řečeno, ona sama tvrdila, že jí role dělnic a údernic, které byly tehdy v módě, moc nešly.

Zdenka to vyřešila po svém: vdala se za válečného hrdinu majora Janka Babniče a odjela s ním na Slovensko, kde hrála v prešovském divadle a zpívala v košickém rozhlase. Bohužel si zřejmě nevybrala nejlépe, protože za dva roky už byla zpátky v Čechách, rozvedená a bez práce. Vdávala se ale dál, měnila příjmení, takže ve finále ji prý bylo těžké vystopovat. A jak se říká, měla smůlu na chlapy, takže žádné manželství jí dlouho nevydrželo. Největší radost jí prý dělal syn Aleš Novák (mimochodem, Nováky si Zdenka vzala postupně hned dva).

Živila se, jak to šlo. Občas si zazpívala na nějaké estrádě, objevila se ojediněle v televizním filmu Čtrnáctý v řadě z roku 1974, ale také opisovala noty, prodávala v obchodě Moděva v pražské pasáži Alfa, dělala referentku ve Filmovém podniku – a vzpomínala na téměř zapomenuté okamžiky své hvězdné slávy. Konec života strávila v jihočeské vesnici Cerhonice, kde prý svým sousedkám občas vyprávěla, jak to kdysi u filmu chodilo. Zemřela v roce 2004 ve věku osmdesáti čtyř let.

JIŘÍ RENČ