Sešly jsme spolu v kavárně v Dejvicích. Pár dní před tím jsem ji viděla na jevišti Divadla Komedie v inscenaci Lazarus, muzikálu z písní Davida Bowieho. V roli snové Dívky, která nezná své jméno ani minulost, ale tuší osud hlavního hrdiny, byla až neuvěřitelně autentická.

Rozuměla jsem tomu, proč ji režisér Marián Amsler obsadil do hlavní ženské postavy a proč byla také za svůj výkon nominována na Cenu české divadelní kritiky. Na rozhovor s ní jsem se mimořádně těšila – mimo jiné i proto, že obě dvě pocházíme ze stejného kraje a dětství jsme prožily jen pár kilometrů od sebe.

Všude píšou, že pocházíte z Nového Města na Moravě, a vy jste se tam přitom pouze narodila. Ve skutečnosti jste ze Žďáru nad Sázavou. To asi není místo, které lidé běžně znají.
Právě, že ano, hlavně díky UNESCO a Santiniho kostelu na Zelené hoře. Naopak mě spíš překvapuje, že lidi znají velmi dobře i Nové Město na Moravě, které je hned vedle. Ne všichni, ale většina jo. Asi kvůli Sázavě, vodáctví, Zlaté lyži…

Žďár na mě vždycky působil jako město kontrastů. Na jedné straně je tu magická Zelená hora a místní zámek s vyhlášeným tanečním festivalem, na druhé straně industriální budovy a nevzhledná socialistická zástavba v centru.
Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela, protože jsem vyrůstala spíš v přírodě než přímo ve městě. Mám Žďár moc ráda a baví mě jeho uspořádání. Navíc jeho okolí je opravdu nádherné, příroda, lesy.

Když jsem vám volala kvůli rozhovoru, poslala jste mi SMS, že jste v lese. Přitom bylo ráno.
To mám už od dětství, s rodiči jsme trávili spoustu času v přírodě. Táta sportoval a stále sportuje, všechny nás k tomu i vedl. Objevovali jsme spolu krásy Vysočiny, v létě na kole, v zimě na běžkách. Pak taky nějaké to houbaření, pěší turistika.

V jednom rozhovoru jste řekla, že děti je třeba vychovávat v pravdě a lásce. Předpokládám, že jste mluvila i o svých zkušenostech. Podle vašich fotek a příspěvků na sociálních sítích mám pocit, že tatínek je spíš rozevlátý bohém a maminka uklidňující element.
Nevím. Možná se v tom během času spíš vzájemně proměňují. Táta je mimo jiné taky muzikant a pochází z muzikantské rodiny. Když jsme seděli u ohně, nebyl pro něj problém vzít do ruky kytaru, navíc moc hezky zpívá. Myslím, že moji rodiče jsou oba dost divocí. (smích)

Vaše sestra Lenka se věnovala filmové a divadelní produkci. Jak se to tak stane, že se dvě holky ze Žďáru, vedené ke sportu a turistice, rozhodnou živit se uměním?
Myslím, že to byl nějaký přirozený proces v momentě, kdy se rozhodovalo, na jakou školu jít a co studovat. Lenka od dětství chodila do dramatického kroužku, takže k tomu směřovala. A já vlastně taky. Když jsem se na základce rozhodovala, jasně jsem věděla, že nechci jít někam, kde budu sedět dvanáct hodin v lavici a drtit se matematiku, chemii… Toužila jsem po škole, kde se budu hýbat, tančit, zpívat, hrát divadlo, hrát na hudební nástroje. To bylo pro mě rozhodující.

Pořád si vás se sestrou pletou? Mám pocit, že už si nejste tak podobné.
To byste se divila! Zrovna včera si nás spletl můj domácí.

Místa ze seriálu Most!:

Využily jste toho někdy?
Ne, jen možná jako děti coby habaďúru na rodiče. Ale bylo by to hezké, zahrát si třeba dvojčata v televizi či na divadle.

Po konzervatoři jste šla ještě na JAMU. Proč? Vždyť už jste tou dobou měla za sebou hostování v Mahenově divadle.
Protože mě do žádného divadla nevzali… Víte, v patnácti přemýšlíte o divadle jinak než ve dvaceti. V patnácti jste totiž prakticky ještě dítě. A konzervatoř logicky nenabízí takové možnosti, jako vám poskytne vysoká škola. Takže i tady šlo o přirozený proces. Ale během studia na JAMU jsem už hostovala, v Národním divadle v Brně, v Divadle U stolu.

Erika Stárková (*1984)

Narodila se v Novém Městě na Moravě, vyrůstala ve Žďáru nad Sázavou.

Studovala v Brně, nejprve konzervatoř, následně JAMU.

Do roku 2007 působila v Národním divadle Brno, posléze měla stálé angažmá v HaDivadle i ústeckém Činoherním studiu.
V současné době hostuje například v Divadle pod Palmovkou, v Divadle Letí nebo v Divadle Komedie, za roli Dívky v tamější inscenaci Lazarus byla už podruhé nominována na Cenu divadelní kritiky.

Jejím filmovým debutem byl studentský snímek Teplé škvarky, dále hrála ve filmech Andělé všedního dne, Sedmero krkavců, Toman, Národní třída.
Před televizní kamerou se poprvé objevila v seriálu Četnické humoresky a poté v projektech Kriminálka Anděl, Polda, Bohéma, Mordparta, Tátové na tahu, Strážmistr Topinka.

Největší popularitu ji ovšem přinesla role transsexuálky Dáši v seriálu Most!

Vybavuji si vás v Osiřelém západu, byla jste tenkrát ještě na konzervatoři. Pro mladinkou dívku muselo jít o zásadní zkušenost, určitě jinou, než kdyby se váš divadelní křest ohněm odbyl v nějakém studiovém souboru.
Jasně, nášup hned ze začátku. Bylo mi osmnáct, proběhl casting a já najednou stála na jevišti mezi třemi renomovanými, zkušenými herci. Navíc všichni tři byli chlapi a dobří kamarádi, takže pro ně bylo asi těžké přijmout mezi sebe elévku, jakou jsem v té době byla já. Režisér Lubomír Vajdička, úžasný a skvělý muž, mi věřil a skvěle mě připravil, moc mi pomáhal. Pro mě to byl šok, z jeviště konzervatoře se dostat na jeviště Mahenky, kde musíte umluvit i třetí galerii. Dostat hned takovou nabídku, to bylo jak skok do oceánu.

V brněnském Národním jste zkoušela se spoustou renomovaných režisérů, proč jste po čase přešla do HaDivadla? Lákal vás menší prostor, jiný typ divadla?
HaDivadlo může být vnímáno podobně jako pražské Dejvické divadlo, tedy hodně prestižní. Hodně mi šlo o to, co se v HaDivadle tenkrát odehrávalo. Soubor vedl režisér Marián Amsler, mimo jiné režisér inscenace Lazarus. Marián se napojoval na německou dramatiku, na berlínskou scénu. Uváděl české premiéry, do divadla přivedl nové lidi. Vznikl tam mladý soubor a já u toho strašně chtěla být. Prožila jsem v tom malém černém divadle čtyři roky, které měly smysl. A pod vlivem Mariána začala i jinak hrát, víc civilně a „filmově“.

Bylo vám líto, že se na vás po příchodu do Prahy nesesypaly nabídky? Vždycky mi přišlo, že metropole je plná hereček, které přišly z oblasti jako hvězdy a pak zapadly. Nebo mají práci spíš v televizi. Čím to je?
Je to o štěstí, a také o tom, nebát se víc se propagovat, ukazovat. Když jsem šla na volnou nohu, v pražských divadlech tehdy působila řada režisérů, kteří mě znali, věděli o mně. A že zrovna v tu dobu o mě nebyl zájem? No, nebyl. Makala jsem rok v baru, živila se zpěvem, snažila jsem se hledat jinou cestu. Ale pár hezkých inscenací jsem udělala, třeba právě s Mariánem v Divadle Letí, například inscenaci Smal Town Boy.

Potěšila vás nominace za roli Dívky v Lazarovi? Mnozí diváci i kritici byli nadšeni, každý z nás si z té inscenace odnesl ovšem něco jiného.
Jako divák mám jednu jedinou cestu, cestu srdce, vše ostatní je mi jedno. Nemusím rozumět příběhu, ale pokud to, co sleduji, je magické a vtahuje mě to, pokud jako divák chci s herci na jevišti být, nic jiného neřeším. Osobně nepotřebuji číst předem anotace, ráda se občas ztrácím. Nominace mě potěšila, jasně. Všichni chceme být za svoji práci nějak ohodnoceni, proto se také na konci klaníme, proto nás diváci odměňují potleskem. Kdyby to hercům bylo jedno, spadne na konci opona a všichni jdou domů. Když na půlmaratonu doběhnete do cíle jako první, vyhrajete pohár. Ale umělecké výkony nezměříte. Vždy půjde o subjektivní hodnocení. Já sama se s názory kritiků často míjím.

Prý už byste ale do angažmá nešla. Proč?
Upřímně? Málo peněz za hodně muziky. Vadí mi, jak je placené. Divadlo pak tím pádem musíte dělat hlavně z lásky. A na to už energii nemám. Chci dávat lásku své rodině a jednou svým dětem, ne do nějaké instituce, z toho jsem už vyrostla. To můžete dělat, když jste mladý. Ale pak dospějete do dalšího stadia. Proto spousta lidí z oblasti odchází do Prahy – chtějí točit, aby mohli normálně žít. Pořád je obrovský finanční rozdíl mezi divadlem a filmem. A taky chci být svobodná. Víc mě baví, když mi režisér zavolá, jestli bych nechtěla hrát v jeho inscenaci, a já mám právo volby. A ne, že přijdu k fermanu (rozpis obsazení, pozn. red.) a vidím, že mě dali do nějaké role, kterou musím hrát.

Ale angažmá má i určité výhody…
… což je super, a já jsem ráda, že jsem si tím mohla projít, ale teď už cítím, že chci jít jinou cestou.

Výborně zpíváte, nabízejí vám role i v hudebních projektech? Komerční muzikál jste asi nikdy nedělala, že?
Ne a ani mě to neláká. Snažím se komerčních věcí… (dlouho hledá slova) spíše nezúčastňovat. Jistě, i komerce může být velmi kvalitně udělaná. Ale mě zajímá, aby text, příběh, inscenace měly duši, aby se mnou nějak rezonovaly, měly co říct. A hlavně, aby mě to bavilo.

Hned po úspěchu Mostu jste dostala nabídky na různé projekty, které jste ale odmítla. Ještě pořád se živíte hlídáním dětí?
Už ne. Tenkrát jsem neměla práci. Sice jsem měla za sebou Most, nějaké roztočené věci, třeba i pár dnů s Orlandem Bloomem v seriálu Carnival Row, ale jiná práce nebyla. A nějak jsem se živit musela. K dětem mám blízko, bavilo mě to. I proto jsem celý minulý rok intenzivně hlídala asi v patnácti rodinách.

Neumím si to představit. Určitou dobu jste se živila jako au-pair, ale starala jste se v jedné rodině o jedno dítě.
I proto jsem u nich zůstala déle. Doteď jsme přátelé, a kdykoliv budou potřebovat, a budu-li mít čas, můžu se na ně znovu napojit.

Byli překvapeni, že jim dítě přišla hlídat známá herečka?
Za prvé – v tu chvíli ještě neběžel Most. Za druhé – nevím, jestli jsem známá herečka. Vnímám to jinak, kult hvězd dělá zbytečně z člověka víc, než čím doopravdy je. Televize zkresluje, vytváří podivnou realitu, která nemá s běžným životem nic společného. Svoji momentální slávu jsem vnímala tak nějak normálně. Natočila jsem seriál, který pobláznil celou republiku, ale pořád jsem to byla já, Erika.

Ke hlídání dětí jste se dostala přes režiséra seriálu Carnival Row, se kterým jste točila. Jaké to je, dostat se do rodiny americké hvězdy?
Hlídala jsem mu dítě asi čtvrt roku. Není rozdíl, jestli pečujete o dítě slavného režiséra nebo českého pekaře či chemika. Je to jedno. Samozřejmě je zajímavé být nějaký čas nablízku lidem z jiné kultury, navíc ze židovské rodiny. Jednak si oprášíte angličtinu, a navíc – oni už jsou v mnoha věcech dál, zejména co se týká výchovy dětí. Snaží se žít ekologicky a šetřit přírodu. Bylo fajn vidět, že podobné principy dodržují naprosto na maximum, aby i jejich děťátko vytvářelo co nejmenší odpad.

Orlandu Bloomovi jste v seriálu hrála matku, setkali jste se spolu i na place?
Orlando Bloom je stejný člověk jako Erika Stárková nebo jako vy či servírka, která nám v kavárně přináší polívku. Jinou bytost z něj vytvoří zmiňovaný kult hvězd.

To se mi na něm právě líbí. Pohybuje se po Praze úplně volně, chodí normálně do hospod, jede se podívat do Kladna na zápas s Jágrem. Asi není ten typ, který si zuby nehty drží svoji nedostupnost.
To netuším. O tom jsme se nebavili, respektovala jsem jeho soukromí. V seriálu jsem měla pár natáčecích dnů a navíc jednovětou roli, tím pádem jsem Orlanda nijak nevyzpovídávala, nefotila se s ním, ani s ním nenavazovala kontakt. Točilo se to v zimě a podmínky byly poměrně náročné. Vím, jaké to je, když máte zodpovědnost za hlavní roli. Nemáte vůbec chuť si s ostatními „jen tak“ povídat. Jste na place od rána do večera, několik měsíců v kuse, a vedle vás se střídají noví a noví herci v malých roličkách. Musel by se zbláznit, kdyby si každý z nich chtěl s ním popovídat.

Zmínila jste, že seriál Most pobláznil celou republiku. A taky přitáhl pozornost k tématům, o kterých se do té doby nemluvilo…
O čem myslíte, že se nemluvilo?

Třeba o problematice transgenderových osob.
Odjakživa se o tom tady mluví, jen tomu nebyla dána taková mediální plocha.

Možná v sociální bublině, ve které se my dvě pohybujeme…
Nenapadlo mě, že by se někdo s podobným tématem setkal poprvé. Pro mě jde o naprosto přirozenou záležitost. Ostatně, my dvě máme stejnou kamarádku, herečku Lucii Brychtovou, která si změnou pohlaví prošla. Ale jestli seriál zafungoval i jako osvěta, tak je to super.

I na roli Dáši byl normální casting?
No jasně. Vybírali z několika hereček, postupně se okruh zužoval.

Byla mezi nimi i skutečná transgenderová herečka?
Tak dalece informována nejsem. Ale co si vzpomínám, prošli škálu různých variant – transsexuálka, muž-herec, a nakonec se usnesli, že Dášu bude hrát žena-herečka.

Zaregistrovala jsem, že transgenderová komunita se otázkou autentičnosti postavy intenzivně zabývala. Není to ojedinělý případ. Na Západě už neexistuje, že by „nabarvený“ běloch ztvárňoval černocha. Mnozí si kladou i otázku, zda mají gaye hrát heterosexuální herci.
Podobná byla i moje první otázka – ptala jsem se, proč roli Dáši nehraje transsexuálka. Ale tohle jsou spíš otázky na tvůrce filmu, ne na mne.

V čem vám role Dáši změnila život?
Právě ve vědomí vlastního ženství, ve vnímání křehkosti, jemnosti. V možnosti být opravdu skutečnou ženou, to bylo krásné. Když jsem se v rámci přípravy na roli setkávala právě s Lucií, fascinovalo mě, jak je neuvěřitelně jemná a v každé situaci ženská, křehká, navíc velmi vtipná a inteligentní.

A také vždycky úžasně nalíčená…
… a skvěle oblečená, má v sobě noblesu. V tu chvíli jsem se tak trochu zastyděla a podívala se na své martensky, kalhoty, křivák. Vždyť je vlastně super být ženou, ne? I tohle mi při natáčení proběhlo hlavou. Z Dáši mohla vzniknout velmi snadno karikatura. V tomhle mě Honza Prušinovský hlídal, ze začátku jsem její pohyby příliš přehrávala. Drželi jsme se toho, abych byla žena, abych byla sama sebou. Pokud hrajete poctivě a nic vědomě nepřekrucujete, vznikne pravda.

Vy sama asi nemáte problém užít si svoje tělo, nejste stydlivá.
Tenkrát jsem určitě nebyla, ale od Mostu už uplynuly tři roky. Najednou přišel casting a já do toho šla se vším všudy. Absolutně jsem příběhu věřila, neřešila jsem, že tam byla napsaná postelová scéna, necítila jsem se nepříjemně. Právě transsexuálové se nebojí si své tělo užívat. Občas máme my ženy pocit, že bychom se za naše prsa, která se nám hýbají, boky a velké třesoucí se zadky měly stydět. Proč? To, že občas vyleze nějaký špíček, nějaká nedokonalost? Ale život je nedokonalý.

Při focení k rozhovoru jsem si uvědomila, jak člověk tělem klame. Stylistka vám donesla dost provokující outfity…
… a já jsem se málem zbláznila, viďte! (smích) Nechci působit vyzývavě. Můj šatník je různorodý, jsou v něm i elegantní, jemné a romantické věci. Myslím, že žena je cyklická. Ráno vstanete a jste v pohodě, za tři hodiny se už ale cítíte hrozně, máte hysterický záchvat, jste nepříjemná na lidi kolem, manžela, děti. A za chvíli jste naopak zase hrozně šťastná… A od toho se odvíjí i náš šatník. Nejsme jednolitá masa.

Jenže do herečky si lidé promítají role. Máte pocit, že působíte na lidi vyzývavě?
Nepůsobím zrovna puritánsky, mám ostřejší rysy, jsem hlasitá. Ale lidi neznají moji druhou, odvrácenou stranu. To, že jsem schopna bydlet na samotě, dva měsíce být zavřená v baráku, chodit do lesa. Moje vystupování v televizních show a prezentace v rozhovorech vyvolávají v lidech trochu mylný dojem. V podobných pořadech totiž hodně mluvím, směju se, jsem extrovertní, nemůžu mlčet.

Nedostala vás vaše extrovertní podoba občas do problémů? Třeba když jste kdysi s kolegyní Táňou Malíkovou jezdily samy dvě po Evropě…
Jo, to bylo ještě moje punkerské období. Ale nás se chlapi spíše báli. Nedávno jsme na to obě vzpomínaly a hrozně jsme se tomu smály. Byly jsme nápadné – na sobě martensky, krátké zařízlé kraťasy, tričko Ramones, já za pasem obrovský nůž. Obě vybavené krosnama, půl obličeje za velkými brýlemi, rudé rtěnky a odhodlání v očích. Vidím to jako dnes – my dvě na pláži, utábořily jsme se uprostřed noci vedle cizích chlapů. Ráno jsme na ně začaly mluvit, oni se sbalili a vypadli. Byly jsme tak otevřené, navíc jsme šly okamžitě s každým do dialogu, mnozí muži raději vyklidili prostor. Jasně, že to neplatilo vždy. Vzpomínám si na situaci v Bordeaux ve tři ráno na pustém nádraží. Motala se tam různá individua, týpek s čerstvě podříznutým a amatérsky zašitým krkem.

Bože!
Tohle byly chvíle, kdy jsme se opravdu bály, ale já to nikdy nedala najevo. Hlídaly jsme se s Táňou navzájem, dodržovaly určitá pravidla – když jedna pařila a pila, druhá abstinovala a byla ve střehu. Nepokoušely jsme osud, nepřelézaly nebezpečné mosty. Ta cesta byla pro mě důležitá, uvědomila jsem si svoji vnitřní sílu. A otestovala naše přátelství s Táňou.

Kolik vám v té době bylo?
Osmadvacet. Chtěly jsme něco zažít, jet s minimem peněz, spát ve spacáku pod širákem, na nádraží. Nikdy nezapomenu na Tánina slova, když mi to navrhla a já se zalekla. Řekla: „Pojeď, po třicítce už to neuděláš!“ Měla pravdu, teď už bych do toho nešla. Doporučuju cestovat, hlavně v páru, tak se nejlépe lidé poznají.

Napadlo vás vydat se do ciziny i pracovně?
Napadlo. Před lety jsem dělala přijímačky do Berlína na hudební školu. Ale ztroskotalo to na mé neodhodlanosti. Potřebovala jsem nejvyšší level znalosti jazyka. Měla jsem na to rok – a věděla jsem, že to nedám. Na to jsem byla příliš pohodlná a líná. Za školu se navíc platilo, roztočila jsem Most a studium vzdala. Ale Berlín miluju a věřím, že tam jednou budu žít. Třeba jenom na chvíli, vždyť stačí pár měsíců.

Proč jste se odstěhovala mimo Prahu?
Neumím v Praze žít. Potřebuju, abych všude mohla dojít v teplákách, neřešit, jak vypadám. Žít mezi lidmi, kteří mě nezastavují proto, aby se se mnou vyfotili, ale protože mě rádi vidí. Chtěla jsem být v přírodě, mít klid a zázemí. Takové své „wellness“, restauraci i obchod do sta metrů a nemuset nikam cestovat přes hodinu metrem. Šílenost obchodních center mě děsí. Já radši pozoruju volavky. Ale do Prahy se strašně ráda vracím – za prací a když potřebuju společnost a kulturní vyžití.

Vy nerada odpovídáte na hodně osobní otázky, že?
Nevím, jak to v tu chvíli přijde. Když zrovna nechci odpovídat, raději z otázky uteču. Je to divné, ne? Teď spolu děláme rozhovor, který si za čtrnáct dní přečte někdo u televize nebo na záchodě, otevře si ho ke snídani a dozví se o mě spoustu intimností. Absurdní. Představte si, že bychom teď my dvě tady na ulici zastavily cizího člověka a zeptaly se ho, za jak dlouho chce mít děti, s kým spí a co má rád. Jakmile jste součástí veřejného prostoru, lidi si myslí, že jim patříte, že jste součástí jejich rodiny. Není to zvrácené?

O to víc mě překvapilo, že jste v jednom rozhovoru vyprávěla o svém příteli asijského původu.
Tenkrát to pro mě bylo důležité – hlavně proto, že přišla na přetřes otázka rasismu, ne, abych se příliš odhalovala. Chtěla jsem zkrátka otevřít téma odlišných kultur, a tak jsem udělala výjimku. My Češi málo cestujeme a hodně se díváme na televizi, to je ten problém.

Takže…?
Osobně se teď mám moc hezky, jsem naprosto spokojená. A co se týká práce, která s osobním životem vždycky úzce souvisí, cítím se naplněná. Stačí? (smích)